váha 17-36 kg, délka 86-113 cm

Statná kočkovitá šelma s vysokýma nohama a krátkým, jakoby uťatým ocasem. Místy až 3,5 cm dlouhá a v zimě hustá srst je rezavohnědá až šedožlutá s více či méně výraznými hnědočernými skvrnami. Středem hřbetu se táhne podélný tmavý pruh, rovněž konec ocasu je černý. Břicho bývá světlejší až bílé. Okraje ušních boltců lemují štětičky prodloužených chlupů a u některých jedinců se na lících srst protahuje v tzv. licousy. Samice mají 3 páry mléčných bradavek.

Přirozená hustota populace rysa je asi 2,5 jedinců na 100 km2. Samci hájí svá teritoria zejména před jinými samci, ale ve svém teritoriu nesnesou ani jiné šelmy, likvidují lišky, vyženou i vlky, jen k medvědům jsou tolerantní. Místem častého pobytu bývá skalnaté návrší s dobrým rozhledem do okolí. Hlavní potravou rysa je srnec a v létě drobní savci, dospělé jeleny a tetřevy rys neloví, jejich mláďata však ano. Ulovenou zvěř obvykle odnáší na klidnější místo, kde ji požírá. Nasycení trvá dlouhou dobu, asi 1,5 hodiny, pak rys kořist opouští a v následujících dnech se k ní vrací. Je-li kořist na frekventovaném místě, rys ji opouští, při vyrušení třeba i dříve, než se mohl nasytit, a již se k ní nevrací; tak je nucen lovit častěji.

Původně obýval lesní oblasti ve značné části Eurasie a Severní Ameriky, v současnosti se v Evropě souvisleji vyskytuje hlavně na severu Ruska, ve Finsku, Skandinávii, v Karpatech a na Balkáně. Na řadě míst je však znovu vysazován, a tak se jeho areál opět zvětšuje (např. Alpy, Jura, Vogézy, Dinárské hory). Podobně je tomu i u nás.

V Čechách byla původní populace vyhubena v 19. století; obvykle se uvádí ulovení posledního rysa v r. 1835 na Táborsku, ale je i několik pozdějších údajů až do r. 1894. V letech 1950-1961 se zdržoval odkudsi zatoulaný na Šumavě a po r. 1970 se několik vysazených jedinců usídlilo na bavorské straně Šumavy. Na Moravě rys ve skutečnosti vyhuben nikdy nebyl, neboť do Moravskoslezských Beskyd a okolních pohoří se jednotlivě zatoulával ze slovenských Karpat i poté, co jinde u nás vymizel. K zásadními zlomu ve vývoji našich populací došlo po úspěšném vypuštění 17 či 18 jedinců karpatského původu na Šumavě v 80. letech 20. století. Reaklimatizace se navíc časově shodovala s nárůstem početnosti rysů na Slovensku, což mělo příznivou odezvu i v obnově osídlení v moravsko-slezské části Západních Karpat a východních Sudet. V současné době se rys trvale vyskytuje na jihozápadě Čech od Českého lesa přes Pošumaví po Novohradské hory, odkud příležitostně proniká i do Slavkovského lesa, Doupovských hor i Brd (ještě nedávno se také objevoval v oblasti Labských pískovců), dále žije v Jeseníkách, Moravskoslezských Beskydech, Vsetínských vrších a Javorníkách. Stávající početnost se odhaduje na 70-100 dospělých jedinců, ale situace se rychle mění, přičemž v 90. letech 20. století se pohybovala mezi 100-150 jedinci, hlavním problémem ochrany rysa se stává pytlácký lov.

Hlavními oblasti výskytu jsou v současné době Beskydy s přihlehlými Javorníky a Vsetínskými vrchy (15-20 kusů), Šumava a oblast JZ Čech (zhruba 40-60 kusů), menší počet jedinců se vyskytuje v Jeseníkách (max. 3 kusy), Labských pískovcích a Brdech (jednotlivá zvířata). Jesenická populace byla původně stabilizovaná (v 80.letech asi 20 jedinců), nelegálním odlovem ale byla téměř zcela zlikvidována a v současné době je výskyt rysa v Jeseníkách jen ojedinělý.