Kolem Rudického propadání po stopách starých hutníků

Naše cesta začne v Jedovnicích, kam nás dopraví linkový autobus. Od autobusu se vydáme po zelené turistické značce. Ztratit se nemůžeme, protože značka z Jedovnic až k Rudickému propadání kopíruje koryto Jedovnického potoka. Vstoupily jsme tak na území Rudické plošiny. Rudická plošina je 30 km dlouhý a místy až 6 km široký pruh mezi Brnem a Sloupem. Celkem se rozkládá na ploše 100 km2. Tato plošina je tvořena z dobře rozpustných devonských vápenců. Právě přítomnost vápenců dala vzniknou úžasné krajinné kompozici, kterou tvoří četné množství vápencových výchozů, temné jeskyně, závrty a škrapová pole.

Přibližně po dvaceti minutách chůze dojdeme k několika stavením. Po levé straně si můžeme všimnout ve svahu umístěné kamenné zdi a v ní otvoru, který jako by nikam nevedl. Stojíme však v místech, kde stávala Hugova huť zpracovávající místní bohaté zásoby rudy. Zmiňovaný otvor sloužil jako náhon, který do huti přiváděl vodu. Tato huť byla vystavena roku 1746 na příkaz rodu Salmů. Místo nebylo vybráno náhodou. Oblast jednak poskytovala dostatek dřeva a jednak značné zásoby rudy, která se zde vyskytuje díky tzv. rudickým vrstvám. Kvalitu místní rudy oceňovali již v 8. století Slované, kteří ji sbírali anebo těžili v plytkých šachtách v tzv. pinkách. V oblasti může bedlivý pozorovatel dodnes nalézt pozůstatky slovanské železářské činnosti. Jedná se o v lese nahodile umístěné vyvýšeniny, které jsou tvořeny zbytky strusky a dřevěného uhlí. Pravděpodobně představují pozůstatky po slovanských pecích., ve kterých se ruda tavila na tzv. houbu a tato se dále zpracovávala do finálního produktu, který se označuje jako lupa.

Od místa, kde stávala Hugova huť budeme v našem putování opět pokračovat po zelené turistické značce, stále sledujíce koryto Jedovnického potoka. Po pár minutách chůze se terén kolem nás začne měnit. Z jedné strany nás sevře Jedovnický potok a z druhé strany se do výšky tyčí mohutné, rozeklané a úctu budící svědkové dob dávno minulých. Totiž vodou, kořeny rostlin a větrem rozervané sklaní výčnělky. Tato změna je předzvěstí blížícího se konce údolí. Jen pár kroků a jsme na jednom z nejúžasnějších míst v celém Moravském krasu. Přímo před námi se ztrácí vody našeho věrného společníka, který nás až dosuď doprovázel. Ve vápencové stěně, která uzavírá údolí je díra a do ní za mohutného hřmotu padá do hloubky 84 m voda Jedovnického potoka. Ten se znovu dostává na povrch u jeskyně Býčí skála, která je asi 3,5 km daleko. Celková délka systému chodeb Rudického propadání je však 13 km. Jedná se tak o druhý nejdelší systém jeskyních chodeb v České republice. Tento podivuhodný krasový útvar jistě lákal zvědavce od nepaměti. První historický pokus o sestup do labyrintu chodeb však provedl až v roce 1802 Hugo Salm. Příliš daleko se nedostal. V roce 1810 se o sestup pokusil znovu. Tentokrát se dostal do úctyhodné hloubky 40 m. Jeho příkladu později následoval dr. Jindřich Wankel, dr. Martin Kříž a samozřejmě prof. Karel Absolon.

Porozhlídneme-li se trochu kolem sebe, uvidíme, že zelená značka nás vede do kopce. Schválně zkuste se na tento kopec podívat blíže. Jistě budete překvapeni. Nejedná se totiž o rostlou zeminu, ale navážku. Nedaleká Hugova huť sem vyvážela strusku. Odkud kam tato hromada sahá jistě hravě poznáte. Kvůli nepříznivému chemického složení na ní téměř nic neroste.

Vydejme se tedy vzhůru. Po pár krocích kopec zdoláme a staneme na planině, na jejímž konci stojí vápencová stěna s jasně patrnými otvory. Stojíme před skalním amfiteátrem Kolíbky. Jeskyně jsou volně přístupné a dají se prolézt. Při několika archeologických průzkumech této lokality bylo nalezeno hojné množství kostí různých živočichů (křeček, plch velký, hryzec, zajíc, jezevec, liška lední, medvěd hnědý, sob a mamut). Objeveno bylo také velké množství materiálu potvrzující lidskou přítomnost. Moravský kras byl našimi předky hojně vyhledáván. Bylo zde dostatek úkrytů i zvěře. Člověk se však často dostával do konfliktu s dravci, kteří obývali jeskyně před ním. Jeskyní lvi a medvědi však nepřežili ústup doby ledové a prostor tak nakonec zcela ovládl člověk.

Od Kolíbek pokračujeme stále po zelené směr obec Rudice, která je pouze kousíček před námi. První zmínka o obci pochází z roku 1247. Název Rudice ovšem pochází z mnohem starších dob. Je to pravděpodobně odvozenina ze Slovanského slova Rota, kterým se označovala železná ruda. Naproti větrnému mlýnu je uloženo několik velkých balvanů. Zde si můžete prohlédnout expozici geoparku, která vás seznámí se všemi horninami, které se v okolí vyskytují.

Naše putování pokračuje obcí kolem architektonicky velmi zajímavé stavby kostela. Cesta je to velmi příjemná, protože procházíme krásně zbarvenou alejí. Po chvíli však Rudice opustíme a budeme pokračovat po silnici. Pár kroků za vesnicí uvidíme po levé straně pěšinu se závorou. Jelikož nikde není zákaz vstupu, pouze občas cedule upozorňující nás, že vcházíme do lomu a máme dbát zvýšené opatrnosti. Můžeme vstoupit. Před námi se objeví velký kráter s až pohádkově bělavými okraji, které jsou místy zbarveny do různých odstínu červené. Pojmenování kráter není správné. Jedná se totiž o závrt. Tyto útvary vznikají krasovatěním, tedy rozpouštěním rozpustné horniny. Následně mohou být vyplněny sedimenty. To je případ i našeho krasového útvaru, který dostal název Seč. Tento mohutný krasový útvar je kolem 70 metrů hluboký a asi 100 metrů dlouhý. V minulosti se zde těžily žáruvzdorné písky a jíly. Zájemci o geologii zde mohou vidět zachované profily svrchní vrstvy rudických vrstev. Tyto sedimenty pocházejí přibližně z období před cca 60 miliony let. Tyto pestré převážně jílovito-písčité vrstvy vznikly transportem a kaolinickým zvětráváním v podmínkách tropického klimatu. Barevná pestrost je způsobena zastoupením různých minerálů. Nadšený zde bude jistě i každý zájemce o paleontologii. Při troše štěstí je totiž možné v lomu nalézt zkameněliny.

Je čas vyrazit dále. Vrátíme se zpět na silnici a opět sledujeme zelenou turistickou značku, která nás tentokrát vede po asfaltové lesní cestě do Křtin. Po cestě se však ještě zastavíme u jezírka Černé hlíny. Od roku 1844 se zde těžila černá kamnářská hlína. Nebýt informační tabule, která stojí opodál, asi by to nikoho nenapadlo. Hornickou činnost nám dnes připomíná již pouze mělká proláklina zatopena vodou. Bažinka s bujnou vegetací však vytváří životní prostor mnoha chráněným druhům živočichů i rostlin. Je to poslední zastávka na naší cestě. Dále budeme pokračovat opět po zelené a asi po čtyřiceti minutách chůze dorazíme do městysu Křtiny. Zde se můžeme pokochat nádherným Chrámem Panny Marie. Kostel je považován za nejkrásnější stavbu barokního stavitele J. B. Santiniho.

Nástup na trasu	Jedovnice
Konec trasy	Křtiny
Náročnost	nenáročné
Délka trasy	12 Km
GPS	Jedovnice: 49°20'17.159"N, 16°44'54.061"E
	Hugova huť: 49°20'1.934"N, 16°44'7.139"E
	Rudické propadání: 49°19'58.913"N, 16°44'1.284"E
	Geopark a větrný mlýn v Rudici: 49°20'1.584"N, 16°43'38.583"E
	Závrt - Seč: 49°19'55.277"N, 16°43'1.099"E
	Černé hlíny: 49°19'28.171"N, 16°43'12.047"E
	Křtiny: 49°17'50.403"N, 16°44'36.190"E
Turistické známky	1214 Jedovnice, KnihovnaHavlíčkovo náměstí - trafika
	353 Větrný mlýn Rudice, Muzeum - Rudice
	528 Kostel Panny Marie - Křtiny, Restaurace Pohoda, Infocentrum, Hostinec u Fárlíků
Doprava	Autobus, auto, vlak

Zdroje:
BALÁK, IVAN; Rudická plošina v Moravském krasu, Blansko, 1997, 94 s.
MEJZLÍK, ZDENĚK; Geologická exkurze po střední části Moravského krasu, Brno, 1968, 114 s.
PANOŠ VLADIMÍR; Moravský kras, Praha, 1961, 58 s.
SLEZÁK, LADISLAV; Průvodce střední částí Moravského krasu a Rudicí, Rudice, 2000, 54 s.

Chaty Moravský kras