Kniha Věda nepadá daleko od stromu

A co potomci dalších úspěšných českých výzkumníků? Zdědili „vědecké geny“ po svých slavných rodičích? A jaké vlastnosti a sklony mezi tyto „vědecké geny“ patří? Je to inteligence, schopnost soustředění, silná vůle, nebo jiné myšlení a vidění světa? Zvědavost? Nasměrovaly je na dráhu vědce zděděné vlohy, nebo spíš příklad rodičů, vzor? Autorky v knize hledají odpovědi na výše položené otázky.

EAN: 9788020024183
Vydavatel: Academia
Rok vydání: 2015
Počet stran: 252
ISBN:978-80-200-2399-5
Autor: Eva Bobůrková
Vazba: vázaná s přebalem
Knihu lze koupit na www.academiaknihy.cz

Ukázka z knihy:

Ukázka z knihy: Ukázka z knihy Věda nepadá daleko od stromu - klikněte pro zobrazení detailuUkázka z knihy Věda nepadá daleko od stromu

Lákaly ho stále další vylomeniny

Zpátky se nikdy neohlížel. Šel stále kupředu a zkoušel další a další ztřeštěné nápady. Právě kreativita pomohla vynálezci Ottovi Wichterlemu k úspěchu. Proslavil se hlavně rozjetím výroby kontaktních čoček ve velkém, vymyslel ale třeba i silon. Jeho synové Ivan a Kamil propadli chemii stejně jako on.

Je věda dědičná, nebo nakažlivá? Kamil Wichterle: Dost výraznou roli hrálo prostředí. Vědu jsem doma „nadýchal“. Je to podobné, jako když dítě vidí otce, závodního sportovce. Také chce zpravidla otcovu disciplínu alespoň vyzkoušet, i když ho k tomu nikdo cíleně nevede. Ivan Wichterle: Můj dědeček byl podnikatel, otec chemik, takže vliv prostředí nepovažuji za příliš silný. K vědě musíte mít vlohy. Objevy jsou také často podmíněny manuální zručností, což je rovněž druh vrozeného talentu.

Otto Wichterle vymyslel, jak ve velkém vyrábět kontaktní čočky z měkkého hydrogelu. Chemik Kamil Wichterle působí na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava a nyní řeší, jak z odpadních plastů anebo z ocelárenského prachu získat užitečné produkty. Fyzikální chemik Ivan Wichterle pracoval po celou kariéru v Ústavu chemických procesů v oboru separací.

Jakmile se ponořil do práce, čas pro něj přestal existovat. Nezáleželo na tom, jestli je všední den, večer nebo víkend. Otto Wichterle (1913–1998) pracoval tak dlouho, dokud bylo potřeba. Manželka mu občas dokonce nosila večer do laboratoře v kastrůlcích večeři.

Proslul také svou netrpělivostí. „Otec chtěl mít všechno hotové hned,“ říká mladší syn Kamil (*1941), který je profesorem chemického inženýrství na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava. Než by prý čekal do druhého dne, až mu technik vysoustruží potřebnou součástku, šel a udělal to ještě večer sám. Jeden soustruh měl Otto Wichterle doma, druhý v práci. Okna jeho laboratoře i dílny na Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze na Petřinách, který založil a před nímž má nyní pomník s čísly svých patentů, svítila dlouho do noci. Ostatně právě on přišel s nápadem, aby se na každém patře ústavu zřídila mechanická dílna. V ní přes den pracoval technik, který vědcům vyráběl součásti experimentálních aparatur.

„Neustále pospíchal, protože se bál, že něco nestihne,“ vzpomínal na Wichterleho jeho spolupracovník Jiří Michálek. Po chodbách ústavu prý Otto nechodil, ale spíše běhal, aby zbytečně neztrácel čas. Ke stáru tak dostal od svých kolegů dokonce koloběžku. Na ní se mohl mezi laboratoří a pracovnou přemisťovat mnohem rychleji.

Když se Wichterle proháněl po chodbě Ústavu makromolekulární chemie na koloběžce, vypadalo to možná trochu bláznivě. Ale dobře to „ladilo“ s povahou světově uznávaného chemika.

„Otec přicházel se ztřeštěnými nápady. Měl rád před sebou stále nové vylomeniny,“ hodnotí jeho přístup k práci starší syn Ivan (*1939), nyní emeritní pracovník Ústavu chemických procesů Akademie věd.

První úspěchy u Bati

Otto Wichterle se narodil v prostějovské podnikatelské rodině v říjnu 1913. Jeho otec Karel Wichterle byl spolumajitelem strojírenské firmy Wichterle a Kovářík označované zkráceně Wikov. V dětství by nikdo nehádal, že Otto bude excelovat ve vědě. Když mu bylo šest let, roznemohl se natolik, že za ním musela učitelka dokonce docházet domů. Lékař mu předpovídal rok života. Trpěl horečnatou nemocí, které se tehdy říkalo psotník. Naštěstí ale vše dobře dopadlo a Otto zvládl základní školu a brzy nastoupil na gymnázium. Kondici si utužoval tenisem. Po maturitě začal studovat chemii na Českém vysokém učení technickém (Vysoká škola chemicko-technologická se osamostatnila až později). Po promoci v roce 1939 na škole zůstal jako asistent.