Kamzík horský – klenot, o který ochranáři nestáli

autor: Lenka Kadlíková
Když se řekne kamzík, představíme si „kozu“, která se mrštně pohybuje po skalnatých vrcholech Tater či Alp. Přitom ale už více jak sto let můžeme alpskou variantu kamzíka zahlédnout ve volné přírodě i ve vrcholových partiích Hrubého Jeseníku a ve skalnatých oblastech Lužických hor a Děčínské vrchoviny.

třídasavci -Mammalia
řádsudokopytníci - Artiodactyla
čeleďTurovití - Bovidae
rodKamzík - Rupicapra
druhKamzík horský - Rupicapra rupicapra

Obratná koza s „přísavkami“

Tato štíhlá, velmi obratná koza dosahuje výšky zhruba kozy domácí. Má robustní svalnaté tělo i nohy a krátký ocas. Obě pohlaví mají hákovitě zahnuté rohy. V létě má světlejší rezavě-hnědou srst, aby mu nebylo horko, v zimě až tmavě hnědou, aby mu naopak nebyla zima. V pohybu po skalách jim pomáhají delší zadní nohy, dále chybějící klíční kosti ... a zejména speciálně uzpůsobená kopyta, která fungují jako přísavky. Kamzík se tak udrží na opravdu uzoučkých římsách.

Za holkama jen v době říje

Kamzíci se o „holky“ zajímají jen v době říje (říjen až prosinec), kdy mezi nimi probíhají tvrdé boje. Jakmile zjistí, že samice již nejsou v říji, jdou si samci opět po svých. Často tak lze najít tlupy pouze samic s mláďaty a samotné samce. Mláďata se rodí v květnu až v červnu a již velmi brzy jsou schopna matku následovat na ty nejstrmější skály. Dospívají ve 2 – 4 letech.

V létě najdeme kamzíky spásat trávu. V zimě si vystačí s větvičkami listnáčů, lišejníky a letorosty jehličnanů.

Z Alp do Lužických hor a na Hrubý Jeseník

Původní domovinou kamzíků, kteří dnes žijí v ČR, jsou Alpy. Poddruhy kamzíka horského se však vyskytují i v jiných hornatých oblastech Evropy - například v Tatrách. Dle kosterních pozůstatků v jeskyních Českého a Moravského krasu se u nás ale kamzíci vyskytovali už v době ledové. Po ní však z našeho území zmizeli.

Kamzíci sem dovezeni na začátku 20 století. První byli na popud hraběte Kinského dovezeni z Alp do Lužických hor již v roce 1907, aby se zde stali chloubou jeho obory. V roce 1911 byli vypuštěni do volné přírody. Nyní jejich potomci obývají oblast Lužických hor a západ Děčínské vrchoviny.

Do volné přírody Hrubého Jeseníku byli tito „horolezci“ vypuštění v roce 1924. Neúspěchem skončili pokusy o vysazení například v Krkonoších, Křivoklátsku, Karlovarsku nebo v Lánské oboře.

Čeští kamzíci měli namále

Kamzíkům se v Lužických horách a Hrubém Jeseníku náramně dařilo. Na Hrubém Jeseníku jsou dle správy CHKO jejich početní stavy na takové úrovni, že začali decimovat přírodu kde žili. Ještě v nedávné minulosti, po roce 2000, se dokonce uvažovalo o likvidaci celé populace tohoto druhu jako u nás nepůvodního. Naštěstí to ale neprošlo. Aktuálně se jejich populace myslivecky udržuje v mezích, která neohrožuje místní unikátní přírodu.

Populace českých kamzíků jsou důležité i díky tomu, že jejich příbuzní v Alpách se aktuálně potýkají s velmi častým výskytem nemocí, zejména prašiviny.

Ochrana

Kamzík u nás není legislativně zvláště chráněn.

Zdroj:
M. Anděra, J. Gaisler Savci České republiky (2012)
Stoplusjednicka.cz
Wikipedia
natura.opava.org



témata článku:
autor:
datum vydání:
14. srpna 2022


Diskuze k článku „Kamzík horský – klenot, o který ochranáři nestáli“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!