Když zamrzne vodka, tak je špatně. Rozhovor s polárníkem Miroslavem Jakešem
Nejúspěšnější český polárník je svérázný muž. Nebezpečí ignoruje, připadá mu úplně normální přejít Grónsko se zlomenou nohou, a ještě se tomu směje. Klobou dolů – je vidět, že praví chlapi ještě nevymřeli.
Miroslav Jakeš je mezi polárníky stejně známé jméno, jako mezi vědci třeba Otto Wichterle. Dá se říci, že je živoucí legendou. Kdybychom jen chtěli vyjmenovat všechny jeho úspěchy, popsali bychom několik stran. Tak jen krátce: Celkem dvanáctkrát se dostal na severní pól, 10. května 1993 došel jako první Čech na lyžích na severní pól. Má za sebou celou řadu polárních a horských výprav. Světově jedinečný je sólový přechod přes Grónsko z východu na západ, který uskutečnil během září a října 1996 bez jakékoliv cizí pomoci, spojení a utajeně.
Setkali jsme se s ním v jeho panelákovém bytě – na první pohled rozhodně jako celebrita nepůsobí. Skromný jedenašedesátiletý muž vypadá nejméně o deset let mladší. A když začne vyprávět o tom, co všechno prožil – no posuďte sami:
NG: Jak jste se stal polárníkem?
MJ: Po škole jsem se chtěl dostat do Himálaje, ale nevyšlo to – nedali mi třítýdenní volno. Tak jsem dal výpověď a našel si jinou práci. Manuální. Za minulého režimu to bylo pro cestovatele nejlepší řešení: byla dobře placená a lépe se v ní dalo brát volno. Mě dali rovnou dva měsíce, tak jsem vyrazil daleko…
Co vlastně bylo nejtěžší na tom, stát se za komunismu polárníkem?
Peníze. Ale to máte stejné i dnes. Já měl štěstí; měl jsem bráchu, který pracoval v Německu a finančně mě kryl.
Jak to myslíte?
Když někdo na západě složil jakousi zálohu v tvrdé měně, nemusel jsem se snažit získat devizový příslib. Získat ho, to byl mor. A ještě další věc se ve fabrice hrozně řešila – kdo za mě bude pracovat, když budu na cestách… Vydělat tehdy nebyl problém, něco z práce, něco z brigád.
Jak se to změnilo po revoluci?
To bylo mnohem horší, peníze jsem vydělával, kde jen to šlo. Třeba expedici na severní pól jsem zaplatil z peněz od firmy Lux. Jenže jsem pak kvůli tomu musel po domácnostech prodávat vysavače.
O čem přemýšlíte, když jdete Grónskem nebo k pólu?
Já rád chodím sám, aspoň mám klid. A o čem přemýšlím? Mám klid, tak můžu třeba plánovat další expedici. Tohle prostředí je jedinečné v tom, že se tu vůbec dá přemýšlet. V „realitě“ to je mnohem těžší, působí na nás spousta věcí, pořád nás něco vyrušuje. Na severu je klid – můžu o jedné věci přemítat třeba tři dny. No a když se mi myslet nechce, tak prostě počítám kroky.
Využíváte nějak moderní techniku?
Jasně. Bez satelitního telefonu už dnes nikam nevyrážím, GPS je taky výborná věc. Jednou jsem si taky vzal na výpravu MP3 přehrávač. Ale asi jen s jednou písničkou – pořád dokola to hrálo jednu písničku o pivu, tak jsem to raději vypnul. Já s sebou vozím raději kytaru.
Jak se za dobu, co jezdíte na extrémní místa, změnilo vybavení polárníků?
Úplně. Dneska, když člověk někam jede, potřebuje s sebou spoustu věcí – satelitní povolení, vysílačky, čím dál víc povolení, pojištění a tak. Když jsem vyrážel na pól poprvé, neměl jsem ani speciální vlek na výbavu. Prostě jsem si od dětí vypůjčil boby, na ně naložil, co šlo a jelo se.
To myslíte vážně?
Samozřejmě. Český polárník si nemůže moc vyskakovat. Týká se to skoro všeho. Tak třeba jídlo; když jsem sehnal jako sponzora tyčinky FIT a jakési čínské polévky, tak jsem celou cestu jedl tyčinky a ohříval si ty polévky. Teda, tehdy se mi do nich navíc omylem vylil benzín, ale stejně jsem je musel sníst…“
Určitě na cestách zažíváte nebezpečné situace. Jak poznáte, že jde do tuhého?
Co se týká zimy, tak se řídím poznatkem sovětských polárníků. Ti říkají: "Když zamrzne vodka, tak je špatně.“
Praktické! A co třeba nebezpečná zvířata?
To může být pořádný průšvih. Lední medvědi jsou na severu dost často a jsou stejně nebezpeční jako nevyzpytatelní. Pro jistotu s sebou vozím revolver, mám Astru 350 Magnum, to je spolehlivá a odolná zbraň. Většinou stačí jen vystřelit do vzduchu a medvěd uteče; je to vlastně dost bázlivé zvíře. Horší je to v noci, to spím s revolverem pod polštářem a modlím se, aby medvěd nepřišel. Mám sice kolem tábora takový vlastnoručně vyrobený poplašný systém s petardami, ale stejně…
Většina lidí nemá zimu ráda. Je na ní vůbec něco dobrého?
No jéje. Bezvadné třeba je, že pro cesty na pól se člověk nemusí očkovat. Zní to sice jako paradox, ale na extrémním severu člověk vlastně nemůže nachladnout. Jen umrznout. Je tam totiž taková zima, že tam nemůžou přežít bakterie ani viry, které by vás mohly ohrozit.
Když jsme u těch nemocí, jak řešíte situace, že se během expedice nějaký zdravotní problém objeví?
Tak lékárničku mám samozřejmě dobře vybavenou. (odchází a přehrabuje se ve skříni). Podívejte, tady ji máte – je v ní všechno, co potřebuju: dva obvazy, antibiotika, Paralen, Ibalgin, kdyby mě bolely zuby, nějaká dezinfekce, mast na omrzliny. To je základ. Taky si preventivně beru Wobenzym, navíc urychluje účinek antibiotik a už několikrát mi pomohl i při omrzlinách a otocích. A abych nezapomněl, tady na dně mám vitaminy – to abych nedostal kurděje.
Hm, to vypadá jako solidní lékárna. Jaké největší zdravotní komplikace jste vlastně zažil?
To už je tak 3–4 roky zpátky. Měl jsem tehdy jet do Grónska, ale pár dní před výpravou se mi podařilo zlomit si koleno. Cpal jsem do sebe Wobenzym po deseti tabletkách denně, ale stejně jsem na výpravu odjížděl s berlema.
Vy jste přešel Grónsko o berlích?
Ale ne, samozřejmě že ne. Jen ze začátku, když jsem se dostal na sníh, tak už jsem se opíral o lyžařské hůlky.
Nějak mi docházejí slova. Ještě mi zkuste popsat, co vás při vašich cestách nejvíc naštvalo.
Toho by bylo! Ale jo, něco mě napadá. Jednou jsme zase jeli s výpravou na pól. Dorazili jsme tam pozdě večer, takže jsme už nic nestihli. Jen jsme postavili stany a šli spát. Jenže, jak určitě víte, severní pól je vlastně jen led nad mořem. No a my jsme přes noc oddriftovali deset kilometrů na jih. Tak jsem se museli vrátit na severní pól ještě jednou…
A na závěr ještě jedno oblíbené téma. Dnes se kdekdo vyjadřuje ke globálnímu oteplování. Vy jste na severu, kde je údajně vidět nejvíc, byl víckrát než kdokoli jiný. Jaký je váš pohled?
Víte, já nejsem žádný vědec. Jen se dívám kolem sebe. Ale když srovnám současnost třeba s takovým rokem 1996, tak je vody trošku víc. Nejvíc je to vidět na pevninských ledovcích, za pár let jich ubyly celé kilometry. Ale nechtějte ode mě žádné vědecké zdůvodnění, prosím.
FOTO: http://www.miroslav-jakes.cz
