Medvědí stezka na Šumavě aneb medvědi o stezce nic nevědí

Budete raději za kratší, ale o to intenzivnější stoupání, spolu se shluky zpocených výletníků? Vyrazte na túru z Nové Pece. Raději pozvolnější a pomalejší chůzi do mírného stoupání, bez zbytečné tlačenice? Vaším výchozím bodem je pak Černý Kříž. Na cestu se vybavte dobrým obutím, kolo nechte protentokrát doma, hlemýždi na asfaltu je nemají rádi, a do vrchů s ním stejně nemůžete. V batůžku oceníte foťák, a taky dalekohled, protože se hned na několika místech setkáme s krásnými výhledy. Vzhůru tedy po žluté kupředu!

KDE SE VZALY TY VLASATÉ STROMY?

Po krátkém čvachtání v bezprostředním okolí zastávky Černého kříže nás už cesta vede údolím Hučivého potoka. Ten dělá čest svému jménu, navzdory tomu že je uzavřen do spořádaného rovného korýtka. Rozpálený asfalt lesní svážnice naštěstí brzy opouštíme, a zamíříme do svahu, mezi smrkové velikány. K radosti lichenologů tu s každým metrem nadmořské výšky, o který si vyšlápneme výše, narážíme na další a další druhy lišejníků. Smějí se na nás z větví stromů (48°50'29.078"N, 13°52'12.021"E), zvlášť v blízkém okolí odvodňovacích potůčků.

Najdeme tu různé druhy provazovek (Usnea sp.), přezdívané zlomyslnými Šumavany Krakonošovy vousy, červeně puntíkaté plodnice dutohlávky/lesní červcové (Cladonia coccifera), pukléřku islandskou (Cetraria islandica) i rozprsklé žluté fleky terčovníku zedního (Xanthoria parietina). Když budeme mít štěstí, zasměje se na nás i fenomenální dutohlávka sobí (Cladonia rangiferina). Mimochodem, víte, k čemu jsou vlastně takové lišejníky dobré? Staří Doudlebové ze šumavského podhůří měli jasno – je to žluté, tak jako terčovník? Nu, tak je to dobré na žloutenku. A jak vysoká zvěř krásně tvaruje? Proč tedy nepoužívat dutohlávku proti průjmu.

Mimochodem, na souřadnicích (48°50'28.596"N, 13°52'15.712"E) můžete spatřit také podivný kámen, s vytesaným nápisem „Rudolfstetin“. Ten připomíná „odvážnou a dobrodružnou“ výpravu korunního prince Rudolfa, který sem 17.7 1871 zašel spolu s početnou družinou na vycházku. Inu, v té době byl asi zdejší kraj o něco divočejší. Pravidelně v těchto místech potkávám maminky s dětmi, a nepřišlo mi, že by některá z nich měla potřebu tesat do skal své jméno.

POSLEDNÍ Z MEDVĚDŮ

Ačkoliv k roku 1800 vyjádřil kníže Schwarzenberg, pán nad Šumavou a okolím, přání, aby poslední divoké šelmy v lesích byly ušetřeny, medvědice ze Stožce už měla prostě smůlu. Když totiž dne 14.11 1856 vypukl velký hon, zůstávala v šumavských hvozdech jako poslední exemplář. I když se nám myslivečtí historikové pokoušejí podsunout, jak vyrovnaný „boj“ to byl (rozhodující rána prý padla v moment, kdy se medvědice údajně snažila rozsápat čtyři honce), chlupáč neměl proti armádě střelců, doprovázených 112 honci prakticky žádnou šanci.

Ze záznamu v horno-planenské kronice se dozvídáme, že při honu trošku foukalo a jen se štěstím se nepostříleli myslivci navzájem. „Událost to byla neobyčejná, plná napětí, zvratů i neočekávaných událostí. Ty nastaly hned poté, co byla medvědice obeznána v revíru želnavském, nedaleko potoka Hučina, v rozlehlém a nepřístupném to porostu. Poslední výstřel padl v jednu hodinu po poledni, za tak husté vánice, že nebylo na deset kroků vidět, strašlivá bouře prý bičovala polesí hrozně, a rachot kácejících se a padajících stromů byl prý k neposlouchání.“

Jako by sama Šumava dávala najevo, že si odchod svého posledního medvěda do věčných lovišť nepřeje. V místě, kde byla medvědice odstřelena, dnes stojí malý pomníček – Bärenstein (48°49'56.413"N, 13°52'14.865"E), v podrostu, na místě přibližně sto metrů vzdáleném od hlavní stezky.

KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ

Těžko říct, jestli si Josef Rosenauer v dětství nesměl hrát v potoce s lodičkami z kůry. Jisté totiž je, že jakmile dosáhl inženýrského stupně vzdělání, rozhodl se popustit tomuto dětskému snu trochu uzdu, a naplnit si ho v rozměrech jinak nevídaných. V osmnáctém století jsou šumavské hvozdy „k prasknutí naplněné“ cenou stavební surovinou a výhodným palivem, dřevem. Je tu ale problém, jak ho z lesa dostat. Rosenauerův nápad je jednoduchý: aby se mohlo dřevo prodat ve světě, stačí je z kopců dostat, respektive splavit, pomocí vodních kanálů. A tak začíná v době, kdy je ještě stále zaměstnán jako lesní adjunkt v bažantnici doma malovat plány vodní cesty, která by spojila Vltavu s Dunajem.

Celková délka kanálu dosahuje „jen“ čtyřiačtyřiceti kilometrů. K tomu je ale nutné připočíst veškeré technické zázemí, v podobě jezer a nádrží, nadlepšujících vodní průtok, přípustě a propustě ženoucí vodu z dalších sedmadvaceti potoků, stavidla a mosty. Nehledě na to, že k Dolnímu portálu u Jeleních vrchů (48°49'1.569"N, 13°52'38.313"E), kolem kterého budeme procházet, se Schwarzenberský kanál prokousává čtyřmi sty metry podzemí. Kanál je prostě mimořádnou technickou památkou, která stojí, alespoň v místech portálů, za zhlédnutí. Za zmínku určitě stojí, že tohle na svou dobu mamutí dílo, se bez problémů během dvou let samo zaplatilo, ze zisku z prodaného dřeva.

U osady Jelení také není vůbec od věci si ve stínu stromů, a chladném vzduchu vycházejícím z nitra kanálu trochu odpočinout. Je zde také možnost lehce se občerstvit v jedné z šumavských krčem.

VZHŮRU DO SKAL

Vymotat se z Jelení by takový problém být neměl. Jistě, znechutí nás další kilometr cesty po asfaltce, ale zhruba v místech (48°49'15.047"N, 13°53'25.683"E), kde cesta začne odbočovat „do terénu“, k Jelenímu jezírku, to začíná být mnohem zajímavější. Malebné jezírko je přitom součástí výše zmíněné plavební cesty. Sloužilo k vylepšování průtoku vody při plavení dřeva – postupně se plnilo zhruba deset dní, aby pak při zvednutí stavidel po dobu pěti hodin zásobovalo kanál 0,4 kubíky vody za sekundu. Na koupání to tu ale není.

Cesta nás žene po rozmáčené pěšině stále více do kopce. Není vůbec od věci koukat se pod nohy. Na jaro ovládají tůňky podél trasy skokani, v parném létě se tu umí líně přeplazit i malá zmije obecná (Vipera berus). Což je mimochodem docela dobrý důvod, pokud s sebou berete psa, mít ho na vodítku. A kam že se to ubírají naše kroky? Do skal a ještě výše. Pokud jdou s vámi děti, je dobré jim připomenout Werichovu pohádku O tom, jak na Šumavě obři vyhynuli, protože se budeme dostávat přímo na místo děje.

FANTAZII SE MEZE NEKLADOU

Geologická ročenka nás obohatí o informace, že skalní města v okolí Perníku (48°49'6.273"N, 13°54'3.149"E) jsou budována pláštěm předprvohorních a prvohorních metamorfovaných hornin (vesměs tedy svory, ruly a migmatity), do kterých cirka před 300 miliony let pronikla tělesa hornin vyvřelých (žuly a grandiority). I to, že jsme bohatší o znalosti týkající se přítomnosti plekenštejnké žuly (podle názvu nedaleké šumavské velehory Plechý), nás však nemůže dostatečně připravit na krásy, které tu na nás čekají.

Balvany, šutry jakož i valouny, svádějí k nejrůznějšímu dovádění, hrám na schovávanou i loupežníky. Zub času a nelítostného povětří vytvaroval zdejší skály do těch nejneuvěřitelnějších podob. Mrazové zvětrávání – pukání skal pod tlakem rozpínající se zamrzlé vody v dutinách – vytvořilo jeskyňky, úkryty a dutiny pestrých tvarů. Jednou kameny vypadají jako hřbety knih, tamhle zase jako hrací kostky. Není proto divu, že fantazie místních obyvatel zapracovala při udílení názvů. Po celých šest kilometrů cesty mezi skalními výchozy nás tak budou doprovázet Obří kostky, Kamenná kráska, Pašerácká jeskyně, Dračí tlama, Kaple, Hřib, Gotický portál nebo Loupežnická soutěska. A jistě si vymyslíte i nějaký vlastní název.

Mimochodem, pokud budete chtít spatřit i mýty opředený Viklan (48°49'1.374"N, 13°54'39.742"E) vězte, že je od cesty trochu špatně vidět, a musíte využít prošlapanou pěšinku po pravé straně. Za Perníkovou skálu už na nás čeká jen nohy-lámající schodiště, končící vyústěním žluté značky u železniční zastávka (na znamení) v Ovesné.

DO NOVÉ VÝHNĚ

Těch pár kilometrů, které můžeme dojít do Nové Pece (48°47'24.700"N, 13°56'48.489"E), není sice nezbytných, ale proč jen tak čekat v lesích na vlak. Procházka po silnici, vinoucí se mezi březovými hájíčky, je po skákání po skalách uklidňující. Na jaře se tu na nás smějí blatouchy (Caltha palustris), a tam, kde je les trochu hlubší, vykukuje na nás chráněná dřípatka horská (Soldanella montana). Podél koryt potoků a kanálů je zase nastláno listoví devětsilu bílého (Petasites albus). A jedno vychlazené pivo přijde po náročné tůře, kterou máme v nohách, určitě vhod.