Co je dobré vědět před odletem

vízum a jiné info
Cestujete-li na Filipíny na dobu ne delší než 21 dní (tedy 21 dní a méně), vízum nepotřebujete. Pro delší pobyt musíte zajít na Filipínskou ambasádu v Praze na Senovážném náměstí, a o vízum zažádat. Všechny potřebné informace o tom, co je nutné obstarat, aby vám bylo vízum uděleno, naleznete na www.praguepe.cz.

Nemoci

Malárie
Strašně jsem se bála malárie a ještě víc antimalarik, takže bylo dost těžké se rozhodnout, jak se s tímhle problémem vypořádat. Nakonec mi pomohl přítel, který mi doporučil registrovat se na birdforum.net, což je web pro ornitology, kde se můžete bavit s různými lidmi z celého světa v podstatě o všem, co se alespoň trochu týká ornitologie. Vřele doporučuji. No a zde jsem se zkrátka zeptala, jaké má kdo zkušenosti s malárií na Filipínách, zda je potřeba brát antimalarika a případně jaká, a tak. Na různých internetových stránkách naleznete hrozivé mapy ukazující rozšíření malárie na filipínském souostroví, ale přátelé mi říkali, že tyto mapy často neodpovídají skutečnosti. Našla jsem mapy, které si vzájemně odporovaly a byla jsem proto dost zmatená. Naštěstí birdforum nezklamalo. Není nad to zeptat se někoho, kdo na Filipínách přímo byl nebo dokonce stále je. A tak jsem se dozvěděla, že antimalarika není potřeba brát na tzv. Visayas = Bohol, Panay, Negros, Cebu, Leyte, MasBate, Samar a přilehlé menší ostrůvky. Stejně tak nejsou zapotřebí na Luzonu – kromě nejsevernějších ostrůvků a Pollio Islandu. Problém může nastat na Palawanu a na Mindoro. Ovšem o Mindoro nemohu podat spolehlivé informace, neb jsem tam nebyla. Samozřejmě je na zvážení každého člověka, zda antimalarika brát či nebrat, neb důsledky mohou být fatální.

Vzhledem k tomu, že jsem se od různých lidí dozvěděla, jaké vedlejší následky mohou mít antimalarika, rozhodla jsem se je nebrat (co jsem slyšela, tak se jedná hlavně o negativní vliv na psychiku). Tohle si ovšem musí rozhodnout každý sám. Určitě je dobré ptát se místních, zda malárie na daném ostrově hrozí či nikoliv, neb se situace určitě může měnit v závislosti na aktulních podmínkách.

Během mého dvouměsíčního putování jsem navštívila ostrovy Luzon, Bohol, Panay, Negros, Leyte, Palawan a Mindanao. Ani na jednom z ostrovů jsem neměla nejmenší potíže s malárií. Já ani moji přátelé. Nutno však dodat, že komárů bylo všude kromě Palawanu až překvapivě málo. A repelent na ně zabíral spolehlivě. Co se týče repelentu, tak pomáhá jak klasický chemický repelent tak i citronela – smíchá se s masážním olejem v určitém poměru a natírá se na tělo. Poměr je potřeba vyzkoušet. Připadalo mi, že někdy stačí 3 kapky na víčko od citronely naplněné masážním olejem a jindy bylo potřeba 10 kapek i víc. Asi záleží na momentální krvežíznivosti komárů.  Moskytiéru jsem využila pouze na Leyte, neb jsme spali v mangrovech a zrovna nastaly deštivé dny. Po zbytek cesty jsem tedy moskytiéru už jen tahala v batohu (500 g navíc  ). Důvodem bylo nejen malé množství komárů ale také to, že jsme většinou spali v penzionech či v hotelech, kde jsou moskytiéry v oknech. Kamarád, co na Filipínách žije již několik let, mi řekl, že nikdy antimalarika nebral, že stačí chránit se repelentem. Problémem mohou být oblasti, kde se ví, že se malárie vyskytuje. Co jsem slyšela od místních, tak se skutečně jedná o sever Luzonu a pak také jih Palawanu.

Žloutenka, vzteklina, horečka dengue a podobné strašáky
Proti žloutence jsem se očkovat nenechala a to proti žádnému typu, který se na Filipíny doporučuje. Musím však přiznat, že mám opravdu extrémně silnou imunitu a to natolik, že se občas obrací proti mému vlastnímu tělu. Dle doktorů je pro mě lepší žloutenku chytit, než být očkována, protože imunitní reakce proti vakcíně by mohla být horší než na samotnou infekci. Co se týče žloutenky typu B, která se přenáší tělními tekutinami, tak té jsem se neobávala. Řekla jsem si, že jediný způsob, jak bych ji mohla chytit, je krevní transfuze, a doufala, že nebude potřeba. Můj přítel se spolehl na vlastní imunitu a také se očkovat nenechal. Ani jeden z nás neměl se žloutenkou sebemenší problém. Hygiena na Filipínách je přitom na velmi nízké úrovni alespoň v porovnání s evropskými zeměmi. Kupodivu jsem se ale nějak nebála, že bych mohla něco chytit. Již od počátku jsem se zde cítila příjemně a klidně. Zmizel strach, který jsem pociťovala doma.. Snad je to proto, že Filipínci jsou tak úžasní lidé, milí a přátelští, že vám ani nevadí, že jídlo prodávané na ulici vám podávají ne zrovna čistýma rukama. Mnohokrát jsem si po takovém nákupu řekla, že jestli nechytím žloutenku teď tak už nikdy.

Vzteklinu považuju za nemoc, která se na Filipínách snad ani chytit nedá. V Čechách vás budou všichni strašit toulavými psy, že vás mohou pokousat. I já jsem se nechala vynervovat a vezla s sebou sprej proti psům. Naprosto zbytečně. Na Filipínách se vskutku pohybuje mnoho toulavých psů, ale když si jich nevšímáte, chovají se stejně. Naopak mám s filipínskými psy dobrou zkušenost, neb se z nich mohou stát příjemní společníci při putování pralesem.

Horečka dengue je poněkud jiný kalibr. Nedá se proti ní očkovat a léčba je poměrně obtížná. Na ostrově Leyte jsme bydleli u jedné rodiny filipínského ornitologa a dozvěděli jsme se, že minulý rok byla na Leyte a na Samaru obrovská epidemie této zákeřné choroby a zemřelo mnoho dětí. Děti mají totiž slabší imunitní systém než dospělí, kteří se s nemocí vypořádali. Při procházce po ostrově si na mě sednul komár a nějaké dítě, co stálo poblíž mě, ukázalo na komára a řeklo: „Dengue.“ Nejdřív jsem se tomu smála, ale poté, co jsem se dozvěděla o loňské epidemii, mě humor přešel. Jediná obrana proti infikování horečkou dengue je repelent a moskytiéra.

Kromě dengue považuju za nebezpečný snad už jen břišní tyfus, neb se jedná o smrtelnou chorobu. Bez očkování proti tyfu bych si jet netroufla.