Tenkohlavec liščí - Trichuris vulpis

Tito živočichové se vyskytují po celém světě a jako takoví často zasahují do života svých hostitelů-rostlin, zvířat i člověka. Většina z nich má vývojový cyklus bez mezihostitelů (tzv.jednohostitelský vývojový cyklus), stejně tak jsou většina z nich druhy, které musí parazitovat v době pohlavního rozmnožování. Jejich vývoj je nepřímý=existují zde larvální stádia. Převážná většina z nich jsou gonochoristé=jsou odděleného pohlaví. Všechny výše zmíněné charakteristiky platí rovněž pro tenkohlavce liščího.

Tenkohlavec liščí je sice typickým parazitem psovitých šelem, zvláště lišek a psů, ale je možný i jeho přenos na člověka, nebo-li jde o tzv.zoonózu. Dospělý parazit je velký asi 4,5-7,5 cm a 2/3 jeho těla je tvořeno přední vlasovitou částí. Rozlišit u tohoto druhu samce a samici, není příliš obtížné neboť samci mají zadní část těla stočenou, zatímco samice nikoliv-jde tedy o tzv.pohlavní dimorfismus.

Dospělce nacházíme ve tlustém a slepém střevě hostitele. Mají vynikající fixaci, kdy se dospělci zavrtávají hluboko do střevní sliznice hostitele. Dospělci se páří a samice pak vylučují hnědá silnostěnná vajíčka citrónový vzhledu s pólovými zátkami a hladkou stěnou. Velikost vajíček se pohybuje od 75 do 80 m a jde o hlavní diagnostický nález u živého jedince při podezření na infekci tímto parazitem. Vajíčka se dostávají do volného prostředí a jsou velice odolná-za vhodných podmínek dokáží přežívat i 5 let! Uvnitř vajíčka se pomalu vyvíjí larva. Na rozdíl od většiny hlístů, je u rodu trichuris infekční hned první stádium larvy. Ukončení vývojového cyklu dospěním larvy se děje v žlázkách slepého střeva. Doba od infekce po vylučování vajíček je asi 6-8 týdnů a dospělci přežívají ve střevě (a tedy se i rozmnožují) zhruba 1 rok.

Parazitující dospělci způsobují klinické příznaky zřídka kdy. Typickým a značně nespecifickým příznakem je hubnutí, z dalších střídavé průjmy, krev v trusu (hematochezie), anémie. Tyto stavy jsou způsobeny lokálním podrážděním sliznice tlustého střeva projevující se zánětem tlustého střeva (colitis et typhlitis haemorrhagica).

Diagnóza se stanovuje na základě klinických příznaků, ale je zapotřebí, aby byla doplněna rovněž parazitologickým vyšetřením. Důvodem je výběr co nejvhodnějšího preparátu k léčbě a rovněž odlišení méně významné infekce rodem trichuris od mnohem více nebezpečných druhů! Provedení takového vyšetření je poměrně rychlé. Je založeno na správném odběru vzorků (trusu) majitelem. Tento trus se pak koprologicky vyšetřuje-existuje několik metod, kdy jako jedna z nejpřehlednějších a nejlevnějších je metoda flotační. Ta spočívá v tom, že vzorek se rozmíchá do roztoku s vyšší hustotou, takže částice o nižší hustotě (tedy i vajíčka) stoupají (nebo-li flotují) k hladině, ze které se pak odebírá vzorek pro mikroskopický průkaz. Při provádění pitvy se daný nález většinou bere jako náhodný či vedlejší.

Výše zmíněná schopnost vajíček přežívat dlouho v prostředí, je důležitým epidemiologickým znakem druhu a je to hlavní problém při snižování výskytu onemocnění, které způsobuje. Hlavním místem nákazy se tedy stává příroda, neboť všude jinde, kde se psi vyskytují po hromadě, a kde se pravidelně prostředí dezinfikuje (veterinární ambulance, útulky aj.) je možnost výskytu podstatně nižší, přesto je třeba s touto možností počítat a pravidelně psy odčervovat. Reálným nebezpečím přenosem parazita ze zvířete na člověka jsou právě místa, kde se dá očekávat větší výskyt trusu psů, ve kterém se vyskytují infekční stadia parazita a při nedodržování základních hygienických podmínek, jako je třeba nemytí rukou.

Léčba se provádí na základě stanovení parazitologické diagnózy. Tento druh je velmi dobře vnímavý k celé řadě preparátů a nevzniká u něj rezistence. Proto se s infekcí tímto druhem u psů dnes již téměř nesetkáváme. Podávají se přípravky na bázi fenbendazolu, mebendasolu, flubendazolu či febantelu po dobu 3-5 dní. Jelikož tento druh se vyskytuje pouze ve střevě hostitele, není zapotřebí kvůli němu opakovat odčervení za 2-3 týdny.