Rozhovor s doc. Mgr. Martinem Konvičkou, Ph.D. (1/2)

S úspěšným entomologem Martinem Konvičkou o motýlech, ochraně životního prostředí a okrajově i o jeho postoji k islámu. Rozhovor jsme vzhledem k jeho obsáhlosti rozdělili do dvou částí.

 - klikněte pro zobrazení detailu

Příroda.cz: Vaší specializací jsou jak známo motýli. Kdy jste si uvědomil, že se chcete věnovat právě jim a co vás na nich fascinuje nejvíc?

Martin Konvička: Probíhalo to ve fázích. Že existují, jsem pravděpodobně poprvé zjistil někdy ve třech letech, když jsme s babičkou chodívali na vycházky do „vrbiny“, nevelkého lužního lesa v Ostravě – Hrabové. S oblibou jsem tam „chodil po betonech“, což byly základy jakési nedokončené nacistické zbrojní továrny, no a mezi těmi „betony“ se hemžili takoví oranžoví krasavci, zpětně si uvědomuji, že to byli okáči zední. Někdy v pěti letech jsem lovil babočky na afrikánech a budlejích před lékárnou, kde pracovala maminka, a na dovolené s rodiči před první třídou srazil táta stěračem bájného apolla – jasoně červenookého. Protože dobře věděl, co srazil, tak zastavil, pořídil kdesi jehlu a destičku polystyrénu a jasoně mi vcelku znale vypreparoval. Tak se základem mé sbírky stal druh, po kterém jiní začínající entomologové touží léta, no a na takových základech se už stavět dá.

Když pár let přeskočím, tak na gymplu jsem se za motýlaření povětšinou styděl – a vlastně i za biologii. Chtěl jsem být rebel a intelektuál, to se v osmdesátkách nosilo. Jenže pak přišla otázka, „Co dál?“, a já si připustil, že vlastně o přírodě vím víc, než třeba o spalovacích motorech – a koncem gymplu jsem svůj dětský koníček trochu oprášil. Totéž se opakovalo na vysoké. Doufal jsem, že se chytím u něčeho důstojnějšího, než je hmyzozpyt, jenže biologie v Olomouci počátkem 90. let byla dost tragédie, takže jsem na nic vzrušujícího nenarazil. Zato jsem si zahrával s vedlejším studiem politologie, díky kombinaci biologie – politologie se dostal na roční stáž do USA, a tam jsem – někdy koncem řádného magisterského studia – pochopil dvě věci. První – jak ideologicky zatížené a vlastně prohnilé byly západní sociální vědy, a druhou – že ta nejlepší věda, alespoň v ekologicky orientovaných „zelených“ oborech, se dělá na organismech známých, nikoli neznámých. Začal jsem urputně číst autory jako Paul Ehrlich, Roger Dennis, Jeremy Thomas, Ilka Hanski, Martin Warren – byla to zlatá doba „ochranařiny“ dělané na motýlech, literaturou rezonovaly pojmy jako „metapopulace“ a „dynamická stanovištní mozaika“ a já se tak nějak rozhodl, že to jsou věci, jimiž se po návratu ze stáže chci zabývat.

Ambice – vrátit i v Čechách či střední Evropě motýly do velké vědy, využít k tomu nahromaděné znalosti generací lepidopterologů. Hned po návratu jsem začal – pravda, z dnešního pohledu velmi primitivně – sledovat populaci jasoně dymnivkového v Litovelském Pomoraví. Taky jsem se rozhodl, že tuhle posedlost míním provozovat v Českých Budějovicích (kde k tomu tou dobou byly podmínky jinde v ČR nevídané) a taky. Posledním důležitým zdrojem inspirace bylo setkání s Jirkou Benešem, o generaci mladším kolegou, který měl famózní přehled zejména o starší literatuře. Spolu jsme na čas vytvořili nerozlučnou dvojici.

Příroda.cz: Krása motýlích křídel se často uvádí jako argument ve prospěch inteligentního designu (kreacionismu). Jakou evoluční hypotézu považujete za nejpravděpodobnější? Co soudíte například o tvrzení Andreie Sourakova, podle kterého evoluci barevných obranných mechanismů motýlů „nastartovali“ pavouci?

Martin Konvička: Tak Sourakova jsem si musel vygůglit, ale jeho představa, že barevně vidící pavouci nastartovali pestré zbarvení jejich kořisti, dává dokonalý smysl. Já si už v pravěku zahrával s představou, že denní motýli jsou ancestrálně aposematická, tj. výstražně zbarvená, skupina. Nic jsem o tom nikdy nepsal, ale ty debaty dosvědčí kolegové Z. Fric a J. Zrzavý. Obsazení denní niky mohl vést k nutnosti vypadat výstražně. Sexuální selekce (nebo potřeba rozeznat partnery stejného druhu) mohla tu evoluci pestrobarevnosti akcelerovat, což sexuální selekce tak nějak dělá. No a nejrůznější mimikrové roje, kdy se více a méně poživatelné druhy navzájem napodobují, tomu nejspíš nasadila korunu.

Příroda.cz: Asi před 9 lety jste v jednom rozhovoru uvedl, že česká ochrana přírody selhává, což má mj. za následek vymírání motýlů. Změnila se od té doby situace alespoň trochu k lepšímu nebo ne?

Martin Konvička: Kdyby se vůbec nezměnila k lepšímu, bylo by to hodně špatné. To, co se v Česku za poslední zhruba půlstoletí stalo, je – z ochranářského hlediska – „to nejhorší ze všech světů“. Různými historickými vlivy jsme zintenzívnili a zglajchšaltovali krajinu „skoro jako v Belgii a Nizozemí“ (nekonečné lány, meliorace, napřímená řek, lesní monokultury…), aniž bychom za to ale dostali ekonomickou prosperitu těch zemí. Současně jsme se k různým ochranářským programům, fondům EU a podobně postavili „skoro jako na Balkáně“ (to jest, vykradli jsme je), aniž bychom to vyrovnali typicky jihoevropskou ležérností v hospodaření v krajině. Nakonec tu byla centralizovanost ochrany přírody, která vedla k celoplošnému a slepému následování různých módních trendů (nejdřív samovolný vývoj všude, pak příliš mnoho zahradnické péče všude…), což dorazilo mnohé populace a druhy a současně ochranu přírody odcizilo od běžného občana – ochranář se mnohdy stal synonymem namyšleného prudivého a pohříchu neznalého byrokrata. Rozebrat všechny příčiny toho vývoje by bylo na disertaci, z důsledků uvedu své oblíbené, že jsme si vybili cirka 15 procent druhů denních motýlů, cirka polovina zbytku je ohrožená, situace v jiných taxonech není o mnoho lepší. A co hůř, dál se plýtvá „ochranářskými“ zdroji – což brilantně analyzoval kolega Lukáš Čížek – a dál se jede v ulítlých kvazienvironmentálních programech typu slunečníků, větrníků a lánů řepky.

Ale abych si jen nestěžoval: Poslední léta znamenala v mnohých ohledech obrat k lepšímu. Třeba začalo být zohledňováno zoologické hledisko při péči o tradičně „botanické“ rezervace. Jsou obnovovány otevřené (nízké a střední) lesy. Rozjely se fungující záchranné programy pro nejohroženější druhy, třeba hnědáska osikového v Polabí. Obrovským vítězstvím jsou úpravy některých agro-envi dotačních titulů, kdy jsou v lánech lučních porostů ponechávány dočasně nesečené pásy. Ochranářská práce se pluralizuje – vznikají soukromé a obecní rezervace, důraz na biodiverzitu je vidět při péči o městskou zeleň nebo prostranství před některými průmyslovými podniky. Za úplně nejzásadnější ale pokládám rozbíhající se programy volné pastvy velkých herbivorů, třeba ten nejslavnější ve středočeských Milovicích, a také to, že ty programy, před 10 lety nemyslitelné, mají silnou občanskou a politickou podporu.

Takže se vlastně dá říct, že vše, po čem jsem před 10 – 15 lety volal, se postupně naplňuje.

Příroda.cz: Jaký přístup k ochraně přírody prosazujete vy osobně? Ztotožnil byste se například s názorem prezidenta Zemana, který prohlásil, že Národní park Šumava by nejraději zrušil?

Martin Konvička: Vlastně jsem se vyjádřil v předchozí odpovědi – jsem v ochraně přírody pluralista, věřím, že by měla vycházet jak zdola tak shora, věřím, že by měla být chráněna pro lidi. Současně by ochranáři měli mít povšechnou představu, čeho chtějí svými aktivitami docílit, a k tomu upnout aktivity na všech úrovních. Když budu konkrétní, tak hypotetická evropská „divočina“ by nebyla nikdy statická – byla by dynamická, ovlivněná biotickými disturbancemi i aktivitou velkých zvířat – a preindustriální „kulturní krajina“ se řekněme na počátku 20. století této divočině podobala víc, než unifikovaná krajina současnosti. Naše aktivity – od péče o městský park, přes správu maloplošné rezervace po zřizování národních parků – by toto měly respektovat, vnášet do krajiny různorodost, případně ji cílenými zásahy udržovat.

No a k otázce Šumavy: Zde se s prezidentem Zemanem radikálně neshoduji, ten park je skvělý a tolik diskutovaná „kůrovcová katastrofa“ vytvořila neuvěřitelné přírodní divadlo, které by při trošce propagace mohlo vynést víc zájmu návštěvníků, včetně zahraničních, než zdánlivě „zdravá“ zelená pole na dříví, která tam byla předtím. Pokud Šumavě něco chybí, pak je to propagace toho nejúžasnějšího, co je na ní k vidění – no a megaherbivoři, kteří by se mohli prohánět třeba v oblasti mezi Novým Údolím, Strážným a Knížecími Pláněmi.

Příroda.cz: Vybavuji si jeden váš příspěvek, ve kterém jste chválil Čínu a arabské země za jejich snahy o zachování svého přírodního bohatství. Co podle vás dělají lépe než my, v čem bychom se u nich mohli inspirovat?

Martin Konvička: Ale já nepsal, že něco dělají „lépe“ – jen jsem chtěl (bylo to v době hysterie kolem návštěvy čínského císaře v ČR) ukázat, že ne vše v těch zemích je špatně a že nejen Čína, ale i mnou tolik kritizované mohamedánské země, mohou v ledasčem překvapit.

Když budu konkrétní, tak v Číně mají hustou síť desítek, ne-li stovek, národních parků, které začali zřizovat po odeznění maoistického blbnutí koncem 80. let a které, pokud mohu soudit, zřizují promyšleně a plánovitě. Některé jsou maličké (jsou to všelijaké kulturně či nábožensky důležité lokality), některé obrovské, třeba území v severních pouštích a horách, chránící poslední stáda divokých velbloudů. Díky těm nově zřizovaným parkům jsou možné takové záležitosti, jako velkorysé reintrodukce jelena milu (žije jich dnes v Číně nesrovnatelně více než v 19. století, kdy je pro vědu objevil páter David). Aspoň na dálku se zdá, že Čína dělá i v ochraně přírody to, čím je proslulá třeba v průmyslu: Vezme si ze západu koncepty, které fungují, a aplikuje je promyšleně a efektivně.

O muslozemích platí totéž v bledě modrém, ale tam to bude do značné míry zásluha západně vzdělaných elit, které sice mohou islámovat, ale nemusí být úplně padlé na hlavu. Příkladem budiž záchrana přímorožce arabského, na níž spolupracovaly nejen západní ZOO, ale i arabské soukromé chovy; jednu dobu jako by různé státy a potentáti arabského poloostova soutěžily, kdo pro tu krásou antilopu udělá více. V Saudské Arábii pro ně třeba zřídili rezervaci Mahazat as-Sayd, což je 2200 čtverečních kilometrů oplocené divočiny, kam kromě přímorožců reintrodukovali třeba džejrany a pštrosy. Je to vlastně rewildingový projekt podobný našemu milovickému, ale na mnohem větší škále a je zajímavé, že stejně jako u Milovic způsobila změna herbivorních společenstev (domácí zvířata nahrazena těmi původními) nečekané změny vegetace. Ukázalo se, že arabská poušť s původními herbivory vypadá spíše jako aridní trávník, jakési Kalahari, než jako ty nekonečné písky bez života, na jaké byli Arabové zvyklí.

Za server Příroda.cz se ptal Jiří Černý.

Foto: Archiv Martina Konvičky.





Debata k článku 'Rozhovor s doc. Mgr. Martinem Konvičkou, Ph.D. (1/2)'
vytisknout článek



Nejste si jisti významem některého odborného termínu v článku? Zkuste se poradit s naším slovníkem.

Reklama



Vyzkoušej své znalosti v našich testech


Poznávací test: Stopy zvířat
Poznáte stopy zvířat?
možnost odpovědimožnost odpovědi
Dosavadní průměrná úspěšnost účastníků: 63%

Vyhledávání


Facebook

Tapety na plochu


tapeta Mladá kopřiva

Chcete nás podpořit?

Přidejte si na své stránky naši ikonu.
Příroda.cz - příroda, ekologie, životní prostředí, život
Návod naleznete zde.


© 2004 - 2017 PŘÍRODA.cz - registrace ISSN 1801-2787       další odkazy:
  • napište nám
  • vtipy o zvířatech
  • o nás

  • Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
    Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.   RSS kanál serveru www.Příroda.cz

    Naše další projekty:

    Zajímavé odkazy: Webhosting, Sousede.cz - Na Plachtě, Easy sharing PDF, Príma receptář, Naturway - přírodní cestou

    Chcete zde být také uvedeni? Kontaktujte nás.