Mikayla Raines: Stovkám lišek zachránila život, svého se pod vlivem šikany sama vzdala

Vášeň zrozená v patnácti

Mikaylina cesta k liškám začala, když jí bylo pouhých 15 let. Tehdy jako dobrovolnice v centru pro rehabilitaci divokých zvířat pomáhala starat se o osiřelé liščí mládě. Byl to pro ni zlomový okamžik. Zatímco ostatní viděli divokou šelmu, Mikayla spatřila inteligentní a citlivou bytost, která si zaslouží lásku a ochranu.

Svou vášeň proměnila v poslání. Vystudovala, získala potřebné licence od amerického ministerstva zemědělství (USDA) a v roce 2017 založila neziskovou organizaci SaveAFox. Jejím cílem bylo zachraňovat lišky z míst, odkud by neměly jinou šanci na únik – z kožešinových farem.

Proč nemohly zachráněné lišky zpátky do lesa? Smutné dědictví kožešinových farem

Jednou z nejčastějších otázek, které Mikayla dostávala, bylo, proč lišky jednoduše nevypustí zpět do volné přírody. Odpověď je klíčová pro pochopení jejího poslání a je bohužel velmi smutná. Lišky chované na kožešinových farmách nejsou divoká zvířata v pravém slova smyslu.

• Genetická změna: Po desítky generací byly tyto lišky selektivně šlechtěny pro specifické vlastnosti – kvalitu srsti, velikost a často i poddajnost. Nebyly šlechtěny pro schopnost přežít v divočině, lovit, hledat úkryt nebo se vyhýbat predátorům. Mnohé z nich mají také barevné mutace (stříbrná, mramorová, platinová), které by je v přírodě okamžitě prozradily predátorům i kořisti.
• Ztráta instinktů: Mláďata se od svých matek v přirozeném prostředí učí lovit a přežít. Na farmách tuto možnost nikdy nemají. Žijí v malých klecích a jsou krmeny člověkem. Vypuštění takového zvířete do přírody by znamenalo jistou smrt hladem nebo útokem jiného zvířete.
• Krmení: Od narození jsou zvyklé na lidi jako na zdroj potravy. Místo aby se lidí bály, vyhledávaly by jejich blízkost, což by vedlo ke konfliktům a jejich nevyhnutelnému utracení.
• Legislativa: Vypouštění zvířat z chovů do volné přírody je ve většině zemí, včetně USA, nelegální právě z výše uvedených důvodů.

Mikayla tedy nevytvářela mazlíčky z divokých zvířat; poskytovala doživotní azyl domestikovaným tvorům, které člověk stvořil pro svůj zisk a které by bez její pomoci čekala jen krutá smrt v plynové komoře nebo elektrickým proudem.

Její vztah s některými farmáři byl pragmatický – brala si od nich zvířata, která byla pro farmu "bezcenná": nemocná, zraněná nebo s "nežádoucí" barvou srsti.

Nejvyšší cena, zaplacená za vznešené poslání

Organizace SaveAFox se díky sociálním sítím stala nesmírně populární. Videa hrajících si lišek přinášela radost milionům lidí a s ní i tolik potřebné dary na provoz nákladné stanice. Sláva si však vybrala krutou daň.

Mikayla se otevřeně svěřovala se svými osobními boji. Trpěla autismem, depresemi a hraniční poruchou osobnosti. Její obrovská empatie, která jí umožňovala tak hluboké spojení se zvířaty, byla zároveň její největší zranitelností. Všechnu kritiku a nenávist si brala nesmírně k srdci.

A té nebylo málo. Čelila neustálé vlně kyberšikany. Někteří ji kritizovali za to, že "propaguje chov divokých zvířat jako domácích mazlíčků", přestože neúnavně vysvětlovala, proč to tak není a jak náročná péče o lišky je. Jiní, paradoxně často z řad jiných zvířecích aktivistů, ji napadali za její spolupráci s kožešinovými farmami, i když to byl jediný způsob, jak zvířata zachránit.

Podle jejího manžela Ethana, který se rozhodl ve videu po její smrti promluvit, se situace v posledních měsících vyhrotila.

K anonymním útokům na internetu se přidali i lidé, které považovala za své přátele. Neustálý tlak, finanční starosti spojené s vedením útulku, emoční vyčerpání z péče o nemocná a umírající zvířata a neutuchající online šikana vytvořily toxický koktejl, který její citlivá duše už nedokázala snést.

V necelých 30 letech se proto rozhodla 20. června 2025 spáchat sebevraždu.

Mikayla Raines zachránila stovky lišek před jistou smrtí. Dala jim život plný her, lásky a bezpečí. Její tragický konec je zdrcující připomínkou toho, že lidé, kteří se s takovou oddaností starají o druhé, často sami potřebují tu největší ochranu – před krutostí světa, který tak často nedokáže ocenit tichou práci plnou obětování.

Její odkaz však žije dál v každé zachráněné lišce a v naději, že její příběh přiměje lidi být k sobě navzájem o trochu laskavější.

Zdroje informací: SaveAFox, Instagram SaveAFox, Facebook SaveAFox, NYTimes