Ježek, nekorunovaný malý král naší přírody

autor: Petr Kadlík
Končící léto a začínající podzim je období, kdy u nás můžeme na ježka v přírodě narazit nejčastěji. Chcete se o tomto zvláštním zvířeti dozvědět něco, co jste možná dosud nevěděli? S pomocí jednoho pokladu z antikvariátu se mi to možná povede.


Přírodověda z antikvariátu

Musím se přiznat, že miluji staré knížky. Jistě, nejnovější a nejpřesnější poznatky vědy, multimediální funkce ani sociální média v nich samozřejmě nenajdete, ale ta kombinace pocitu dávných časů, vůně sto let starého papíru a historické češtiny má prostě něco do sebe.

A právě do takové kategorie patří knížka, která se mi právě dostala do ruky. V roce 1863 jí pod názvem Obrazy z přírody napsal pan Karel Starý. Jméno autora dnes už asi nikomu nic neřekne, ale ve své době to známý autor „populárně naučných“ knížek o přírodě.

O nadání pana Starého zajímavým způsobem popisovat naši přírodu jednoznačně mluví fakt, že i po sto padesáti devíti letech od vydání je jeho knížku radost číst. Kdo z dnešních autorů může v něco takového doufat...

Jestli máte poblíž nějaký antikvariát, tak se na něj zkuste schválně zeptat. Jeho dílo je milou ozdobou každé knihovny milovníka přírody.

A protože se nezadržitelně blíží podzim a tedy čas patřící mimo jiné ježkům, tak jsem v oné knize nalistoval kapitolu věnovanou právě tomuto jedinečnému dupajícímu stvoření.

Jestli dovolíte, tak vás s částmi textu seznámím (je to ten na šedém pozadí). A i když je text napsán před téměř sto šedesáti roky, tak si dovolím říct, že je srozumitelnější než projevy některých dnešních politiků.

Co je ježek vlastně zač?

Na začátek tu pro vás má autor pár základních informací o ježkovi. Přesný druh popisovaného ježka neuvádí, ale protože se v textu zmiňuje les, takže jde pravděpodobně o ježka západního (Erinaceus europaeus). Většina informací ale platí i pro ježka východního (Erinaceus roumanicus).

Proč bychom si nepohovořili také o ježkovi, o tomto zvířecím bodláku, o tomto živém: „Nedotýkej se mne,“ jejž v suchém listí na podzim častěji v lese chrastiti slyšíváme.

Podle plesnivých tradic učeného přírodopisu měli bychom arci učiniti začátek s popisováním našeho hrdiny od hlavy až k patě a vypočísti, kolik má v tlamě zubů a kolik chlupů v poctivém kožiše, měli bychom udati, že je dospělý ježek skoro 10" dlouhý, že má chrup dravčí a na nohách ostré drápy, že tedy patří k šelmám hmyzožravým, že má rypák jako vepř a na těle ostny, na 1" dlouhé atd. atd., ale to si může každý přečisti v jakémkoliv přírodopisu a nalezne tam zajisté ještě mnohem více.

My se chopíme tenkráte ježka z jiné strany; bychom však si při tom „chápání“ prsty nepopíchali, navlíknem si rukavice, neboť jest ježek nevšední ferina a ježatý filosof, jemuž nesnadno jest přikvačiti na kůži. Zdá se sice, jakoby měl v kostech podagra a však navzdor tomu jest on čiperný kuliferda, geniální chlapík a obratný štětinář.


Jedinečná ježčí obrana před nebezpečím

K čemu všemu je ježkovi dobré umět se schoulit do klubíčka a jak tuto jeho obranu dokáže překonat chytrá liška?

Bystrý jest i jeho sluch a jak mile zaslechne podezřelý krok člověka neb zvířete; okamžikem svine se v klubko osudné, na vše strany proti útokům nepřátelským ostrými bodáky střežené. Chceli ježek s příkré stráně neb zdi dolů se dostati, svine se pečlivě v kotouč a bez okolků pouští se dolů; pružné ostny zmírňují náraz v takové míře, že netřeba se báti úrazu.

Štveme-li psy na ježka, obskakují ho zuřivě, štěkají a výjí, div se nevzteknou, popadají jej tu i tam, ale ježek se ani nehne; pokojně stáhne nohy a hlavu, s tuhou chladnokrevností napne bodáky a brzy utíkají skučící psi s krvácejícími nosy na vše strany.

Žádný pokus není s to vylákati jej z bezpečného shoulení. Jenom vodou politý rozvine se, napínaje nohou svých, aby ušel potopě; této lsti prý i liška užívá, pokropujíc louhem nečistým nepřístupného ostnokožce, aby ho za hlavu popadnouti mohla.


Ježkův jídelníček

Hmyz nebo žáby? Jistě. Jedovatá zmije? Žádný problém, vždyť ježek si poradí i s řadou smrtících jedů. A co pověstná jablka, bez kterých se neobejde žádný pohádkový ježek?

Teprv za soumraku, když všechna denní lesní chamraď byla utichla, vychází ježek zároveň s jeleny, srnci a jinými vysokými pány na procházku, aby sobě pochutnal na všelikém hmyzu, na ptačatech a jejich vejcích, na křehkých žabkách, čiperných ještěrkách, myších a na jiných ještě pokroutkách.

Může-li se dostati na chutné hrozny vinné neb k sladkému medu, činí to se zvláštní zálibou, z čehož viděti, že drží ježek na dobrou tabuli, což mu zajisté nikdo za zlé pokládati nemůže. Ze se ježek na spadaném ovoci válí, aby jablka neb hrušky na své bodáky napíchal a domu odnesl, není žádná báchorka, ač tomu mnozí věřiti nechtějí.

Uštknutí hada i mnohonásobné nic mu neškodí, ježek je proti jedům pojištěn, neznámo však u které assekurační společnosti. Usmrtiv zmiji slaví ježek nové hody; uchopenou za hlavu souká ji se vším všudy do sebe, až milo se podívat. Španělské mouchy (Puchýřník lékařský - brouk, který vylučuje tekutinu, způsobující hnisající puchýře), z nichž jediná psovi veliké způsobuje bolesti, pojídá ježek po tuctech jako hrozinky, aniž by sobě na hryzení neb žáhu žaludeční stěžoval.

Ano i opium, kyselinu modřovou neb utrých může prý ježek bez uškození požiti. Jaký to převýborný žaludek!


Ježek jako zkušený lovec

Ježek nevypadá jako šelma, schopná bleskových útoků. Tak jak tedy svou kořist loví?

Chce-li si ježek udělati dobrý den, vyjde si na honbu na krtky a polní myši, kteréž velmi chytře a obratně vyčíhati a z brlohů vytahovati umí; největší však činí mu potěšení, když může švábům dostati se na kožich, jimž pak bez milosti láme vaz a dlouho ještě jazykem mlaskajíc olizuje sobě prsty po tak výborné hostině; mladé německé myši jsou jeho žalůdku též výbornou lahůdkou, a veliká spokojenost jeví se v oku ježkovu po takovém chutném obídku.

Jenom ropuchy mu poněkud nechutnají a to sice pro ošklivou šťávu, již na povrchu těla vylučují; chce-li se však přece do některé pustiti, tu sobě po každém kousnutí z počátku utírá hubu o mech neb o zem.

Ale na tom ještě není dosti; ježek se pouští s odvahou a chladností neobyčejnou i do bojů, jimž se jiní živočichové s hrůzou vyhýbají. Ježek totiž vede boje na život a na smrt s jedovatými hady. S chladnou rozvahou a okem zkušeným vrhá se bez okolků na zmiji jedovatou, a ostrým chrupem hledí rozdrtit tu hlavu zlořečenou jedovatým zubem ozbrojenou.

Ať si zmije syčí, ač se vine, kroutí, plazí, nic naplat, ježek neustoupí v boji zuřivém a statečně doráží na svijícího se hada, až se mu poštěstí, ostrým zubem zasadit mu ránu smrtící. Ano na jedovaté hady má zvláštní laskominy a pozorovalo se, že s rozmanitými hady zavřen, nejprvé do jedovatých se pustil a potom teprv ostatní zaškrtil.


Rodinný život ježků

Spokojená rodina a vzorná péče o mláďata, takový je ježek. Tedy, pokud se ta mláďata nenarodí v zajetí...

Ježek je skutečně neobyčejný úkaz v živočišstvu a dle vlastností svých zdá se, jakoby patřil do jiného světa. Ostatně jest manžel pečlivý a se svou starou hospodaří přes celé léto a bez sváru a různic. V červnu rodí ježková 4—6 slepých, bílých ježátek, která v zajetí ihned sežere, aby nemusela otroctví snášeti, na svobodě je však krmí mlékem svým a živí je plži a žížalami, starajíc se o ně s pravou láskou mateřskou; tato však pocházejí nezřídka tuhou zimou, která je v děrách umořuje; protož také ježků nikde není mnoho.

Ježek jako domácí mazlíček?

Je vůbec možné ježka, toho jedinečného nebojácného lovce, ochočit jako domácího mazlíčka?

Ježek snadno krotne, zvláště v mládí chycený, a chová se pak v domácnosti na místě kočky; jest však mnohem užitečnější, neboť vypuzuje ze stavení vedle myší i šváby a jiný hmyz. Pro svou obratnost, rozmanité posuňky a neobyčejný kožich svůj spůsobuje zvláště dětem nemalou kratochvíli.

A proč z ježků domácí mazlíčky nedělat?

Že je něco možné ještě neznamená, že je to nutně dobrý nápad. Snaha ochočit si divokého ježka je právě jedním z takových případů.

Jeho pravé a nejprospěšnější místo jest však v lese a na poli, kde se vyznamenává co nejchvalněji. Protož měl by všude co nejpřísněji býti šetřen, anť je bez toho v Čechách již dosti vzácný.

Kůži jeho potřebují pověrečné báby k podkuřování nádchy a hospodyně z ní dělají odstaveným telatům náhubky, aby je kráva k mléku nepřipouštěla, nejlepšího upotřebení by však nalezla, kdyby se dala každému surovci, jenž ježka bez příčiny zabije, alespoň na čtrnácte dní — za podušku.


Tak co, bylo to zajímavé čtení? Také vás překvapilo, že autor před téměř 160 lety trvá na tom, že ježek sbírá jablka, což se dnes pokládá za absolutní nesmysl? Toto tvrzení, že si ježek rád pochutná na jablkách jsem kupodivu našel i v jiné historické literatuře. Skutečně by mě tedy zajímalo, zda se ježčí strava za tu dobu natolik změnila, nebo tehdy této realitou nepodložené pověsti nezávisle na sobě věřilo více přírodovědců.

Jedna z věcí, co se mě osobně nejvíce líbila, byl úplný závěr. Nechat každého, kdo způsobil smrt jen jediného zákonem chráněného zvířete, nejméně na čtrnáct dní spát na ježčích bodlinách!

Myslíte, že by to lidi konečně naučilo začít zvířata chránit?


zdroj historického textu: Obrazy z přírody, autor Karel Starý, v roce 1863 vydal I. L. Kober.



témata článku:
autor:
datum vydání:
13. září 2022


Diskuze k článku „Ježek, nekorunovaný malý král naší přírody“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nákupem na Pieris.cz
podpoříte chod našeho serveru