Můžeme vidět evoluci?

Mnohdy ji vzhledem k našim kratičkým lidským životům považujeme za něco nadčasového. A nejen nadčasovost, ale i fakt, že aby určitá změna mohla být nazývána evolucí, musí se týkat velkého počtu systémů., je důvodem, který nám do jisté míry brání evoluci vidět. Pokud se vysloveně neúčastníme některého z výzkumů sledujícího tyto změny (a samozřejmě tedy pracujícím s velkou skupinou sledovaných systémů) je pro nás evoluce takřka neviditelnou.

A tak sice přiznáváme, že jsme patrně výsledkem určité fáze tohoto procesu, ale že by evoluce byla zřejmá v konkrétních oblastech našeho života, to se nám zas tak nezdá.

Možná právě proto, že mnoho jednotlivých úkazů a změn nás ani nenapadne za evoluci považovat, jsme překvapeni, když nás náhle něco na tento stále probíhající jev upozorní. Takovým upozorněním pro mě byl nedávno jeden z nových lékařských poznatků: v důsledku toho, že člověk, co by živočišný druh, konzumuje stále větší množství měkké vařené stravy, narůstá počet dětí, které v čelistech nemají založeny řezáky. Zkrátka přestáváme potřebovat silné zuby. Výskyt dětí s tímto problémem přesáhl hranici jednotlivých případů a dentisté jej začali považovat za evoluční změnu. To jen nám nedochází, že naše dítě není obětí nějaké zdravotní anomálie, ale normálním živočišným druhem, který v rámci svého zachování, podléhá evoluci. Teprve až nahlédneme statistiku, která říká, kolik dětí se v současnosti s touto vadou narodí, pochopíme, že tady jde o víc. Dnes se tato odchylka ještě léčí. Ale co naplat - doba, kdy byl člověk nucen žvýkat velké množství tuhé potravy je vážně dávno pryč. Škoda jen, že náš život je natolik krátký, že nemůžeme vidět, co s naším chrupem udělá evoluce třeba za tisíc let. Ale možná, že v této - pro evoluci - blízké budoucnosti už lidé o nějakém chrupu nebudou mít ani potuchy.