Barvy v detailech. Tak se jmenuje velký nástěnný kalendář, na který jsem krátce před loňskými Vánocemi narazila v jednom obchodním domě. Nešla jsem pro kalendář, měla jsem tehdy spadeno na umělohmotná brčka. A on neměl zrovna strategickou pozici, tedy někde ve výšce očí průměrně vysokého zákazníka. Visel skromně v nejnižším patře velkého stojanu, těsně nad zemí. Přesto na sebe připoutal můj pohled a okamžitě mě zastavil. Brčka musela počkat. V půli kroku jsem změnila směr a s výrazem obdarovaného dítěte jsem v něm začala listovat. Nedošla jsem ještě ani k dubnu a už jsem v duchu viděla, jak tomuhle fešákovi bude slušet ozdobný papír pod naším vánočním stromkem.

Už téměř dvanáct měsíců hrdě visí na stěně a díky němu mě celým letošním rokem provázely úchvatné fotografie malých přírodních zázraků. Sněhová vločka ve vskutku nadživotní velikosti, poupě doslova obalené stovkami miniaturních kapiček, stébla a listy dokonale zahalené ve slušivém kabátku z ledových krystalků, detailní záběry květů, oblázků a vodních kapek… A všechny ty dech beroucí fotky mi každý den připomínaly, kolik krásy je všude kolem nás. Stačí se jenom dívat a vidět. A nemusíme být nutně obklopeni panenskou přírodou. Náš obdiv si nezaslouží pouze horské štíty, mořský příboj, nekončící lesy, nebo obří vodopády. Žasnout nad výtvory matky přírody se dá téměř všude. Někde stačí vyjít před dům, jinde není třeba víc než krátká procházka a v okruhu pár kilometrů od domova je úspěch zaručen.

Kdo měl pravdu? Želva nebo kůň?

Chlumecko-kladrubský plavák
Autor snímku: MVc. Štěpán Vencl Vzpomínám si na jednu pohádku, kterou jsem kdysi četla. Nepamatuji si název ani děj, utkvěl mi pouze spor mezi želvou a koněm. Hádali se o to, kdo z nich může lépe pozorovat okolní krajinu, zda kůň při cvalu nebo želva při pomalé chůzi. Nevzpomenu si, jak jejich rozepře dopadla. Kůň možná uznal, že má želva pravdu. Nebo zarputile trval na té své. Nevím. Ale tenhle „želvo-koňský“ spor z pohádky si mimoděk vybavím pokaždé, když slyším Hanu Zagorovou zpívat: „Ten, kdo slepě koně bodá do slabin, sotva povšimne si prvních jeřabin“.

Právě nabouraný pan doktor Občas jsme více či méně dobrovolně těmi cválajícími koňmi, kteří se bojí rozhlédnout, aby vzápětí nezakopli. A zastavit se není čas. A přitom stačí úplně maličko. Krátká chvilka. Pár minut denně. Na okamžik zpomalit a podívat se kolem sebe. Ukázkovou „želvou“ byl pan doktor v kouzelném českém filmu „Vesničko má středisková“. Jak ten se uměl kochat lesy, poli a loukami poklidně plynoucími za okny jeho škodovky. Jak uměl i ve všedních dnech vnímat krásu vzácných okamžiků. Vskutku záviděníhodná vlastnost!

Kousíček pralesa na okenním parapetu

Já mu ji nezávidím. Raději se sama kochám, kdykoli je to jen trochu možné. A vím, že kvůli tomu opravdu není nutné vážit dlouhou cestu. Zrovna dnes jsem se pokochala, aniž bych kvůli tomu musela vyjít z domu. V noci nám totiž v kuchyni rozkvetl ibišek. Z poupěte se vyloupl nádherný červený květ, který na první pohled prozrazuje, že se k nám „zatoulal“ z tropických koutů světa. Jako by na našem okenním parapetu rozkvetl kousíček tropického pralesa. A tak se kochám tou nádherou, kterou by bylo tak snadné minout bez povšimnutí na cestě mezi sporákem a lednicí. A to by byla škoda.

červánky Zkuste to také. Dívejte se kolem sebe. Na padající sněhové vločky, na ojíněné stromy, na sýkorky na krmítku. Na první sněženky, na louku plnou pampelišek, na rozkvetlý park. Na neposedné vlaštovky, na modré nebe, na tančící motýly, na červánky… Občas na chvíli zpomalte nebo zastavte a vychutnejte si kouzlo okamžiku. Mohlo by to být hezké novoroční předsevzetí. Prožijte nádherný rok 2012 protkaný radostí a údivem nad krásou, která je všude kolem nás. Příjemné kochání!