Rok 1923: Proč je málo sněhu a zimy už nejsou jako dřív? Karel Čapek to věděl

Sníh.

Každý to říká, že dřív bývalo více sněhu. Kam se sníh poděl, nevím, a také meteorologové to dosud nijak nevysvětlili.

Ale faktum je, že za poněkud minulejších časů bývalo sněhu habaděj, že na příklad ještě na Šimonových leptech se vyskytuje Praha docela zasněžená, že na starých litografiích vidíte prohánět se saně po pražských ulicích, že jako kluci jsme každoročně užili kulování, dlouhých klouzaček a sáněk a otiskování panáků ve sněhu a vykropováni podpisů a vzorců a stavěni sněhuláků daleko vydatněji, než nynější klukovské pokolení.

To je úkaz tak nesporný jako úbytek povodní, požárů a jiných přírodních zjevů, jež okouzlovaly naše dětství. Na čem to závisí, nevím; ale není to, zkrátka, už takové, jako to bývalo. V žádném směru.

Onehdy jsem viděl sněhuláka, však myslím zrovna v Brně, a podivil jsem se, neboť mi spadly šupiny s očí. Z ničeho nic, pár kroků od kolejí tramvaje, jsem v něm potkal pohanskou modlu, rodného bratra nějaké kamenné báby z authentického pravěku.

Tlustý, veliký, monumentální, strašný a důstojný: prostě modla. Sněhový bůh. Kluci už zapomněli na ty pravé obřady, nepoklonil se bohu a nepřinesli mu lidských obětí; alespoň z nevědomého atavismu postavili modlu, čím větší, tím božštější.

Kousek dál jakýs pokus o klouzačku: dlouhá tak asi dva tři palce a ještě pokropená pískem: a přece každé klučisko pelášící tou cestou zkouši na ní (marně) božský požitek klouzáni. A ještě dále se ulice snaží vytvořiti cosi jako mírný svah; a už je tu hejno sáněk, na každých leží kluk na břiše a pachtí se ujet na. sáňkách aspoň pět centimetrů.

Nu, nejde to, sněhu je málo, stěží pokrývá krabatinu umrzlého bláta: ale kluci kopou do země, odrážejí se, postrkuji se po pídích kupředu ve věčné nadějí, ze sáňky se náhle pohnou a po jedou — pojedou —. Hej, není-li to zase věčný sen o čemsi, co člověka letem unáší, co ho bez námahy, samo, pouhou kouzelnou mocí přenáší s místa na místo?

Není-li pak tohle ineffiqie prastará pohádka o kouzelném plášti, o sedmimílových botách či okřídlených koních, pravěký mythus skvostného a čarovného letu? Být unášen! nejde-li to přes sedm hor a moří, tedy aspoň přes půl metru ulice: místo jednoho hloupého kroku být unášen kouzelným vehiklem, který běží sám, třebaže mu je nutno trochu pracně pomáhat!

Pro tohle mají kluci tajemný smysl. Vytáhnout vozík nebo sáňky na kopec a pak to pustit dolů: to není právě sportovní rozkoš rychlosti, nýbrž pohádková rozkoš divu, atavický sen čarovného pohybu. Kluci jsou živá mythologie; děti jsou pohanský pravěk lidstva. Nejstarší tradice světa, to je být správným klukem.

Vidíte, sotva že jsem se pokusil o zbožštění sněhu, už mi bohové projevili souhlas: nebol — vločka po vločce — zatím co jsem psal, nasypali sněhu na město. Pravda, zatím je to jen lehká a studená poslamka; první vrabec na protější střeše proskáče sněhový povlak až na prejzy; těžko by. bylo z toho uválet pořádnou sněhovou modlu a ještě tiž letět na kouzelném, vehiklu po kostrbatém svahu Říční ulice.

Ale aspoň tolik znamená ta tenká běloučka pokrývka, že i v této špatné, rozleptané a přímo pochmurné době je ještě trocha místa pro pohanské sílu života: pohádkové elementy, tellurické tradice, kouzla a divy: že zbývá ještě — nic už; neboť nežli jsem dopsal tento odstaveček, sníh sešel a je zas černo a mokro, kam se podívám.

Není tedy pochyby: dřív bývalo více sněhu, a i ten sníh byl lepší, solidnější, podstatnější, a ne taková kašička, jako ten nynější. Zcela správně: où sont les neiqes ďantan?