Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   Obchod.Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Akce Falco 2006

autor: Alena Rulfová
Jaké to bylo.


Vzpomínky, úvahy a příprava na strážení

Je 14. června. Včera jsem se vrátila ze strážení sokolího hnízda v Teplicko-Adršpašských skalách. Odjela jsem strážit ve středu minulý týden, a připadá mi, jako by to byl jen mžik - čas strávený mezi vysokými pískovcovými útvary, a ne celých šest nádherných dní. Avšak co znamená pro člověka jeden týden života? Naše životy tvoří mnoho týdnů, a již je ani nevnímáme jako vzácné chvíle, kterých je třeba si vážit. Náš čas a jeho hodnotu odměřujeme většinově podle data poslední a příští výplaty, odjezdu a příjezdu dopravního prostředku, doby televizního vysílání a tak podobně.

Na letošní Falco jsem odjížděla již s ucelenou představou, co si vzít s sebou, a co naopak doma ponechat - dvě zimní bundy, čtyři svetry, mikina, troje teplé kalhoty, šála a rukavice, žádná balená voda, jídlo zejména takové, které není třeba vůbec či příliš dlouho vařit na kamnech, kartáček a pasta, dalekohled, a další opravdu nezbytné doplňky jako spacák a karimatka, sirky, svíčky aj. . Možná se usmíváte, když čtete o mém vybavení, které se zdá být snad sporým, snad přehnaným (především co se týče oblečení), avšak střídavé ranní a noční teploty pohybující se ve skalách od 0°C do 8°C mě utvrdily v tom, že jsem si zabalila správně. Zatímco někteří nevěřící Tomášové se v noci marně snažili zahřát, mně drkotaly zuby jen jednou a to za úplňku, kdy se na nebi neobjevil ani jediný mrak.

Pobyt ve skalách

V horách jsme se nejprve ubytovali ve skautské chatě s pohádkových názvem U skalní nevěsty (mně důvěrně známé z minulého roku), kde jsme ponechaly věci pro strážení nepotřebné, a naplnili si lahve vodou z potoka (Voda v chatě neteče, a obchod je vzdálen 2 km chůze z kopce a do kopce, a tak se nám stal potok jediným zdrojem této životadárné tekutiny. Někteří z nás si s sebou přivezli vodu v plastových lahvích, já se však tomuto komfortu vyhnula. Mohlo by se zdát, že pití vody z potoku je poněkud nehygienické, avšak velké množství chrostíků (chrostíci jsou považováni za bioindikátory čistých vod) v něm smazalo trvale mé pochybnosti o jeho čistotě a tedy i o jeho pitnosti. Důkazem o tom budiž také fakt, že nikdo z nás neutrpěl žádnou zdravotní újmu.).

První noc jsme strávili pod širým nebem, ukryti buďto v borůvčí nebo pod skalním převisem. Teplota v noci dosahovala maximálně 3°C a my jsme rychle pochopili, že dva svetry a teplá bunda do spacáku nestačí. Tedy mám na mysli hlavně naše něžné dívčí pohlaví, kamarád si na zimu nestěžoval. Druhou noc jsme strávili v chatě, abychom nabrali síly, které jsme během cesty do skal a samotným strážením značně vyčerpali. Alespoň se nám tak zprvu zdálo. Avšak možnosti člověka jsou vskutku obrovské, jak se ukázalo v příštích dnech, kdy jsme noci trávili již pouze pod širákem.

První sokolí krííík

Když jsem první den zaslechla volání sokolů, cosi ve mně se zatetelilo blahem, a řeklo: "Ano, moc jste mi scházeli, miláčkové moji.". Člověk má tendenci častovat sokoly něžnými jmény, neboť oni sami se k sobě navzájem v rodině chovají velice mile a přátelsky. Člověk někdy teprve až zde dochází k poznání skutečné ceny dní strávených v přítomnosti sokolí rodiny. Uvědomí si, že strážení sokolů nespočívá jen v možnosti sokoly spatřit, či poznat jejich návyky v chování, ale že jde především o to, umožnit sokolům odlet z hnízda, poskytnout jim možnost přežít a hlavně žít. Snad že my, lidé, jsme žít tak nějak zapomněli. Při pohledu na láskyplné chování sokolích rodičů ke svým mláďatům, a sourozenecké hrátky mláďat se musí navíc každý trochu zastydět za všeobecnou chladnost lidských vztahů.

Mezi sokoly je najednou všechno jinak. I když se člověk z počátku třeba snaží nasadit hroší kůži a chovat se jako běžně - v kruhu svých známých, zde brzy zjišťuje, že přetvářka a hloupé fráze by mu byly jenom na obtíž, a dobře že tomu tak je. Strážci, jako by pod vlivem společného úsilí navrátit kriticky ohrožený druh sokola stěhovavého do české přírody a inspirováni přirozenou laskavostí sokolích dravců, jsou za všech okolností sebou samými, a chovají se k sobě stejně přátelsky jako sokolové. A jakmile někdo naruší klid sokolů, staví se strážci i sokoli taktéž stejným způsobem k těmto narušitelům: rázně a popudlivě.

Průběh sokolího hnízdění v Teplicko-Adršpašských skalách ve zkratce

Tento rok sokolí samice (jedná se o stejnou samici, která hnízdila v Teplicko-Adršpašských skalách minulý rok - viz článek o loňském strážení) snesla čtyři hnědočerveně a žlutě skrvnitá vajíčka, což jsme všichni považovali za velký úspěch. Jsou-li v hnízdě dosud nevylíhnutá vajíčka, hrozí, že při vyrušení samice hnízdo opustí, a snůška zastydne. Jinými slovy, samice ji nebude zahřívat svým tělem, a nevylíhnou se z ní mláďata. Samice i samec jsou v těchto dnech silně nervózní a vznětliví, a reagují negativně na každý pohyb u hnízda, tedy pod ním a nad ním. Jaká byla radost strážců, když se později ze 4 vajíček vylíhla 4 mláďata! (Často se totiž stává, že některé z mláďat se z vajíčka nevylíhne.) Tři samičky a jeden sameček.

Rozeznávacím znakem je v tomto případě velikost - samice jsou větší. Dospělá samice váží asi 1 kg, menší samec váží jen 600 až 700 g.

První dny po vylíhnutí jsou stále nebezpečné, neboť, opustila-li by vyrušená samice hnízdo na příliš dlouhou dobu, mláďata by zemřela na podchlazení. Potravu tak do hnízda z počátku přináší výhradně samec. Strážení hnízda pokračuje v neustávajících obavách o vyrušení nepozorovaným vetřelcem.

Když jsme přijeli do Teplicko-Adršpašských skal my (já a má kamarádka, plus další dobrovolný strážce z Hradce Králové; v dalších dnech jsme se v strážení značně prostřídali, tolik nadšených ochránců přírody je radost poznat. Opětovně jsem se tak setkala s ornitologem Josefem Vránou a jeho kokršpanělem Fronem :-), správcem Jihlavské ZOO - Milošem Bartošem, s členy správy CHKO Broumovsko panem Malíkem a panem Spíškem, a nově pak s Tomášem Telenským a dalšími strážci, jejichž celá jména mi v paměti neuvízla. Cítila jsem se zde s nimi tolik doma jako málo kde.), očekávalo se, že mláďata již brzy z hnízda vyletí. Tyto dny jsou pro mláďata také velmi nebezpečné.

Vylétnutí předchází několik dní trénování mávání křídly a poskakování po hnízdě, či po blízkých římsách. Naši malí sokolíci trénovali tyto akrobatické kousky každý den našeho strážení, šikulové. :-) Samice v těchto dnech přestává mláďata krmit tak vydatně jako dosud, a nechává je, aby si potravu trhala víceméně sama. Nadále jim však dává potravu i z vlastního zobáku, snad že se nechce úplně vzdát svého mateřského opečovávání. Hladovým mláďatům často během dne odnáší potravu na (pro mláďata) dobře viditelné místo blízko hnízda, kde ji trhá, aby mláďata měla co největší chuť vylétnout za ní. Z počátku se mláďatům samozřejmě nechce, bojí se vykročit do volného prostoru, a tak samice potravu do hnízda na jejich toužebné volání "krííík, krííík" donese. To se opakuje několik dní. Doba vylétnutí z hnízda se odhaduje na 40. den života mláďat.

Při vylétnutí obvykle sokolí rodiče mládě doprovázejí, povzbuzují jej a chrání před případným nebezpečím ze strany cizích dravců. Mládě se nejprve usadí na zem (první let se letu až zas tolik nepodobá, a je spíše nemotorný), a poté se pokouší dostat nahoru na skálu. V případě, že by se kdokoliv (samozřejmě člověk, s dravci si sokolí rodiče dovedou poradit) objevil pod hnízdem v okamžiku, kdy mládě slétne dolů z hnízda, či když se snaží vyletět na blízkou skálu, "staří" sokoli, zaznamenají-li vetřelce, mládě nechrání, a věnují se lidskému vetřelci. Tento okamžik je skvělou příležitostí pro poštolky z okolních hnízd (hnízdí jich zde početná populace) či pro jiné dravce, aby mládě napadli, a často ji využijí. Stalo se tak minulý rok. Mládě vyletělo na skálu, a snažilo se na ni vydrápat, neboť podkluzovalo dolů. Sokolí rodiče se věnovali vetřelci ve skalách, a mládě po letu vzhůru a dosednutí na skálu bylo napadeno hned několika poštolkami najednou. Poté spadlo dolů do vody pod skalou. Přetrhlo si při pádu šlachu na prstě, a ani přes snahu specializovaného veterináře tvrdý dopad lidské hlouposti nepřežilo.

Vlastní prožitky ze strážení

Naše letošní konečné strážení proběhlo poměrně v klidu. Uzavřených cca 400 metrů naučné stezky v NPR Teplicko-Adršpašské skály postačilo k tomu, aby samici zbytečně nerušili procházející turisté. Danou část stezky, konkrétně se jednalo o chrámové stěny, uzavíralo množství cedulí s upozorněním (v několikajazyčném provedení) na hnízdící sokoly společně s vysvětlením, proč není správné sokoly v hnízdění vyrušovat. Dále hnízdo chránilo několik cedulí se zákazem vstupu a podobně. Mechanickou zábranu pak představovaly různé větve, laťkové ploty a závory. No a samozřejmě strážci, kteří se ujali své funkce, jakmile někteří neukáznění turisté překonali zmíněné překážky a dorazili do blízkosti hnízda. Bohužel musím napsat, že takovýchto jedinců nebylo zrovna málo.

Je těžké zrekapitulovat několika větami mé letošní strážení. Člověk se musí strážení zúčastnit, aby pochopil, co obnáší. Strážení sokolů zahrnuje nejen nádherná rána, kdy vás probouzí klidný hlas dospělých sokolů, kdy víte, že se ozývá buď samice, která láká mláďata ven z hnízda, či samec oznamující, že přinesl ulovenou potravu. Nebo že ty chraplavé něžné hlasy již ne nepodobné hlasu adulta patří hladovým mláďatům, volajícím samici do hnízda. Patří sem také rána, kdy si vůbec nejste jisti bezpečností mladých sokolíků, neboť dospělci hlasitě projevují svůj nepokoj, a krouží nad hnízdem, objeví-li se blízko cizí dravec, či lidský vetřelec. Zpočátku, a někdy ani když už je klid, nevíte, zda se jedná o dravce nebo o vykradače hnízd, a tak neklidně pobíháte pod hnízdem, a dalekohledem bloudíte po okolních pilířích, stromech a po obloze. Takové ráno jsme si prožili naštěstí jen jedno, a dosud nevíme, co skutečně sokoly vyrušilo.

Noci jsou zde až přízračně tiché, a jistě bych se ve skalách toho ticha bála (přivyklá více než na tichu na civilizační ruch, bohužel) nebýt přítomnosti dalších strážců, zatímco takto jsem si mohla onen klid plně vychutnat. Ani tady však ticho netrvalo věčně, a v sobotu jsme zaslechli ze vzdáleného města zpěv Heleny Vondráčkové a její Sladké mámení (diskotéka :-)).

Každý den strážení je dnem neskutečně krásným a málem snovým. Sledování hnízda dalekohledem a bránění turistům ve vstupu na uzavřenou část stezky ve vás probudí silný pocit zodpovědnosti a vlastní důležitosti. Člověk najednou vidí, že každé jeho rozhodnutí pomoci přírodě se mu nesčetněkrát v dobrém vrátí, že i on je nezbytným článkem v procesu ochrany životního prostředí. Turisté jsou většinou, spíše než neukáznění, zvědaví na sokolí život, a krátká přednáška a letmý pohled dalekohledem na hnízdo umožní i jim pochopit smysl ochrany sokola stěhovavého, což je samozřejmě velmi důležité.

I přes některé obtíže, 13. června vyletěla z hnízda dvě mláďata – samička a nejmladší sameček, který svůj handicap pozdějšího narození (byl dokonce nejmladším z mláďat) snadno překonal, a předhonil ve vylétnutí další dvě starší samičky. Vylétnutí proběhlo v pořádku pod ochranou rodičů.

Sameček ještě před vylétnutím překvapoval všechny strážce svou odvahou a vytrvalostí při trénování letu, a také tím, jak rychle samičky dohnal nejen velikostně ale především zralostí. Samičkám se povětšinou vyhýbal. Domnívali jsme se, že mezi nimi vznikne jistá rivalita, ale pokaždé, když se v hnízdě setkali, či když se míjeli, přátelsky si "žďuchali" peří a nijak se neomezovali.

Již doma (nebo spíše jen jinde doma)

Zbylé dvě samičky doposud přetrvávají v hnízdě. Od Tomáše Telenského, který zůstal strážit až do dnešního dne, jsem se dozvěděla, že tyto samičky dokonce vyhání dospělou samici pryč z hnízda, když přiletí bez potravy. No jak si něco takového může jejich starostlivá maminka dovolit že? :-)

Dnes je 15. června a samičky stále přetrvávají v hnízdě. Až tento článek vyjde, bude již naučná stezka NPR Teplicko-Adršpašské skály otevřena veřejnosti zcela, a mladí sokoli se brzy rozlétnou do okolí. Po dosažení pohlavní dospělosti založí svá vlastní hnízda, která bude potřeba chránit. Kdo ví, snad jednoho dne se dočkáme toho, že jejich hnízdící sokolí praprapravnuky již tak striktním způsobem potřeba ochraňovat nebude. Moc bych si to přála.

Nové poznatky

Právě jsem se dozvěděla, že dnes vylétlo z hnízda poslední mládě, a nejlépe že létá sameček :-), mrňousek šikovný. Cítím ohromnou radost! :-)

Výjevy ze sokolího života v digitální podobě a SPA Broumovsko

Na závěr bych vás chtěla upozornit na internetové stránky, na nichž si můžete prohlédnout fotografie a videa ze života sokolích mláďat i dospělých sokolů jak z minulého roku tak i z letoška, a dočíst se o sokolech zajímavé informace. Zároveň se zde dočtete informace o SPA Broumovsko (odkaz na článek o Natuře 2000), do níž NPR Teplicko-Adršpašské skály spadají: www.spa-broumovsko.cz .





autor:
Alena Rulfová
email: alena_rulfova@post.cz

datum vydání:
21. června 2006


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.





Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2021 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.