Cestou necestou 2 Máte svou cestu? Ocitli jste se i vy na křižovatce a dodnes přemýšlíte, kam byste došli, kdybyste si zvolili úplně jiný směr? Méně vyšlapaný. Nebo vaše kroky směřují mimo veškerá vyznačená území? Pak se zřejmě podobně jako já rádi touláte v přírodě.

Cestou necestou 4 Někdy tím možná trochu zlobím svou rodinku, ale těžko se na turistickém nebo cyklo výšlapu zastavím v cíli. Zvědavost bývá silnější, než já. Pokud se pak naše cesta ještě vzedme do výšin strmého pahorku nebo střihne prudkou zatáčku, láká mne všechno nové a fantazie mi v hlavě čaruje, co bychom ještě mohli objevit, vyfotit, zdolat. Už tolikrát to se mnou moji kluci prožili. Z deseti kilometrů pak rázem naskočí patnáct, či dvacet. Ovšem téměř nikdy není čeho litovat. Člověk si tak vlastně naservíruje dobrodružství na každý týden, den a někdy jde napěchovat zážitky i do každého kroku. Do batohu s iontovým nápojem, do všech soust tatranky, do propoceného trika či do vlasů s nimiž si chvíli pohrává vítr nebo skrz otvory v cyklopřílbě pichlavé sluneční paprsky. A vůbec nevadí, že půlka cesty proprší, že se nám nohy boří do bláta, že jsme nepotkali jedinou lavičku nebo, že jsme uhnuli ze zeleného turistického značení na žluté.

Cestou necestou 6 Některé naše cesty jsme si sami objevili. Bezpečně nacházíme jednu běžnému oku neviditelnou – cestu ke krmelci, uprostřed hlubokého lesa. Sem jsme se vlastně s dětmi poprvé ztratili. Pár dní nato jsme se toužili ztratit znovu a pak ještě jednou. V zimě nám správný směr napoví stopy zvířátek, ale v létě už chodíme po paměti. Loukou k lesu, k obřímu mraveništi, měkkým jasně zeleným mechem a popadaným jehličím. Cesta, která vlastně oficiálně nikdy neexistovala. A přesto je pro nás tak významná. Protože jsme si ji sami vyšlapali.

Cestou necestou Jinou shodou náhod jsme našli studánku, když se hledala obora s daňky. Právě proto se v současné době rozhodujeme podle nálady - doprava k daňkům, doleva ke studánce. Nebo obráceně? Je to legrační, dodnes si tu cestu vlastně nepamatuji! Třeba si ji ani nechci pamatovat. I v maminkovském věku mne baví ztrácet se v lese, podobně jako Jeníček s Mařenkou, uhýbat z prohlubně vyšlapaných kroků, zpovzdálí pozorovat kočku v poli, v úžasu hledět do mraků, mávat letadlům, která je vzdušnou čarou prorážejí, vstávat brzy kvůli východům slunce… Každý den jedno malé nebo větší dobrodružství.

Ať už na cestách nebo v místech, kde cesty nikdy nebyly, na vašich soukromých výletech, na pomyslných i reálných křižovatkách, při zdolávání velehor nebo kopců za humny, přeji vám lehký krok, veselou mysl a oči dokořán.