Tamarin vousatý s otcem
foto:Alena FaflíkováZ nějakého nepochopitelného důvodu má určité procento návštěvníků zoologických zahrad pocit, že za své vstupné se stávají akcionáři či snad spolumajiteli zahrady, a nyní mezi divou zvěří mohou povolit uzdu svému slušnému chování. Navzdory jejich skálopevnému přesvědčení jsou ale všechna zvířata součástí expozic, právě tak jako v muzeu, a stejně tak jako v divadle zde platí určitá pravidla. Cílem těchto pravidel není šikana návštěvníků, ale zajištění chodu a samotné existence zahrady. Zvířata potřebují svůj klid pro život a ošetřovatelé prostor pro práci. A kromě jiného tu jde o bezpečnost celého provozu, protože světe div se, nejen tygři koušou.

V porovnání s evropskými zahradami drží právě Češi jedno nesympatické prvenství. Tím je průměrné množství varovných cedulek a výstražných tabulí na metry čtvereční. I navzdory nim Češi hravě trumfnou v porušování zákazů a následných úrazech neukázněné Italy i hlučné Španěly, kteří kupodivu většinou ví, jak se v zoo chovat. Prakticky menší polovinu ze všech instalovaných textů v zoo tvoří nejrůznější nápisy s vykřičníky, doprovázené názornými obrázky – zákaz vstupu, stezka uzavřena, neťukejte na sklo, foťte bez blesku a nejfrekventovanější popisek – „Nekrmte zvířata!“. Popisky se bohužel míjí účinkem, na což tragicky doplácejí chovaná zvířata.

Když vidíme krásný obraz, ale zdá se nám nedotažený, nedomalováváme do něj chybějící odstíny voskovkami. Způsobili bychom obrovskou škodu, a to nejen galerii, ale také všem ostatním, kteří by rádi viděli mistra v originále. Krmení zvířat v Zoo je přesně ten samý případ. Například u lemurů jsou dietetické požadavky středobodem jejich zdravého života. Denní dávka ovoce na jedince činí kuličku vína, kolečko banánu, kousek kiwi a hrušky. Pokud má dobrácký návštěvník pocit, že chlupatý plyšák, kterého ostatně dobře zná z animovaného filmu Madagaskar, snese nějaký ten banán navíc, je na omylu. I pokud mu přilepší jen každý tisící návštěvník, rozloučí se zoologická zahrada a návštěvníci díky tomuto krajně neuváženému kroku jednoho hloupého člověka s dalším zvířetem.

Lidé si málo uvědomují, jak moc mohou krmenému zvířeti svým nerozumným počínáním uškodit. Nejde jen o ovoce a zeleninu, nebo piškoty a suché pečivo, které jsou u některých chovanců zahrad součástí stravy. Hořické trubičky, řízky, párky v rohlíku, zmrzlina, popcorn nebo sladká Margotka, právě z takových pochoutek by rádi neukáznění návštěvníci často namíchali zvířatům smrtící menu, často v dobré víře, že hladovějícím zvířátkům přilepšují. O jednom velmi smutném případu, ve kterém pravděpodobně hrála roli neukázněnost návštěvníků, cukrová vata a zánik chovné skupiny tamarínů se rozhovořila ošetřovatelka primátů plzeňské Zoo, Alena Faflíková.

Tamaríni patří mezi silně ohroženou skupinu drápkatých opiček. Tito drobní jihoameričtí „stromolezci“ mizejí s úměrou přímou k rozsahu kácení stromů v pralesích. Jejich chov v zajetí by mohl významně přispět k záchraně druhu, je však velmi komplikovanou a nákladnou záležitostí. Podle slov ošetřovatelky Aleny Faflíkové mají tamaríni řadu specifických nároků na biotop a složení potravy. Ostatně už jen to, že teplota ubikace nesmí celoročně poklesnout pod dvacet stupňů, vypovídá o jejich choulostivosti. Pestré krmení musí být bohaté na proteiny, a tak až 60% denní dávky obsahuje nejrůznější hmyz. Přiblížit jim v umělém chovu potravu blízkou pralesům znamená také pracovat se speciální krmením, imitacemi exudátů a nektarů květů. „Tamaríni mají velice rychlý a poměrně citlivý metabolismus, přičemž jsou náchylní k energetickému stresu,“ potvrzuje ošetřovatelka. „Co víc, jsou velmi teritoriální, a nesnesou kolem sebe další příslušníky z rodu kosmanovitých.“ S teritorialitou a agresivní obranou území se však pojí u některých druhů tamarínů jedna, z ošetřovatelského hlediska sympatická, vlastnost. „Tamaríni pinčí jsou věrní svému domovskému okrsku, který neopouštějí, i když není ohrazen bariérou,“ říká Faflíková. „Toho lze využít pro expoziční účely. Na svém ostrůvku se vyřádí víc, než v ubikaci a navíc je to vynikající atrakce pro návštěvníky, kteří si mohou prohlédnout krásné zvíře z těsné blízkosti.“

tamarín pinčí
foto: Alena Faflíková Úspěšný chov však nespočívá jen ve splnění dietetických požadavků, zásadní roli totiž hraje sestavení funkční chovné skupiny. „Ta se u drápkatých opic skládá ze základního rodičovského páru a potomků,“ popisuje úskalí rodinného života Faflíková. „Jenže chov nefunguje tak, že k sobě poskládáte jedince opačného pohlaví a brzy odchováte mladé. Samice si velmi pečlivě vybírá vhodného partnera, a často může zoology naplánovaný sňatek skončit pořádnou rvačkou. Zraněním se dá předejít postupným seznamováním, kdy si budoucí pár bude zvykat na svůj osobitý pach a pak je teprve postupně dáváte pod dozorem dohromady.“

I dva tamaríni, kteří se snesou v jedné ubikaci, nejsou zárukou úspěchu. Ošetřovatelé celé dny nepřetržitě „ostře“ sledují každé naježení srsti, nebo hrozbu značící vyplazení jazyka, aby včas oddělili pár, který si nesedl. A proč že jsou samice tak vybíravé? „Výběr vhodného partnera je pro samici nezbytností, protože to bude on, kdo se bude spolu se staršími sourozenci o mláďata v největší míře starat,“ objasňuje ošetřovatelka. „Správný samec si několik dní po porodu od vyčerpané samice mládě přebere, a nosí ho.“ Jen pro porovnání s lidskými měřítky je to jako nosit „malý“ dvacetikilový batoh ve stromoví 40-70 metrů nad zemí a unikat s ním dravcům.

Samice se zatím potřebuje nakrmit a nabrat energii na kojení, jakýkoliv další stres a námaha spojená s nošením mláděte by ji mohla stát život. Proto ve volné přírodě není divu, že když se samec k nošení moc nemá, samice radši mládě usmrtí. „Samec ale sám od sebe nepřijde na to, že by měl samici pomoci, musel to vidět dříve u svých vlastních rodičů,“ dodává Faflíková. Mezigenerační učení péče o mláďata je tedy jedním z hlavních důvodů, proč je opravdu těžké sestavit chovnou skupinu, a není divu, že funkční rodičovské páry tamarínů patří k „rodinnému stříbru“ zoologických zahrad. Smrtí jednoho z páru se rozpadá celá chovná skupina. Musí se zajistit odprodání či deponace mláďat, ale při doplnění páru potencionálním samcem zůstává stejně konečný výsledek nejistý.

Vytvořit chovnou skupinu je pro ošetřovatele skutečná dřina, která trvá dlouhé měsíce. Celá jejich práce a život vzácného živočicha však může být zmařen během krátké chvilky. „Je v tom pocit obrovské bezmoci, když zjistíte, že vám ze dne na den umře zvíře, o které se léta staráte,“ snaží se smutné okamžiky přiblížit Alena Faflíková. Vystresovaný samec byl nalezen olepený cukrovou vatou a do dvou dnů uhynul. Přitom prodejní cena tamarínů se na trhu pohybuje kolem třiceti tisíc korun, ale cena chovného samce je prakticky nevyčíslitelná. Pozůstalé tříměsíční mládě nevidělo celý odchov, a tak je jeho vlastní šance na budoucí post úspěšného rodiče poměrně malá.

„Je smutné, když u průchozích expozic musí stát hlídač, ale hlídač lidí,“ konstatuje ošetřovatelka. „Peníze, které by se užily na provoz zahrady a zlepšení komfortu zvířat, musíme zaplatit kvůli zajištění bezpečnosti zvířat před samotnými návštěvníky.“ Je zajímavé, že model mezi-generačního učení evidentně funguje i u pokročilých primátů, například lidí. „Když v zahradě krmí i přes zákaz táta, tak budu i já,“ soudí o mentalitě neukázněných návštěvníků Faflíková. „Jenže právě ten špatně přejatý vzor je zapotřebí změnit. Představte si, co se stane s gumovým medvídkem, když ho večer dáte do misky s vodou. Do rána se nafoukne na pěticentimetrovou kouli. Stačí přemýšlet, co taková pochoutka udělá v žaludku citlivého tamarína.“

A co s takovým „krmícím“ návštěvníkem? Možná by měl radši jít přimalovávat kníry na obrazy v galerii.