Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   Obchod.Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Infanticida u zvířat (6. část)

autor: Veronika Bezděková
Co tedy lze říci: k zabíjení mláďat vlastního druhu v přírodě dochází naprosto běžně. U příslušníků cizích skupin není odlišováno mládě od dospělého.

Ve skupině jsou kolektivně zabíjena mláďata nežádoucích párů. Samci mají tendenci zabíjet nevlastní mláďata, respektive ta, o kterých neví, že jsou vlastní. Samice zabíjí cizí mláďata ze skupiny, pokud tím mohou dokázat nadřazenost nad jinými samicemi, případně jestliže mláďata považují za potravu.

Vlastní mláďata zabíjí samice pokud jsou geneticky nemocná nebo žijící ve stresujících podmínkách, u samců bylo zabíjení vlastních potomků doloženo (ve výjimečných případech) jen u hulmanů posvátných, zřejmě jako trest vůči odbojným samicím. Zabíjení poškozených mláďat je doloženo u fretek

Bylo také zdokumentováno opouštění a zanedbávání mláďat samci i samicemi různých druhů a také oběma rodiči kolektivně v případě neschopnosti je uživit nebo vůbec úspěšně odchovat. Zvířata však mají zřejmě určitou možnost volby, zda určité mládě zabijí či ušetří. Mohou se také rozhodnout zachránit cizí mládě vlastního či dokonce cizího druhu, i když toto chování je častější u samic než u samců.

Co ještě dodat? Člověk rozhodně není jediný tvor, který zabíjí cizí děti či vlastní potomky, naopak jeho chování má zřejmě biologické kořeny. Zabíjení dětí z jiných populací bylo v minulosti velmi rozšířené, jen pro ilustraci: důsledná genocida nepřátel včetně vraždění dětí je popisována už ve Starém zákoně a zdaleka nešlo jen o zabíjení židovských chlapců po narození Mojžíše. Herodesovo řádění v Novém zákoně dokazuje, že toto chování z módy rozhodně nevyšlo. Obvyklé bylo i ve starém Řecku - rituální popravou (shozením z hradeb) skončily podle pověstí všechny trójské děti po dobytí města Řeky, včetně syna Hektora a Andromaché.

Z českých pramenů nám může posloužit např. Kosmova kronika, v níž jsou poměrně časté popisy údajných poprav dětí poražených nepřátel i jejich hromadné likvidace při útoku. Údajné zvolání luckého knížete: "Pobijeme děti v klínech vašich žen a necháme jim místo nich kojit štěňata!" nebylo očividně míněno jen symbolicky. Pokud by se čtenář domníval, že mohlo jít jen o Kosmovu fantazii, najde na konci kroniky popis popravy dětí politických protivníků, které Kosmas osobně přihlížel. V Evropě podobné "konečné řešení" praktikovali ještě nacisté, a to nejen v případech Židů, ale dokonce i nepohodlných Árijců.

Vražda nevlastních dětí nebyla věcí oficiálně schvalovanou, zato poměrně obvyklou a obávanou. Ve středověku a raném novověku se jednotlivé obce (šlechtické, městské, vesnické) velice snažily ochránit osiřelé děti před úklady jejich nevlastních rodičů. Tento fakt se odrazil i v pohádkách v obrazu zlé macechy, ve skutečnosti však častěji stál před soudem za vraždu nevlastních dětí jejich otčím. Ten samozřejmě představoval i zvýšené nebezpečí sexuálního zneužití (nejen) nevlastních dcer, i když ani vlastní otec nebyl zcela bez rizika. (V druhém případě se však minimálně u dívek od 12 let projevoval bohužel vliv nesmyslného názoru, že za zločin incestu musí zaplatit životem nejen pachatel, ale i oběť, snad kvůli zabránění narození případných potomků z tohoto vztahu. Zneužívání otčímem tak oběti odnesly méně...) Vlastní otec byl pachatelem vraždy vlastních potomků od středověku velice zřídka (asi vliv křesťanství), narozdíl od stavu v Římské říši, kdy život dětí (stejně jako jeho ženy a otroků) závisel jen na vůli jejich otce (proto "patriarchát", tedy vláda otců). Je ale pravda, že dokonce i v raném novověku bylo stále obvyklé kruté bití dětí (i manželky) jejich otcem, které mohlo mít závažné zdravotní následky a způsobit i smrt. Toto jednání zejména u dětí nebylo považováno za jejich zabití... Otec měl také právo zabít dceru, která měla nepovolený sexuální vztah (stejně jako manžel manželku), proto je v pověstech tolik narážek na zazděné neposlušné šlechtičny. Toto právo dosud platí v islámských zemích, vztahuje se i na bratry (nejen otce a manžely) a je vykládáno dokonce jako povinnost pravověrného muslima.

Nejčastěji projednávanou formou infanticidy na soudech ve středověku a raném novověku byla ovšem vražda nechtěného novorozeněte krátce po porodu, případně i před ním - potrat a často dokonce i antikoncepce byly také považovány za vraždu dítěte. Infanticida nechtěných dětí matkou velmi připomíná chování stresovaných zvířecích samic, dokonce včetně toho, že pokud dítě přežilo, jeho matka o něj po nějaké době začala projevovat zájem.

Pozoruhodné je přitom, že k nemanželskému dítěti společnost přistupovala způsobem, který v chudších vrstvách prakticky znemožňoval jeho přežití a často způsobil i smrt matky. Smrt dítěte hladem a zimou byla považována za společensky přijatelnou, nikoliv však jeho přímé zabití matkou. Podobně bylo nepřijatelné zabití dětí v případě velkého množství dětí a špatné ekonomické situace v rodině, naproti tomu tolerované bylo tzv. "dělání andělíčků", tedy způsobení smrti prostřednictvím zanedbání péče o ně. Děti pak také umíraly hladem a podchlazením. Rovněž odložení dětí někde v lese nebylo považováno za něco špatného (Perníková chaloupka!), bylo přece umožněno, aby se o děti postaral Bůh (nebo divoká zvířata, že...)

Chování společnosti tak bylo vysoce pokrytecké. Srovnat ho v jistém smyslu můžeme s chováním skupinových druhů, kde potomky smí mít jen ty "správné" páry. U nich však nebyla odsouzena jeho matka, ale jen přímo zlikvidováno mládě, zatímco u lidí bylo nemanželské dítě i jeho matka postiženi stejně. Paralelu bychom v případě snahy ženy pečovat o své nemanželské dítě mohli klást s podvedenými ptačími samicemi, pro něž také rozhodnutí neopustit nemanželské mládě vede k riziku poškození vlastního zdraví i života. Tuto samici však nikdo netrestá, když se rozhodne mláďata opustit!

Proto úvaha Stanislava Komárka, že člověk je nelogický tvor, když chrání vejce ohrožených ptáků a dovoluje smrt lidských zárodků při potratech, mírně řečeno scestná. Jednak jsou ptačí vejce lidmi chráněny proti zásahům zvenčí, zejména zlodějům vajec, stejně jako jsou lidské zárodky chráněny před jejich likvidací cizím činitelem, jednak se ptačí samice mohou svobodně rozhodnout v nepříznivé situaci opustit svá vejce i mláďata a nikdo jim to nevyčítá.

Za nelogické by možná mohla být považována snaha vypiplat nedonošené děti versus legalizace potratů, ale jak bylo vidět z přehledu případů infanticidního chování, je tohle chování u zvířat stejně běžné jako u lidí. Někdy se samice snaží vychovat i tělesně postižené mládě nebo osiřelé mládě vlastního nebo dokonce jiného druhu, jindy ve stresové situaci zabije vlastní zdravá mláďata. Není pochyb o tom, že situace matek nemanželských dětí je a v minulosti ještě více byla stresová. Právě současná evropská kultura s umožněním antikoncepce, potratů, odložení nechtěných a postižených dětí do dětských domovů a ústavů umožnila významně bránit tomuto druhu infanticidy u lidí!

I když není pochyb, že to není jen vymoženost moderní doby - četné (původně snad všechny?) africké i australské kmeny používali antikoncepční byliny pro zabránění nechtěnému početí. Proti odstranění těchto nekřesťanských praktik hrdinně bojovali evropští křesťanští misionáři, čímž se významně zasadili o vznik přelidnění a hladomoru. Tento stav však odpovídá tradičnímu křesťanskému názoru - antikoncepce a potraty jsou hříšné, smrt hladem je přirozená. Ona také skutečně v přírodě u některých druhů je: neregulovaná plodnost se u mnoha zvířecích druhů (např. hlodavců) reguluje samovolně vysokou úmrtností mláďat a při přemnožení hladomorem. Takhle vypadala situace Evropy a zřejmě i jiných oblastí se stejnou koncepční politikou až do 19. století. Odstranění vysoké dětské úmrtnosti zlepšením lékařské péče však znemožnilo tuto formu samoregulace využívat a proto došlo k přelidnění, které mohou vyřešit jen dvě věci: návrat k přirozené regulaci porodnosti antikoncepcí a snížením počtu chtěných dětí, ke kterému došlo v současnosti na západě (pokles počtu dětí na jednu ženu pod číslo 2 je naprosto přirozený stav při hustotě obyvatelstva, jaké bylo v Evropě dosaženo!), nebo přijetí regulační funkce hladomoru.

Nevím, jak vám, mně se líbí víc první možnost. Ale zpět k infanticidě vlastních potomků matkou u lidí - v naprosté většině šlo a jde o ženy, které neměly a nemají přístup k (mini)interupci či k odložení dítěte či o něm nevědí a neměly přístup ani k antikoncepci či u nich selhala. Proto se týká tak často dívek ještě školou povinných, které si často ani nejsou vědomy svého těhotenství a nemají nejmenší představu, jak s dítětem zacházet. Kdyby věděly, že mají možnost dát ho beztrestně do dětského domova, nezabily by ho.

Špatný psychický stav matky je bohužel někdy příčinou toho, že není schopna udělat rozumné rozhodnutí ani při dostatečné informovanosti, a to zvláště právě po porodu, kdy může dojít k přechodnému pomatení mysli i u jinak zdravých žen, které se na dítě těší. Otázka jejich trestání je tedy velice diskutabilní. Tento jev ještě více vynikne ve srovnání s minulostí, kdy se jakýchkoliv pokus matky nemanželského dítěte o infanticidu (včetně potratu a opuštění po porodu) trestal smrtí matky, obvykle zahrabáním zaživa a probodnutím kůlem, někdy v případě očividného šílenství "jen" stětím.

Takové zacházení se samicí nemá v přírodě obdoby, už proto, že vychází z prostého pragmatického předpokladu, že samice může mít v krátké době dalšího potomka. Dnes je situace v Evropě díkybohu lepší než kdykoliv v historii. Zmírněním výše trestů a umožněním náhrady infanticidy antikoncepcí, potraty,ústavy a stanovením obecného pravidla, že život jakékoliv již narozené osoby je nedotknutelný (což zcela platí až od zrušení trestu smrti). Společnost se tuto náhradu snaží umožnit (např. státní podpora matkám samoživitelkám a povinné placení alimentů.) Naše současná (západo)evropská kultura tak umožnila omezit biologicky zcela přirozenou infanticidu na minimum.

Ale abychom si zase až tak nefandili, řada živočišných druhů (jako třeba bobři) díky vrozeným samoregulačním opatřením žádnou formu infanticidy nezná - nebo se ji u nich dosud nepodařilo zjistit. (Tedy pokud bychom za ni nepovažovali právě už ony antikoncepční mechanismy.) Člověk tedy není ve vztahu k dětem (mláďatům) horší než příroda a díky kultuře může překonat i celou řadu živočišných druhů, některých zvířatům se však může maximálně vyrovnat.





autor:
Veronika Bezděková

datum vydání:
6. ledna 2005


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.





Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2021 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.