O zimním spánku lučních rostlin

Putování časem začíná

Rostliny patří mezi organismy závislé na vnějších zdrojích tepla, které se, na rozdíl od živočichů, nemohou v případě potřeby jednoduše zvednout a přemístit jinam, někam do úkrytu. Nepříznivým podmínkám v podobě dlouhodobě nízkých teplot a mrazu se proto přizpůsobily jinak – chrání své obnovovací orgány, jako jsou pupeny, cibule, hlízy, oddenky nebo semena.

S blížící se nadvládou zimy se zkracuje den a snižuje teplota. Životní projevy se zpomalují, růst rostlin se utlumuje, až se na období odpočinku (dormance) zastaví úplně. Příchozí mráz v buňkách vytvoří krystalky ledu, které zničí měkké části rostlin. Ten ranní pohled na polehlou louku plnou zkázy po prohrané bitvě s prvním mrazíkem asi všichni známe. Avšak pod hromadou mrtvé žlutozelené hmoty zůstalo dobře ukryto to nejdůležitější – pupeny, ze kterých byliny opět vyraší, až přijde jejich čas.

Pupeny – úhledné záchranné balíčky

Zastavit se můžeme rovnou u trav, které v lučním společenstvu převažují. Jejich obnovovací meristémy (dělivá pletiva) se nacházejí těsně při povrchu půdy. Zde jsou pupeny dobře chráněny vrstvou z šupin, listových pochev a živých či odumřelých listů. Pokud v zimě není sucho, další ochrannou vrstvu tvoří sníh. Stejným způsobem – tedy s pupeny těsně u země – přezimují mimo trsnaté rostliny i rostliny s přízemní listovou růžicí (např. sedmikráska chudobka, smetánka lékařská nebo mochna nátržník), dále poléhavé rostliny (např. zběhovec plazivý) a také vysoké širokolisté byliny, jejichž nadzemní část každoročně odumírá (např. třezalka skvrnitá, vrbovka bahenní).

Narazit ale můžeme i na byliny, které si naopak část svého prýtu (nadzemní část rostliny) přes zimu zachovávají. Třeba jetel plazivý, rozrazil lékařský a především nízké keříky jako brusnice borůvka nebo vřes obecný. U nich hledejme pupeny na těchto vytrvalých nadzemních částech nad povrchem půdy. Avšak jejich ochrana před nepřízní počasí je mnohem slabší – pupeny chrání jen jejich vlastní obaly (ať už různě vyztužené sekrety či chlupy) a případná vrstva sněhu.

Hlízy, cibule, oddenky – dobře ukryté poklady

To další skupina rostlin přežívá dobře skryta v podzemí. Patří sem všechny hlíznaté (např. ocún jesenní), cibulnaté (např. křivatec žlutý) a oddenkaté rostliny (např. bršlice kozí noha, kostival lékařský, pýr plazivý). V průběhu sezóny pilně střádaly své zásoby do podzemních zásobních orgánů a ty teď v bezpečí pod vrstvou půdy vyčkávají, až přijde jejich čas. Tedy pokud si na nich mezitím nesmlsne nějaký hladový živočich .

Semena – život sbalený na cesty

Nakonec nesmíme zapomenout ani na již zmíněné přezimování ve formě semen. Přestože se týká semen a výtrusů všech rostlin, jako adaptace na podmínky prostředí je tato strategie zásadní především pro jednoleté druhy. Ty během jediné vegetační sezóny prodělají celý svůj životní cyklus. Ten může být i výjimečně krátký – drobná osívka jarní žije pouze několik týdnů. V této skupině najdeme hodně polních plevelů, z lučních druhů jmenujme namátkou kokrhel menší, světlík lékařský nebo ptačinec žabinec. Suchá semena mohou přestát i hluboký mráz, předčasnému vyklíčení brání jejich tvrdé obaly a obsah zpomalujících fytohormonů.

Vítejte na startu

Jakmile se po měsících spánku dostaví jaro, dny se prodlouží a teplota stoupne, začnou se opět dít věci. Rozběhnou se chemické reakce, rostlinné hormony zavelí k rychlému růstu vstříc slunci a život se roztočí na plné obrátky. Pupeny pučí a nalévají se, klíčí nové semenáče a my se můžeme znovu těšit z pohledu na krásně zelenou louku.

Pro pořádek ještě uveďme, že způsoby, jakými rostliny přečkávají zimu, platí obecně i pro jiná nepříznivá období – tedy klidně i pro období sucha. A zároveň dodejme, že jeden druh rostliny může během svého života vystřídat několik strategií – projde několika životními formami. Jinak přezimuje jako semeno, jinak jako semenáček i jako dospělec.