Šalvěj lékařská - Salvia officinalis

Charakteristika

Šalvěj lékařská je polokeř, dřevina se stonky hned od země rozvětvenými a v dolní části dřevnatými. Jsou vytrvalé, v horní části jsou však bylinné a ty každoročně odumírají. Dorůstá výšky od 20-80 cm. Stonky rostou vzhůru a rozvětvují se, v dolní části je šupinovitě oddělená borka. Prýty jsou šedozelené a pavučinatě vlnaté, též aromaticky vonící. Listy dokonce zčásti přezimující. Listy výrazně voní. Čepele jsou tuhé, podlouhle vejčité, jemně vroubkované až celokrajné, svraskalé a v mládí šedoplstnaté. Později olysávající.

Květy jsou po 5-10 v lichopřeslenech, v paždí nejhornějších listů. Květenství tvoří lichoklasy ze 6-8 lichopřeslenů. Jsou obojaké nebo samičí na různých jedincích. Jsou souměrné se srostlými obaly. Kalich je trubkovitě zvonkovitý a koruna dvoupyská, světle fialové nebo bílé barvy. Plodem jsou 4 elipsoidní tmavé tvrdky.

Rozšíření

Šalvěj lékařskou možná znáte pouze ze sáčků v obchodech a květináčů v kuchyni, ale ještě dnes ji lze nalézt volně rostoucí. Nejčastěji ve Středomoří, kde obrůstá slunné vápencové svahy a skály, skalní moře a suti ve Španělsku, Itálii a Francii, případně na Balkánském poloostrově. Zde se také záměrně pěstuje jako léčivka a to již od 9. století. Šalvěj byla známá již ve starověku. Kořenila se s ní masitá jídla, hlavně skopové a jehněčí maso. Přidávala se do vína a připravovala se z ní voda k omývání rukou (má silný desinfekční účinek) Domovem šalvěje je východní Středomoří, ale ta pravá domovina není známa. Jisté je jen její použití již ve středověku. Zmínky o ní najdeme již v antických dobách. V přírodě se vyskytují tři poddruhy: Salvia officialis od Syrie přes Malou Asii až po Krym, dále Salvia minor v Jugoslávii a Salvia lavandulaefolia (šalvěj levandulolistá) ve Španělsku, která se svými květy podobá levanduli Dále je známo mnoho vyšlechtěných kultivarů s panašovanými listy. Listy mohou být i červené nebo trojbarevné, široké i tenké.

Možné užití

Pěstuje se nejčastěji jako léčivka či koření. A to jak na zahrádce, tak v květináči za oknem, kde ale dorůstá výrazně menších rozměrů. Léčivou částí jsou listy nebo nať bez dřevnatých dolních částí neolištěných stonků. Většina koření dováženého k nám pochází právě ze středomořských oblastí z přírodních stanovišť. Sušené šalvějové lístky jsou šedozelené, plstnaté a budí dojem, že se "lepí" k sobě. Chuť je příjemně aromatická, výrazná a nahořklá a stahující. Obsahuje různé silice, nejznámější je asi kafr, kterého obsahuje až patnáct procent. Dále cineol, tujon a další. Dále obsahuje hořčiny a třísloviny, saponiny, látky s hormonálním účinkem, glykosid, vitamín C, karotenoidy, pryskyřice, minerální látky a mnoho dalších.

Šalvěj kvete od června do července, lístky sbíráme od května do července. Usušené je skladujeme na suchém a tmavém místě v uzavřené nádobě.

Některé druhy šalvěje neobsahují určité silice, které z nich pak činí drogu nevhodnou pro farmaceutické účely. Tyto silice působí silně desinfekčně a potlačují potivost. Proto se šalvěj používá na žaludeční neduhy či na silně potivé nohy a ruce ke koupelím.

V lidovém léčitelství je šalvěj jednou z nejvýznamnějších léčivek. Její hlavní užití je v desinfekci při zánětech nebo poranění například v ústní dutině, zmírňuje kašel, je vhodná do koupelí a výplachům s desinfekčním účinkem. Silice samotná je pak hojně využívána díky své vůni v kosmetice či potravinářství. Působí proti průjmům, zlepšuje trávení, je přísadou do průmyslově vyráběných zubních past a koupelových solí a pěn, též do žvýkaček.

Proti lupům působí omývání vlasů odvarem ze šalvěje, čerstvé lístky se pokládají na rány a desinfikují je. Stejně blahodárně působí lístek šalvěje na štípanci od hmyzu či na špatně se hojící rány. Hojí otlaky od zubních protéz či afty v ústech.

Jako koření se užívají listy, čerstvé i sušené. Sušené listy delším skladováním rychle ubývají na voňavosti. Patří mezi nedráždivé a zdravé koření, pokud se dodržuje rozumné dávkování. Tujon, obsažený v silice, však může být při dlouhodobém podávání nebo ve velkých dávkách jedovatý. A šalvěj se též nedoporučuje těhotným ženám, neboť může vyvolat stahy dělohy a vhodná není ani pro kojící ženy, protože snižuje tvorbu mléka. Při dlouhotrvajícím užívání šalvěje hrozí střevní poruchy. Chuť a vůně je velmi výrazná a tak se to nesmí přehánět. Na jednu porci 1-2 lístky šalvěje čerstvé nebo špetka sušené. Používá se na ryby, do nádivek, paštik či na špízy v kombinaci s jiným kořením. Přidává se hlavně do tučnějších mas právě pro svoji schopnost pomáhat zažívání.

Přídavek šalvěje je vhodný do sýrových pomazánek (například do nivové), do míchaných vajíček, do těstovin. Hodí se k cuketám, rajčatům i do polévek (například do cibulové).

Květy šalvěje lze oživit a ozdobit již hotové pokrmy.

Její silný desinfekční účinek byl hojně v dřívějších dobách využíván. Známé je pálení šalvěje nebo vaření ve vodě, aby se vzduch v místnosti zbavil nežádoucích příměsí. Sušené lístky se vkládali mezi prádlo proti molům a i dnes mají protokolové přípravky šalvějovou vůni.

Za zmínku stojí ještě šalvějový med, který je velmi ceněný, má světle žlutou barvu, je voňavý a trvá dlouhou dobu, než zkrystalizuje.

Pěstování

Šalvěj není náročná na zeminu, roste i na suchých a chudých půdách. Vyžaduje pouze chráněné a slunné stanoviště. Lehkou, propustnou a spíše zásaditou půdu, nejlépe hlinitopísčitou. Na příliš výživných půdách nebo v kvalitním zahradnickém substrátu se jí nedaří. Semena vyséváme v březnu nebo na podzim buď do skleníku nebo ven na stanoviště. Většina odrůd se však množí vegetativně, při generativním množení si šalvěj nezachovává pravost. Proto se semeny množí jen původní kultivary. Šlechtěné odrůdy je lépe množit vrcholovými řízky, které na jaře koření v propustné půdě nebo perlitu. Další možností je dělení trsů.

Po odkvětu je třeba odstranit odkvetlé výhonky, aby se rostlina nevyčerpávala tvorbou semen. Trs má životnost zhruba 5 let, po této době se doporučuje výměna sazenic, neboť ty staré jsou již dřevnaté a nemají hezký tvar. Starší trsy lze i hluboce seříznout a tím je zmladit.. Na zimu je vhodné na šalvěj nastlat chvojí, hlavně u pestrolistých odrůd, které jsou náchylnější na vymrznutí.

V pokojových podmínkách se šalvěji daří na slunném místě, v místnosti pěstovaná šalvěj má však sklony k vytahování stonků a je menší.

Ochrana

Šalvěj v našich zeměpisných šířkách volně v přírodě neroste, nelze jí tedy věnovat žádnou ochranu.

Zdroj:
Lánská, Žilák, 2006: Jedlé rostliny z přírody,aventinun
Časopis Receptář prima nápadů, ročník 2002
Jirásek, Starý, Severa 1989: Kapesní atlas léčivých rostlin,SPN
Františka von Au 2006: Domácí recepty proti nemocem, Ikar