Kdy nám dojde uran?

V současné době je jedinou těžební společností Diamo (tajná zkratka z doby socialismu znamenala, že tam vyrábí diuranan amonný - pověstný žlutý koláč), která vyrábí kilogram uranu za necelých jedenapůtisíce korun. Těžitelné zásoby ve svých nalezištích odhaduje na 120 tisíc tun uranu. Pro informaci: toto množství uranu se vejde do dvou plaveckých bazénů 50 x 30 x 2 m. Pokud bychom měli elektrárny na přírodní uran, jako byla A 1 v Jaslovských Bohunicích, jeden kilogram uranu v palivových článcích by nás přišel asi na 2000 Kč. V takovém reaktoru bychom z něj dostali asi 5 MWdní. To znamená, že na naši spotřebu 10 GW (i s uhelnými elektrárnami) ho potřebujeme při 30%ní účinnosti JE denně šest tun za předpokladu, že v elektrárnách nespálíme ani lopatku uhlí. Materiálové náklady na jednu kWh nám vycházejí v jednotkách halířů, a to i při akceptování současné světové ceny kolem 4000 Kč za kilogram. Tento vytěžený uran by nám stačil asi na šedesát let.

Při využití stávajících jaderných elektráren potřebujeme štěpitelný izotop 235 obohatit z 0,72% na přibližně 3,5%. Vzhledem k tomu, že proces obohacování je technologicky náročný, je nutno poslat náš uran k přepracování. Tím sice naroste výrazně cena, ale můžeme využít technologicky méně náročné a výrazně bezpečnější tlakovodní reaktory jako jsou v Temelíně nebo v Dukovanech. Při přepracování sice ztratíme nějaký štěpitelný uran 235 do ochuzeného uranu, ale ten co nám zbude můžeme lépe využít, takže z původního kilogramu přírodního uranu získáme prakticky stejné množství energie, i když nám materiálové náklady stoupnou v dnešních cenách až ke třiceti - čtyřiceti halířům na kW. Výhodou ale je i skoro desetkrát menší množství vyhořelého paliva, ze kterého navíc nelze získat plutonium pro vojenské účely.

Co ale budeme dělat po těch šedesáti letech? Pominu-li předpoklad, že současné ekonomicky těžitelné zásoby jsou u nás proti udávané hodnotě asi pětinásobné (300 let), můžeme vyhořelé palivo nechat přepracovat (+ 50%), tedy 90 let (450 let). Potom nám nezbyde než od současných reaktorů ustoupit a začít stavět reaktory množivé, které jsou technologicky i ekonomicky náročnější (například pro chlazení je nutno používat kapalný sodík), ale dokáží energeticky využít uran asi 200 krát lépe, takže nám náš uran bude stačit na 10 - 50 tisíc let. Výhodou těchto reaktorů je, že ochotně zbaští i plutonium z jaderných zbraní, které jak doufám, nebudeme v té době dávno potřebovat. Při využití uranu v množivých reaktorech se vyplatí zpracovávat rudy s koncentrací řádově nižší, tedy množství využitelného uranu mnohonásobně vzroste, takže při dnešní "populační explozi" je otázka, jestli vůbec jsme schopni náš uran spotřebovat. To je samozřejmě teoretická úvaha, protože uran je běžný obchodní artikl a musíme počítat s celosvětovými zásobami. Pak tu ještě máme thorium, jehož je asi 10x větší množství než uranu.

V té době snad už bude zvládnutá termojaderná fúze, pokud nebudeme vyhazovat peníze za stavbu a potom i likvidaci větrníků a podpoříme rozvoj vědy. Jinak budeme muset zůstat u uranu a to v jeho obnovitelné formě. Tedy z moře, kam přináší řeky a hydrotermální prameny každoročně takové množství uranu, které by plně stačilo při rozumné spotřebě pro celé lidstvo. Takže se nikdo nemusí bát, že by uran v dohledné době došel.