Přesnější by asi bylo napsat "širák nezakázán". Tak se totiž dá shrnout výsledek čtyřleté soudní bitvy Martina Hyťhy z ekologického sdružení Děti Země s českou vládou a úřady. Plyne z něj, že pojem "bivakování" český zákon nezná. A protože podle ústavy "každý občan může činit, co není zákonem zakázáno", můžeme si ustlat pod hvězdami skoro všude, kde nás napadne. Bez strachu, že bychom byli buzerováni, vyháněni a pokutováni. "Považuji to za velké vítězství pro všechny milovníky přírody," řekl letos na jaře Hyťha. A má pravdu – tohle je skutečně převrat. I proto stojí zato prosekat se džunglí nudných paragrafů.

V říjnu 2007 požádal Hyťha českou vládu o výjimku ze zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Chtěl, aby mu bylo na deset let povoleno bivakovat v chráněných krajinných oblastech (CHKO). V žádosti se zavázal, že při spaní pod širákem nepoškodí porost, nevytvoří žádný odpad, nebude rozdělávat oheň a na jednom místě se zdrží jen jednu noc. Pokud to děláte podobně jako on, jistě víte, že takto pojaté bivakování neškodí přírodě víc, než když se v ní místo vás vyspí jelen nebo divočák. Zválená trávu se po vašem odchodu zase narovná a druhý den už nikdo nepozná, kde jste leželi.

Co je a není "táboření"?

Hyťha svou žádostí sledoval dvě věci. Zaprvé chtěl skutečně bivakovat, což prý dělá stejně často jako já. Zadruhé mu vadilo, že vláda často udílí výjimky, které podle jeho názoru přírodě škodí nesrovnatelně víc než karimatka a spacák rozložené na jehličí. Bez vládní výjimky by se třeba nemohla začít stavět dálnice D8 přes CHKO České středohoří. Můj osobní názor na ekologické aktivisty je všeobecně znám, ale v případě bivakování jde o něco úplně jiného. Neřešme proto, zda má Hyťha ve svém přístupu k problematice dálnic pravdu nebo ne. Pokud byste se ale vedle buldozery rozrytého pásu krajiny nesměli vyspat pod širákem, bylo by prostě něco špatně. Tohle pokrytectví chtěl Hyťha otestovat. V prosinci 2007 vláda jeho žádost podle očekávání zamítla. V únoru 2008 na ni proto Hyťha podal žalobu. V červnu 2010 soud zamítnutí žádosti o výjimku zrušil jako nezákonné. Vláda to totiž nijak nezdůvodnila – zamítnutí bylo nepřezkoumatelné, a tudíž v rozporu se správním řádem.

V průběhu soudního sporu došlo k novele zákona, kterou přešla kompetence k udělování výjimek z vlády na ministerstvo životního prostředí. To pak na podzim 2010 vydalo usnesení, podle kterého byl celý spor od začátku zbytečný. Zákon 114/1992 Sb. totiž v chráněných krajinných oblastech, národních parcích a rezervacích zakazuje táboření. A podle ministerstva bivakování tábořením není. Vláda tedy odmítla Hyťhovi povolit něco, na co povolení vůbec nepotřeboval.

Jak je možné, že to úředníci nevěděli dřív? Závazný úřední výklad pojmu "táboření" už v roce 2005 podal "Soubor stanovisek k zákonu o ochraně přírody a krajiny", vypracovaný ministerstvem životního prostředí. Táboření je zde definováno jako "souhrn různých činností umožňujících vícedenní pobyt v přírodě spojených s možností přespání, a to obvykle ve stanech nebo jiných přístřešcích (stavění stanů, přípravu stravy, hygiena, likvidace odpadků apod.)."

Pokud se budeme držet této definice, nezakazuje zákon 114/1992 Sb. v chráněných oblastech dokonce ani stanování. Pokud totiž ve stanu na daném místě přespíte jen jednu noc, nejde o táboření (nesplníte meritorní podmínku "vícedennosti"). Jinými slovy to znamená, že si stan můžete postavit třeba i na hřebenech Krkonoš. O táboření se nejedná, ani pokud sice na jednom místě zůstanete více nocí, ale nemáte stan ani jiný přístřešek (a už vůbec ne, pokud pod širákem přespíte jen jednu noc!). Tady to už začíná být zajímavé, protože co je to "přístřešek"? Je to třeba nocleh na posedu nebo v krmelci? Je to celta nebo igelit přehozený přes provázek napnutý mezi stromy? Nesmějte se – záminkou ke sporu s příliš aktivním úředníkem se mohou stát bizarní detaily. Na stránkách časopisu Outdoor jsem před časem testoval bivakovací pytel Tilak. Ten přístřeškem ve smyslu definice bezesporu není – jde totiž pouze o vnější obal přes spacák. Dále jsem ale testoval i Survival Bivy bag od rakouské firmy Carinthia, určený pro piloty sestřelených letadel. Od předchozího "žďáráku" se liší v podstatě jen výstuhou, která jej vyklene nad obličejem spáče. Za "přístřešek" by tedy už teoreticky být označen mohl.

Nejasnosti tím ale nekončí. Národní park České Švýcarsko byl v lednu 2000 vyhlášen zvláštním zákonem, ve kterém se nemluví o zákazu "táboření", ale "nocování" ve volné přírodě mimo vyhrazená místa. Prostor spáčů pro obranu se tím výrazně zmenšuje, protože pojem "nocování" je definovaný méně mlhavě. Pokud spím v Českém Švýcarsku ve spacáku na zemi, pak zřejmě "nocuji" a neuhádám to. Znamená to ale, že přes den je na tom samém místě spaní povoleno? Trochu absurdní, ne? A co když v noci nespím, ale jen ležím se zavřenýma očima ve spacáku, abych se zahřál, protože mi byla právě zima? A co když v noci sedím na lavičce a dřímám? Nocuji, nebo jen odpočívám? Fotograf Ladislav Kamarád (www.horolezec.cz) v Českém Švýcarsku venku často tráví celé noci, aby nafotil hvězdy sunoucí se po obloze a ranní červánky. Dá se to označit za "nocování"? Případný střet s ochranářem by tedy nejspíš připomínal filozofickou disputaci na téma, kolik andělů se vejde na špičku jehly.

Zajímavá situace vznikla i v národním parku Šumava. Jeho správa v roce 2008 zřídila podél červené hřebenovky nouzová nocoviště, kde oficiálně smíte přespat pod stanem i pod širákem. To je jistě třeba ocenit, ale po Hyťhově soudním vítězství nocoviště postrádají smysl. Naplňují totiž přesně to, co zákon nezakazuje ani kdekoli jinde na území parku. Pokud hledáte klid nebo chcete přespat na nějakém zajímavějším místě, než jsou nocovistě, muži s odznakem vám v tom nesmějí bránit.

Ale pozor – ani při bivakování nepřestávají platit omezení maloplošných chráněných území. V prvních zónách národních parků a v rezervacích se podle zákona smíte pohybovat jen po turistických značkách, a to jak ve dne, tak i v noci. Ani tam přitom bivakování přímo na značce žádný zákon nezakazuje. Vznikají tak absurdní právní situace. Pokud v rezervaci spíte pod převisem mimo značku, můžou na vás. Pokud v rezervaci spíte pod převisem na značce, nemůžou na vás. Pokud v chráněné krajinné oblasti (kde není pohyb omezen) spíte pod převisem jak na značce, tak i mimo značku, nemůžou na vás...

Sbalte se a vypadněte!

Je třeba dodat, že kromě zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny zakazuje táboření také lesní zákon 289/1995 Sb. Ten platí nejenom v chráněných oblastech (národní parky, CHKO a rezervace), ale ve všech lesích na území České republiky. Jeho dodržování kontroluje lesní stráž. I tady ale platí, že spaní pod širákem (bivakování) není tábořením. Dále mohou táboření na svých katastrech zakázat i obce vyhláškami, vydanými podle zákona 128/2000 Sb. o obcích. (Naprostá většina českých obcí to ale nedělá). Teoreticky by mohla obec dát do vyhlášky i zákaz bivakování nebo nocování. Pak je ale otázka, zda by taková vyhláška nebyla v rozporu s ústavou. A konečně se teoreticky můžete dostat do sporu s vlastnickými právy. Majitel pozemku vám bezpochyby může zakázat postavení stanu. Podle lesního zákona vám ale nemůže zakázat vstup do lesa, a tedy ani snění na jehličí ve spacáku přímo pod hvězdami.

Jak by vypadal můj teoretický střet s ochranářem, policistou nebo lesákem? Snění ve spacáku přetrhne zacloumání. "Táboříte na zakázaném místě, což je přestupek, za který vám hrozí pokuta až do výše 5000 Kč," slyším ze tmy. "Omyl, netábořím, pouze bivakuji," odpovídám a dodávám, že se nedopouštím ničeho nezákonného. "O tom se s vámi nebudu bavit. Zaplatíte na místě, nebo ve správním řízení?" Když si muž zákona opíše údaje z občanky a vrátí mi ji, vysvětlím mu, že kdybych mu zaplatil na místě, připravil bych se o možnost obrany. "Zase jeden chytrej," říká. "A teď se sbalte a vypadněte!" Protože v tu chvíli už mám opsáno jeho služební číslo, znovu mu slušně, ale asertivně vysvětlím, že žádný zákon neporušuji. Varuji ho, že pokud mne nepřestane otravovat, podám na něj trestní oznámení pro podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele. "Však my vám to spočítáme!" volá muž a s klením zmizí ve tmě. Zapínám spacák a usínám s hřejivým pocitem, že jsem se nenechal zastrašit. A když se mně z lesa pokusí vyhodit násilím? Neperu se s ním, ale obratem to rázně řeším s jeho nadřízenými a s policií. A pak už jen čekám, až mi přijde předvolání k projednání přestupku ve správním řízení. Protože jsem netábořil, pokutu v něm dostat prostě nemůžu.

Do výše popsané nepříjemné situace se ale nejspíš nikdy nedostanu. Bez ohledu na Hyťhův precedetní spor totiž správy jednotlivých CHKO bivakování už dávno tiše tolerují s odůvodněním, že má na přírodu zanedbatelný dopad. Ukázal to průzkum internetového deníku Ekolist. Ochranáři jsou totiž až na výjimky na stejné "vlně" jako slušní milovníci outdoorových aktivit. Pokud vidí, že někde jen tak ležíte ve spacáku, nemáte u něj vatru z načerno poražených stromů a opodál se neválejí rozbité flašky od piva, nemají potřebu vás buzerovat. Navíc si většinou uvědomují, že bivakování má i důležitou výchovnou a osvětovou funkci. Čím jiným než co nejčastějším pobytem v přírodě k ní totiž lze získat hluboký vztah? Přespání v lese dá člověku vnitřní "vhled", který v autokempu nebo v hotelu nenajde. Pokud se na obou stranách potkají rozumní lidé, nejsou zákony třeba...

(Psáno pro časopis Outdoor a Neviditelného psa)