David Attenborough 100 letá legenda přírodovědy, která přišla se žlutými tenisáky

David Attenborough
zdroj: Department of Foreign Affairs and Trade website
licence: CC BY 4.0

Na univerzitě od dětství

Málokdo ví, že vášeň pro přírodní vědy u Davida Attenborougha nevznikla v divoké africké savaně ani v hloubi amazonského pralesa. Její kořeny leží v akademickém a bezpečné prostředí anglického univerzitního kampusu. David se narodil 8. května 1926 v Londýně, ale většinu dětství prožil v Leicesteru. Jeho otec Frederick zde totiž pracoval jako rektor tamní univerzity (University College, Leicester).

Malý David tak měl se svými dvěma bratry – starším Richardem (budoucím slavným oscarovým režisérem) a mladším Johnem (budoucím manažerem automobilky Alfa Romeo) – k dispozici unikátní hřiště: rozsáhlé univerzitní pozemky a vědecké laboratoře.

Zásadní zlom v jeho dětském vědeckém bádání přišel v den, kdy jeho sbírku navštívila mladá akademička Jacquetta Hawkes. Dětský zápal ji natolik ohromil, že Davidovi později poslala bednu plnou artefaktů, mezi nimiž byl i sušený mořský koník. Pro osmiletého chlapce to byla absolutní senzace a okamžik, kdy se pevně rozhodl: „Budu přírodovědcem.“

Asi v jedenácti letech se dozvěděl, že akademici potřebují zásobu čolků. Podnikavý David neváhal a čolky nachytal. Získal tak an tu dobu zajímavé kapesné. Vtip byl v tom, že ty čolci pocházeli z tůně jen pár metrů od zoologického oddělení.

Myšlenka o drancování přírody lidmi

Grey Owl (Šedá sova). Šlo o jednoho z prvních novodobých ekologických aktivistů, který varoval před tím, jak lidstvo drancuje přírodní zdroje a hubí zvířata. V roce 1936 se Attenborough a jeho bratr Richard zúčastnili přednášky Archibald Belaneyho, který si říkal Grey Owl (Šedá sova). Šlo o jednoho z prvních novodobých ekologických aktivistů, který varoval před tím, jak lidstvo drancuje přírodní zdroje a hubí zvířata. Tato Belaneyho myšlenka, byla v té době neslýchaná. Dodnes zůstává součástí Davidova kréda.

Židovské adoptivní sestry

Attenboroughovi přijali do svého domu dvě židovské dívky. Rodiče je adoptovali a chlapci je brali jako vlastní. Byla to právě jedna z těchto adoptivních sester, která dala o rok později Davidovi k narozeninám kousek jantaru se zalitým pravěkým hmyzem. Tento dar ho fascinoval natolik, že o šedesát let později o tomto konkrétním jantaru natočil celou epizodu pro vědecký cyklus Natural World.

Studium

David začal se studiem na chlapeckém gymnáziu Wyggeston Grammar School v Leicesteru, nyní známém jako Wyggeston a Queen Elizabeth I College. V roce 1945 získal stipendium na Clare College v Cambridge ke studiu geologie a zoologie, byl členem bakalářského Sedgwick Clubu a získal titul v přírodních vědách. V roce 1947 byl povolán do základní vojenské služby v Královském námořnictvu a strávil dva roky na základně v severním Walesu a u Firth of Forth .

Po promoci v roce 1947 však jeho kroky nevedly do laboratoře, ale k armádě. V rámci povinné vojenské služby nastoupil na dva roky do Britského královského námořnictva. Mladý přírodovědec doufal, že na vojenské lodi konečně spatří exotické země, o kterých snil. Osud tomu ale chtěl jinak – celou dobu strávil zavřený na lodi operující pouze v chladných vodách severního Walesu a Skotska.

Nevhodný hlas pro rozhlas a příliš velké zuby pro kameru

Po návratu z Britského královského námořnictva v roce 1949 se mladý David Attenborough pokoušel uchytit v akademickém světě. Krátce pracoval jako editor dětských přírodovědných učebnic v nakladatelství. Práce v kanceláři ho však nenaplňovala, a proto se v roce 1950 přihlásil na konkurz do rozhlasu BBC.

Výsledek byl pro budoucí ikonu zdrcující. Výběrová komise jeho žádost zamítla s oficiálním odůvodněním, že se jeho hlas absolutně nehodí pro rozhlasové vysílání. Odmítl itak muže, jehož nezaměnitelný specifický šepot dnes lidstvo považuje za synonymum pro přírodovědecký dokumentární film.

Jeho přihláška z rozhlasového archivu ale nezapadla prachem. Všimla si jí Mary Adams, průkopnice televizního vysílání a tehdejší šéfka vědeckých pořadů v nově vznikající televizní sekci BBC. Ta v mladém absolventovi z Cambridge spatřila potenciál a v roce 1952 mu nabídla tříměsíční stáž.

Televize byla v té době v plenkách a vysílala se pouze živě. Attenborough začínal jako producent, protože tehdejší standardy ho odmítaly pustit před kameru. Jeden z hlavních režisérů tehdy otevřeně prohlásil, že David by neměl moderovat, protože má pro tehdejší obrazovky s nízkým rozlišením příliš velké zuby, které diváky zbytečně rozptylují.

Průlom jménem Zoo Quest (1954)

David se však nevzdal. V roce 1954 přišel s revolučním konceptem, který navždy změnil přírodovědný žánr. Spojil se s Londýnskou zoologickou zahradou a vymyslel pořad Zoo Quest (Hledání v zoo). Plán byl ambiciózní: štáb vyjede do exotických zemí (první expedice mířila do Sierra Leone), kamery tak poprvé zachytí zvířata v divočině. Následně budou tito tvorové odchyceni a převezeni do Londýna pro vědecké účely.

Těsně před odjezdem do Afriky ale onemocněl hlavní moderátor pořadu Jack Lester. Attenborough neměl na výběr – musel se svým „špatným hlasem“ a „velkými zuby“ před kameru nastoupit sám.

Z pořadu se stal okamžitý fenomén. Diváci, kteří do té doby znali divoká zvířata pouze jako statické exponáty ze studií, poprvé viděli autentické záběry z tropických pralesů. Attenborough si lidi získal svým neformálním přístupem – namísto upjatého profesora v obleku stál v buši mladík v safari košili, který mluvil s nadšením a srozumitelně.

Setkání s kanibaly a drakem

Během natáčení dalších sérií Zoo Quest v druhé polovině 50. let podstupoval Attenborough extrémní rizika. V roce 1956 se vydal do Indonésie s cílem poprvé v historii natočit varana komodského (známého jako komodský drak) v jeho přirozeném prostředí. Navzdory byrokratickým překážkám, tropickým nemocem a faktu, že ostrov Komodo byl tehdy prakticky odříznutý od světa, se mu to podařilo. O rok později, v roce 1957, se při expedici v Papui-Nové Guineji ocitl se svým kameramanem tváří v tvář izolovanému kmeni Biami, který do té doby nikdy neviděl bílého člověka a praktikoval rituální kanibalismus. Zatímco domorodci na ně mířili šípy, Attenborough zachoval naprostý klid, začal se usmívat a nabídl jim jako dar ocelové sekery a sůl. Napjatá situace se proměnila v mírový obchod a štáb získal unikátní antropologické záběry.

Díky těmto úspěchům se z odmítaného uchazeče stal během pouhých deseti let klíčový pilíř celé britské televize. Jeho dobrodružná léta v terénu však měla být brzy přerušena – BBC pro něj měla manažerskou pozici, která přepsala historii popkultury.

Manažer, který stvořil moderní popkulturu a zavedl žluté tenisáky

V první polovině 60. let se David Attenborough rozhodl pro nečekaný kariérní krok. Opustil stálé místo v BBC a vrátil se na univerzitu, aby si dodělal postgraduální studium sociální antropologie. Studium však nedokončil. V roce 1965 ho vedení BBC oslovilo s nabídkou, která se neodmítá: stát se hlavním programovým ředitelem nově vznikající stanice BBC Two.

Attenborough dostal za úkol udělat z této stanice dynamický, moderní a ambiciózní kanál. Jeho největší výzvou bylo zavést v Evropě vůbec první pravidelné barevné televizní vysílání, které mělo odstartovat v červenci 1967.

Aby přiměl konzervativní britské diváky k nákupu drahých barevných televizorů, musel Attenborough najít pořady, kde barva hrála klíčovou roli. Jako první velký projekt zvolil přímý přenos z tenisového turnaje ve Wimbledonu v roce 1967.

Při sledování prvních barevných testů si však všiml zásadního problému. Tradiční bílé tenisové míčky na zeleném travnatém kurtu splývaly s lajnami a diváci je na obrazovkách téměř neviděli. Attenborough proto inicioval jednání s Mezinárodní tenisovou federací (ITF). Na základě jeho podnětu se začaly vyvíjet míčky v jasnější barvě. Výzkumy ukázaly, že pro televizní kamery je ideální fluorescenční odstín, což vedlo k zavedení dnes ikonických žlutých tenisových míčků, které ITF oficiálně schválila pro turnaje v roce 1972.

Dalším sportem, kterým Attenborough demonstroval sílu barevného obrazu, byl snooker (kulečník). V černobílé éře byl tento sport pro televizní diváky absolutně neatraktivní, protože nikdo nedokázal rozeznat body za červené, modré či zelené koule. Attenborough v roce 1969 nasadil do vysílání turnaj Pot Black. Pořad se stal okamžitým hitem. Diváci byli fascinováni tím, jak barevný obraz mění zážitek ze hry, a prodej barevných televizorů v Británii raketově vzrostl.

Zelená pro Monty Pythony

Jako manažer měl Attenborough mimořádný čich na talenty a nebojácný přístup k experimentům. V roce 1969 před něj skupina mladých komiků položila scénář k absurdní, chaotické a tehdy naprosto šokující show. Attenborough v tom viděl záblesk geniality a osobně schválil do vysílání projekt Monty Pythonův létající cirkus. Bez jeho manažerského risku by moderní britský humor vypadal úplně jinak.

Kromě zábavy chtěl na BBC Two přinést hluboké lidské poznání

Oslovil historika umění Kennetha Clarka a produkoval monstrózní 13dílný cyklus Civilisation (Civilizace) o historii západoevropského umění a myšlení. Tento formát „velkého dokumentárního eposu“ se stal celosvětovým standardem.

V roce 1972 byl David Attenborough na vrcholu korporátní moci. Nabízeli mu vůbec nejvyšší post v britských médiích – pozici generálního ředitele celé BBC. On si však uvědomil, že tráví dny podepisováním smluv, rozpočtovými hádkami a schůzemi v oblecích, zatímco jeho srdce bije pro přírodu.

Náhle a k šoku všech kolegů na všechny své manažerské funkce rezignoval. Vrátil se na volnou nohu jako řadový tvůrce s jediným cílem: využít všechny tyto nově vyvinuté televizní technologie, barevný obraz a dokumentární postupy a aplikovat je na to, co miloval nejvíc – na příběh evoluce života na Zemi.

Tím se otevřela brána k jeho zlaté éře v terénu.

Zrod fenoménu „The Life“

Když v roce 1972, když David Attenborough opustil ředitelskou kancelář, měl v hlavě smělý plán. Chtěl vytvořit ucelenou televizní encyklopedii, která by zmapovala celou biologii naší planety. Tento monstrózní projekt, který nakonec vznikal mezi lety 1979 a 1998, dostal název The Life Collection (Série Život).

Během 80. a 90. let se zrodil ten „klasický“ Attenborough, kterého si dodnes pamatují miliony diváků: energický muž v safari košili, který fascinovaně šeptá do kamery přímo uprostřed divočiny. Bylo to období jeho nejvyšší autorské i fyzické kondice, kdy osobně podstupoval extrémní rizika.

Šeptání s gorilami a útoky kosatek

Prvním obřím úspěchem byl seriál Život na Zemi (1979), který součástí jeho celoživotního díla The Life Collection, o kterém jsem sezmínila výše. V roce 1984 na seriál seriál Život na Zemi navázala Živá planeta (The Living Planet). Zde Attenborough poprvé uceleně představil koncept biomů – od polárních pustin po pouště.

Při natáčení třetího dílu trilogie, Zkoušky života (The Trials of Life, 1990), se štáb zaměřil na etologii (zvířecí chování). Divákům tehdy doslova vyrazil dech záběr na kosatky dravé. Kameramani poprvé v historii zachytili, jak tyto inteligentní velryby úmyslně najíždějí na pláže Patagonie, aby ulovily lachtany, a následně si s nimi v příboji „hrají“.

Během těchto let se Attenborough zapsal do dějin popkultury svým stylem moderování. Když se ocitl v těsné blízkosti divokých zvířat, začal instinktivně mluvit tlumeným šepotem, aby je nevyplašil. Tento prvek dramatického šepotu se stal jeho ochrannou známkou a dodnes jej napodobují filmaři po celém světě.

Pokoření Antarktidy

V roce 1993 přišel další přelom v podobě série Život v mrazáku (Life in the Freezer). Šlo o vůbec první dokumentární cyklus v historii televize, který se věnoval výhradně přírodě Antarktidy. Filmaři a sám Attenborough museli operovat v podmínkách, kde teploty klesaly pod -40 °C.

Klasická filmařská technika v tomto mrazu selhávala. Maziva v kamerách zamrzala a filmový pás křehnul a praskal. Inženýři museli vyvinout speciálně vyhřívané izolační kryty na techniku. Díky tomu štáb poprvé detailně nasnímal například podmořský život pod antarktickým ledem

Rostliny a časosběrné fotografie

Do poloviny 90. let byly rostliny v dokumentech vnímány jen jako statická, zelená kulisa. Attenborough to chtěl změnit v sérii Soukromý život rostlin (The Private Life of Plants, 1995). Chtěl ukázat, že svět flóry je plný dramatických válek o světlo, agresivního parazitismu a rafinovaného sexu.

Aby toho dosáhl, využil časosběrné záběry. Pohyby rostlin, které v reálném čase trvají měsíce, byly zrychleny do několika sekund. Diváci poprvé viděli, jak popínavé rostliny doslova bojují jako zápasníci a svými šlahouny škrtí okolní stromy. Pro natáčení v pralesním baldachýnu navíc štáb zkonstruoval speciální lanové jeřáby, které plynule projížděly korunami stromů.

Život ptáků a infračervené kamery

Dekádu úspěchů uzavřel v roce 1998 seriál Život ptáků (The Life of Birds). Zde Attenborough nalétal stovky tisíc kilometrů, aby zachytil neuvěřitelnou rozmanitost ptačí říše. Technologickým průlomem bylo použití tehdy nových infračervených kamer, které umožnily nahlédnout do absolutní tmy hnízdních dutin, a vysokorychlostních kamer, které poprvé zpomalily kmitání křídel kolibříků.

V roce 1985, uprostřed této intenzivní tvůrčí éry, byl David Attenborough královnou Alžbětou II. oficiálně pasován na rytíře a získal titul Sir. Koncem 90. let si mnozí mysleli, že s blížící se sedmdesátkou odejde do důchodu. Digitální revoluce 21. století a nástup HD obrazu ho však vyprovokovaly k ještě větším projektům.

V roce 2000 oslavil David Attenborough své 74. narozeniny. Mnozí očekávali, že se stáhne do ústraní a bude si užívat zasloužený důchod. Stal se však pravý opak. Následující čtvrtstoletí se ukázalo být možná tou nejnaléhavější a technologicky nejúchvatnější kapitolou jeho celého života. Attenborough plně osedlal digitální revoluci, nechal lidi nahlédnout pod mořskou hladinu a otevřeně pojmenoval hrozby, kterým lidstvo čelí.

Modrá planeta a první globální varování

Nové tisíciletí zahájil Attenborough monumentálním projektem Modrá planeta (The Blue Planet, 2001). Byl to vůbec první ucelený dokumentární cyklus, který se komplexně věnoval světovému oceánu – od pobřežních vod až po nejtemnější hlubiny Mariánského příkopu.

Výzkumné týmy musely vyvinout zcela nové podmořské technologie a dálkově ovládané ponorky s optickými kabely. Ty jim umožnily poprvé v historii zachytit bizarní hlubokomořské tvory, kteří generují vlastní světlo (bioluminiscence). Právě v této sérii začal Attenborough poprvé výrazně měnit tón svého hlasu. Už to nebylo jen fascinované vyprávění o kráse přírody, ale poprvé začal masově upozorňovat na drastické bělení korálových útesů v důsledku oteplování oceánů.

Planeta Země (2006): Ultravysoké rozlišení a armádní technika

V roce 2006 přišla série, která redefinovala standardy televizního vysílání: Planeta Země (Planet Earth). Šlo o nejdražší přírodopisný dokument, jaký do té doby pod hlavičkou BBC vznikl, a vůbec první sérii kompletně natočenou ve vysokém rozlišení (HD/4K).

Klíčem k úspěchu bylo použití vojenské techniky – stabilizovaných kamerových systémů heligimbal, původně vyvinutých pro armádní špionážní lety. Tyto kamery, zavěšené na vrtulnících a dronech, umožnily z obrovské dálky a bez vyrušení zvířat natáčet plynulé detaily ze života extrémně plachých tvorů, jako je levhart sněžný v Himálajích.

Jak jeden dokument změnil globální politiku

Když v roce 2017 vyšlo pokračování Modrá planeta II (Blue Planet II), nikdo nečekal, jak hluboký společenský dopad bude mít. Poslední epizoda, která detailně ukázala albatrosy krmící svá mláďata plasty a velryby plovoucí v toxické polévce z mikroplastů, šokovala celý svět.

Tento fenomén dostal v sociologii oficiální název „The Blue Planet Effect“ (Efekt Modré planety). Pod tlakem veřejnosti, která viděla Attenboroughovy záběry, začaly nadnárodní korporace, britská královská rodina i Evropská unie radikálně měnit legislativu týkající se jednorázových plastů. Jeden televizní dokument tak dokázal během několika týdnů pohnout globální politikou více než roky vědeckých summitů.

Život na naší planetě (2020): Osobní svědectví a varování lidstvu

V devadesáti čtyřech letech spojil Attenborough síly s platformou Netflix a vydal svůj nejosobnější film: Život na naší planetě (A Life on Our Planet, 2020). Sám ho označil za svou „svědeckou výpověď“.

Na rozdíl od předchozích oslavných dokumentů jde o mrazivou rekapitulaci toho, jak se globální biodiverzita během jeho vlastního života drasticky propadla. Snímek pracuje s děsivou statistikou – ukazuje stav planety v roce 1930 (kdy byl David malý kluk) a dnes. Sleduje mizení deštných pralesů a divočiny přímo na grafech prolínajících se s jeho kariérou.

Zároveň však přinesl naději. Představil konkrétní vědecká řešení: nutnost přechodu na obnovitelné zdroje, stabilizaci lidské populace, omezení konzumace masa a radikální obnovu divoké přírody.

„Příběh člověka je příběhem nejchytřejších tvorů, kteří kdy žili. Ale abychom přežili, musíme se teď stát těmi nejmoudřejšími.“

Jeho vědecko-ekologická autorita vyvrcholila v listopadu 2021, kdy vystoupil jako hlavní řečník na klimatickém summitu COP26 v Glasgow. Před světovými lídry pronesl projev, ve kterém prohlásil: „Příběh člověka je příběhem nejchytřejších tvorů, kteří kdy žili. Ale abychom přežili, musíme se teď stát těmi nejmoudřejšími.“

V roce 2022 obdržel od tehdejšího prince Charlese svůj druhý, ještě vyšší rytířský titul (Knight Grand Cross) za zásluhy v oblasti ochrany životního prostředí. vSvoji filmařskou kariéru symbolicky uzavřel monumentálním projektem Oceán (Ocean, 2025), kde s pomocí autonomních robotických kamer ukázal, že mořské ekosystémy jsou hlavním klimatickým stabilizátorem naší planety.

Když před pár dny Sir David Attenborough oslavil své 100. narozeniny,

vědecká komunita mu vzdala hold objevem nového druhu vosy, kterou pojmenovali Attenboroughnculus tau. Tato vosa však není jediná, která nese jeho jméno. Muž, který kdysi začínal s psacím strojem a černobílou kamerou, tak prožil celé jedno století jako nejvěrnější kronikář a nejodhodlanější obránce planety Země. Nikdy však neřekl, že má rád zvířata, mluví o tom, že je jimi fascinován.

Století Davida Attenborougha nebylo pouhou kronikou filmařských úspěchů. Bylo to století, během něhož se lidstvo posunulo od naivního obdivování přírody k mrazivému poznání, že bez ní nedokáže přežít. Attenborough dokázal vědu zbavit akademické strohosti a proměnit ji v čisté emoce. Ukázal nám, že planeta není naším majetkem, ale křehkým domovem, který sdílíme s miliony fascinujících tvorů.

Jeho hlas možná pomalu utichá, ale jeho poselství zůstává jasné a naléhavé: ochrana přírody už není otázkou morálky, ale otázkou našeho vlastního přežití. Každý z nás může pokračovat v jeho stopách – tím, že nepřestane žasnout nad světem kolem sebe a začne se k němu chovat s respektem, který si zaslouží.

Tohle Davidovi přejí zvířata ústy známých osobností :-)

Zdroj:
Wikipedia
ČT - Dokument BBC - Velká životní cesta Davida Attenborougha
Archiv BBC