Slepá ramena a různé tůně potkáte v lužním lese na každém kroku.
Autor: J. HladkýNaše dnešní putování začíná v obci Lužice. Zde jsme vystoupili z vlaku, který nás vezl z Břeclavi a pokračoval do Hodonína. Obec Lužice a Mikulčice dnes již splynuly do jediné. Hned na nádraží se vydáme po modré turistické značce, která nás dovede na archeologické naleziště Mikulčice – Valy. Před 1100 lety zde stávalo mocné hradiště, centrum Velké Moravy. K němu však teprve dojdeme.

Prvně musíme projít vesnicí Lužice, která bez jakéhokoli náznaku přechází v Mikulčice. Obě vsi jsou staré, první zmínka o současných Mikulčicích pochází již z roku 1141. Po cestě se setkáváme s několika barokními sochami a na domech občas vídáme malovanou výzdobu typickou pro tento kraj. Jedna ze soch je pomníkem divizního generála Františka Nosála, který velel jednotkám Československých legií, které bránily sibiřskou magistrálu. Za pohled jistě stojí i Mikulčický kostel, jehož nejstarší části pochází už z 11. století.

Skařiny. Lužní les dokáže zadržet velké množství vody.
Autor: J. Hladký Procházíme Mikulčicemi až na konec a silnice nás vede po rovince dále. Po můstku překračujeme říčku Kyjovku a mezi poli jdeme vstříc lužnímu lesu. Konečně jsme k němu dorazili. Můžeme sejít ze silnice a pokračovat lesem. Vstoupili jsme zároveň na území přírodního parku Mikulčický luh. Mikulčický luh se rozkládá na ploše 8 km2. Je součástí Dolnomoravského úvalu. Pro tento útvar je typický plochý reliéf. Geologickým podkladem jsou neogenní a kvartérní sedimenty, na nich pak řeka Morava vytvořila během věků mocné vrstvy písčitých a štěrkopískových usazenin. Výraznou dominantou Mikulčického luhu je tok řeky Moravy, který tvoří jakousi osu celého území. Dnes je sice tok po regulaci, přesto je však území protkáno řadou bočních ramen a tůní, kolem níž se rozkládají poslední zbytky neporušeného lužního lesa. Takovým příkladem je například přírodní rezervace Skařiny.

Zelený koberec česneku medvědího.
Autor: J. Hladký Ihned při vstupu do lesa ucítíte velmi silnou vůni česneku. Dominantní bylinou je zde totiž česnek medvědi (Allium ursinum). Vytváří v podrostu lesa neuvěřitelně husté zelené koberce. Díky jeho typické vůni ho pozná i naprostý botanický laik. Kromě česneku medvědího se zde však v hojném počtu vyskytují i další byliny. Snadno rozpoznatelná je například orsej jarní (Ficaria verna). Narazit však můžete i na dymnivku plnou (Corydalis solida), netýkavku žláznatou (Impatiens glandulifera) a mnoho dalších. Rovněž také jistě narazíte na stopy po bobrovi, který je v těchto místech hojný. Kromě bobra evropského (Castor fiber) při troše štěstí zahlédnete i čápa bílého (Ciconia ciconia) anebo ledňáčka říčního (Alcedo atthis).

Půdorys jednoho z mikulčických kostelů.
Autor: J. Hladký Ještě nějakou dobu si užíváme téměř opojného česnekového odéru lesa, kocháme se tůněmi a slepými rameny. Náhle však vyjdeme na rozlehlou svěže zelenou louku s místně stojícími solitéry dubů. Oči nám ihned spočinuly na výrazné vyvýšenině. Z louky najednou vystupuje místy až asi metr a půl vysoký val a v prostoru ním obehnaném se tyčí dvojramenný kříž. Neklamná známka toho, že jsme na místě. Ona vyvýšenina je pozůstatek mohutného opevnění hradiště. Tato hradba byla asi 7 metrů vysoká a 1 až 1,5 široká. Za ní byla takzvaná akropole. Tedy prostor, v němž byly umístěné nejvýznamnější budovy a sídla nejvýznamnější členů knížecí družiny, včetně knížete samotného. Celá aglomerace měla v době největšího rozmachu, kolem poloviny 9. století, asi 2000 obyvatel a rozkládala se na ploše okolo 50 hektarů. Celkem bylo odkryto 12 kostelů. Areál má dnes status kulturní památky, usiluje však o zápis na seznam UNESCO. Význam tohoto místa nespočívá pouze v hmotných památkách, které jsou ukryty pod povrchem a dokládají vyspělost Velkomoravské říše. Je tu i silný nehmotný aspekt. Roku 863 sem dorazili Cyril a Metoděj. Vzdělávali, šířili křesťanství, vytvořili první zákoník a písmo, které dnes používá značná část Evropy. Dokonce se spekuluje o tom, že Mikulčice mohou být místem posledního odpočinku Metoděje.

Takhle vypadá práce bobra přebývajícího v PP Mikulčický luh.
Autor: J. Hladký Chvilku jsme se vyhřívali na louce a pak pokračovali po zelené turistické značce do Hodonína. Cesta vedla napřed lužním lesem. Ten jsme však nakonec opustili a společnost nám dělala řeka Morava, která zde představuje hranici mezi Českou republikou a Slovenskem. V Hodoníně stojí za návštěvu i muzeum T. G. Masaryka, místního rodáka.

       

Nástup na trasu	Lužice
Konec trasy	Hodonín
Náročnost	nenáročné
Délka trasy	14 Km
GPS	Lužice: 48°49'40.695"N, 17°3'45.638"E
	Mikulčice-Valy: 48.8034850N, 17.0874953E
	Přírodní památka Skařiny: 48.8011506N, 17.0931728E
	Hodonín: 48.8551469N, 17.1198556E
Turistické známky	931 Mikulčice – Valy, muzeum
	658 Hodonín, informační centrum
Doprava	Vlak, autobus, auto, kolo

Poznámky:
Tady se bobři hodně snaží.
Autor: J. Hladký 1 - Lužní les je jedním z našich nejcennějších biotopů. Vyznačuje se vysokou druhovou pestrostí i vysokou produktivitou. Najdeme ho podél vodník toků na štěrkových a písečných usazeninách. Kromě jeho vysoké přírodovědné hodnoty má rovněž značný význam jako přirozená protipovodňová zábrana. Při zvýšené hladině toku dojde k rozlití vody do volného prostoru a k jejímu výraznému zpomalení.

2 - Archeologické naleziště Mikulčice. Je jedním z nejvýznamnějších nalezišť u nás. V 8. až 10. století zde stával na ploše asi 50 hektarů hrad a jeho zázemí. Mikulčice byly významným politickým centrem Velké Moravy, ale po příchodu Cyrila a Metoděje v roce 863 i významný náboženským, kulturním a vzdělanostním centrem říše. Dnes zde může návštěvník obdivovat pozůstatky 12 kostelů, baziliky, knížecího paláce a zbytky mohutného opevnění.