Moře
www.sxc.huHnojení moří železem by mohlo být prostředkem proti klimatickým změnám. V jednom z experimentů v Antarktickém oceánu vyvolalo podání železa silný růst řas až do hloubky sta metrů. Jednobuněčné řasy vážou oxid uhličitý ze vzduchu a transportují ho až na mořské dno. To ukazuje vyhodnocení Eifexu (European Iron Fertilization Experiment), při kterém mezinárodní tým vědců použil v roce 2004 sedm tun síranu železnatého v Antarktickém oceánu. Tímto železem vyvolaný růst řas byl zřetelně větší než při dosavadních pokusech s hnojení železem, jak informují vědci v odborném magazínu „Nature“. Minimálně polovina takto vytvořené biomasy následně klesla do tisíci metrové hloubky a mohla tam uložit uhlík na stovky let.

V mnoha částech světového oceánu limituje nízký obsah železa růst řas. Jednobuněčné organismy (protozoa) potřebují tento životně důležitý prvek k fotosyntéze, při které přebírají z atmosféry oxid uhličitý a s pomocí slunečního záření jej přeměňují na cukr a jiné organické látky.

Silný růst řas by proto také mohl působit proti rostoucím hodnotám skleníkových plynů v atmosféře. Toho bude dosaženo tím, že bude v mořských oblastech chudých na železo rozeseto další železo. V předchozích letech provedli výzkumníci již několik experimentů v Antarktickém oceánu, při kterých byly různé mořské oblasti pohnojeny síranem železnatým. Také Victor Smetacek a jeho kolegové z Alfred-Wegenerova institutu pro výzkum polárních oblastí a moří roznesli při jejich Eifex-experimentu v roce 2007 sedm tun rozpuštěného železa do oceánského víru v Antarktickém oceánu. Jelikož se masa vody tohoto víru jen málo vymění s okolním mořem, mohlo by se hnojivo rozšířit v moři nestejnoměrně, jak vysvětlují vědci. V návaznosti na hnojení sledoval tým po dobu 5 týdnů vývoj řas od počátku jejich kvetení až po odumření.

Rapidní množení rozsivek

Ve srovnání s dosavadními pokusy přihnojování železem byl růst řas nejenom větší, ale také převažoval hlavně výskyt rozsivek, jak informují vědci. Tento druh řas byl již dlouhou dobu známý kvůli tomu, že na konci svého kvetení vytváří velké slizovité hroudy, které se v moři rychleji potápějí. Přitom se květy vyvíjely v hloubce několika stovek metrů ve smíšených vodních vrstvách, což je mnohem hlouběji než dosud předpokládaná spodní hranice pro růst řas. „Jsem schopni dokázat, že více než 50% planktonu klesá více něž 1 000 metrů hluboko“ říká Smetacek. To naznačuje, že část uhlíku v řasách může být uložena stovky let hluboko v oceánu a v sedimentech na mořském dně.

Rozpory ve výzkumech

Vědci nicméně uznávají, že jejich výsledky si částečně odporují s experimentem z roku 2009 s názvem Lohafex. Při Lohafexu se na základě jiných ukazatelů živin domnívali, že se v pohnojeném mořském víru mohou rozsivky sotva vytvořit. Neměli k dispozici silikát, díky kterému si tyto jednobuněčné organismy vytvoří vnější ochrannou vrstvu. Tento silikát byl vzácný. Různé druhy řas, které neměly ochrannou slupku se tak stávaly lehčí kořistí drobných korýšů.

„To ukazuje, jak odlišně mohou reagovat společenství organismů na přidávání železa do oceánu“ říká spoluautorka Christine Klaas. Zda a především za jakých podmínek by mohlo skutečně přihnojování moře železem oslabit klimatické změny, to musejí ukázat teprve ještě rozsáhlejší experimenty.

Odpor proti experimentům

Zda a kdy by se to všechno mohlo stát závisí v neposlední řadě na nesouhlasu odpůrců. Kritici se obávají, že hnojení moří by mohlo mít nepředvídatelné následky pro oceánský ekosystém. I Spolkové ministerstvo životního prostředí v roce 2009 kritizovalo to, že „je obtížné posoudit nepřímé následky pro mořské ekosystémy.“ Navíc existuje všeobecná kritika cílených zásahů do klimatického systému Země, které jsou označovány jako geoinženýrství. Odpůrci argumentují tím, že dosavadní technologie nejsou dokonalé a následky rozsáhlejšího použití nejsou těžko předvídatelné. Na druhou stranu by ale podle mezinárodní klimatické politiky bylo nedbalé, aby technologie geoinženýrství nebyly alespoň řádně prozkoumány.

Zdroj:
www.spiegel.de