Muchomůrka zelená – Amanita phalloides

autor: Ing. Lenka Drbohlavová
Muchomůrka zelená patří mezi smrtelně jedovaté houby. Hojně se vyskytuje v listnatých lesích. Její zbarvení je hodně rozmanité, a tak snadno může dojít k záměně za jedlé houby.

třída stopkovýtrusé (Basidiomycota)
řád lupenotvaré (Agaricales)
čeleď štítovkovité (Pluteaceae)
rod muchomůrka (Amanita)

Charakteristika

Klobouk muchomůrky zelené má v průměru 5-15 cm. Barevné provedení je hodně proměnlivé – může být olivové, žlutozelené, hnědozelené nebo černozelené. Je možné se vzácně setkat i s bílým zbarvením. Klobouk je vždy paprsčitě žíhaný, má hladké okraje a někdy je mírné kluzký.

Lupeny jsou husté a bílé. Jejich barva se v průběhu růstu nemění. Třeň je 5-12 cm dlouhý a 1-2 cm tlustý. Směrem dolů se třeň postupně rozšiřuje. Může být bílý nebo tónovaný v barvě klobouku a nevýrazně žíhaný. Vyrůstá z vysoké, blanité a bílé pochvy. Třeň má bílý prsten, který u dospělé houby může odpadnout. Prsten může být rýhovaný.

Dužnina je bílá a zůstává neměnná i při poranění. Voní medově nasládle. Výtrusný prach má bílé zbarvení a výtrusy jsou naopak bezbarvé.

Rozšíření

Muchomůrka zelená se vyskytuje hojně v listnatých lesích, především pod buky, duby nebo lískami. Vyhovují jí půdy bohaté na živiny. V našich lesích se objevuje od června do října. Je rozšířena nejen v Evropě, ale i v severní Africe a severní Americe.

Otrava

Raději se však této houbě obloukem vyhněme, protože obsahuje amatoxiny a falotoxiny, které patří k nejzákeřnějším jedům. Falotoxiny jsou vysoce toxické pro jaterní buňky, ale nejsou příčinou otravy, protože se nevstřebávají stěnou střeva. Bohužel amatoxiny a speciálně alfa- amanitin k této otravě přispívá ve velkém. Blokuje totiž enzym, který se podílí na syntéze bílkovin v buňkách. Tím způsobuje jejich smrt. Otrava muchomůrkou zelenou se projeví po relativně dlouhé době - běžně po 8-12h, někdy až dokonce po 24h. Po dobu dvou dnů dochází k průjmu a zvracení – za tyto obtíže jsou zodpovědné právě falotoxiny. Poté dojde ke zdánlivému zlepšení stavu, při němž ale amatoxiny poškozují jaterní buňky. Pokud nedojde k podání vhodných léčiv, po 4-7 dnech umírá postižený na selhání jater. Muchomůrka je o to zákeřnější, že podle popisu přiotrávených má vynikající chuť a mnohdy tak nejsou prvotní příznaky ani otravě přisuzovány.

Možnost záměny

Nejčastěji bývá muchomůrka zelená zaměňována za různé druhy jedlých bedel, i když pro mnohé houbaře je určitě tato informace překvapující. Pro bedly je typická jejich vůně, která připomíná sušené maso. Jejich klobouky mají šedé až hnědé zbarvení a jsou plstnatě šupinaté.

Dalšími zaměnitelnými houbami jsou holubinky- hlavně v zeleném zbarvení. Holubinky však nemají prsten ani pochvu.

Pokud je muchomůrka zelená bílého zbarvení, pak se dá snadno splést i s některými druhy pečárek neboli žampionů. Ty však mívají lupeny od mládí narůžovělé a postupně stářím přechází až do tmavě hnědé. Muchomůrka zelená má lupeny po celou dobu bílé.

Obecně je potřeba zdůraznit, že základem pro určování je potřeba mít celou houbu včetně třeně, případně pochvy. Poté si na základě dostupných informací můžeme ověřit o jaký druh se vlastně jedná. V případě muchomůrky zelené se nám to mnohonásobně vyplatí.

český název muchomůrka zelená
latinský název Amanita phalloides
hlavní znaky klobouk-zelené, žlutozelené, černozelené,bílé zbarvení, bílé lupeny, třeň -bílý nebo tónovaný v barvě klobouku, vyrůstá z pochvy, na třeni je prsten, bílá dužnina, medově nasládlá vůně, bílý výtrusný prach, bezbarvé výtrusy
rozšíření rozšířený druh v listnatých lesích
doba růstu červen - říjen
poživatelnost smrtelně jedovatá

zdroje:
Evans S., Kibby G., 2007: Nový kapesní atlas: Houby.
Keizer G.J., 1999: Encyklopedie hub.
Garibovová L. V., Svrček M., Baier J., 1985: Poznáváme houby.
www.wikipedia.cz
www.myko.cz



autor:
datum vydání:
13. června 2013


Diskuze k článku „Muchomůrka zelená – Amanita phalloides“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!