Co nám o emisních povolenkách neřekli

Tento článek má za cíl demystifikovat systém emisních povolenek, vysvětlit jeho ochranné mechanismy, ukázat, jak probíhá přerozdělování peněz zpět do členských států (včetně ČR), Vysvětlit proč je tenhle systém lepší než jednoduchá uhlíková daň a podívat se zblízka na to, jak se s touto realitou perou klíčové české průmyslové podniky, jako jsou ocelárny a cementárny a chemičky.

Strop, který nutí k pokroku v dekarbonizaci

Základní princip systému ETS je "cap and trade" (stanov a obchoduj). Nejedná se o libovolnou daň, kterou by úředníci v Bruselu měnili podle nálady, ale o fyzický limit (strop) na celkové množství skleníkových plynů , které mohou zahrnutá odvětví vypustit.

Na začátku byl vydán omezený počet povolenek. Každá odpovídá jedné tuně ekvivalentu CO₂ . Co je ekvivalent CO₂? Ekvivalent CO₂ (CO₂e) je metrika pro porovnání emisí různých skleníkových plynů na základě jejich potenciálu globálního oteplování vůči oxidu uhličitému. Tímto způsobem se měří, jaký by byl stejný dopad na oteplování, kdyby se jednalo o oxid uhličitý. Všechny emise skleníkových plynů se tak přepočítávají na množství CO₂, které by mělo stejný vliv na atmosféru.  Příklad: metan je asi 25krát účinnější v zachycování tepla než CO₂, takže jedna tuna metanu se přepočítá na 25 tun CO₂e. Každý rok se tento celkový strop automaticky a lineárně snižuje.

Povolenky si společnosti buď koupí, nebo je dostanou zdarma . Pokud emitenti – firmy, které spadají do odvětví, která jsou zahnuta do systému ( těžký průmysl, energetika, lodní a letecká doprava), svá zařízení nezmodernizují, budou muset povolenky, jejichž cena roste s klesajícím množstvím na trhu, dále kupovat.

„Zlá“ EU rozdává povolenky zdarma aby podpořila průmysl a aby „uhlík neunikl za hranice“

Jedním z největších strašáků, který skeptici (a průmysl) oprávněně zmiňují, je tzv. únik uhlíku (carbon leakage). Jde o riziko, že by evropské firmy přesunuly svou výrobu (a s ní i emise a pracovní místa) do zemí s mírnějšími klimatickými regulacemi, čímž by se globální emise nesnížily, jen by se přesunuly jinam. Proti tomuto riziku EU zavedla systém bezplatného přidělování emisních povolenek. Jak to funguje?

Zdarma se aktuálně rozdá zhruba polovina povolenek, které jdou na trh. Firmy samozřejmě nedostanou tolik povolenek, o kolik si řeknou, to by jaksi postrádalo smysl. Jejich množství se vypočítává na základě přísných referenčních hodnot (benchmarků) množství vypouštění skleníkových plynů. Tyto hodnoty jsou stanoveny na základě průměru 10 % nejúčinnějších zařízení v EU pro daný produkt.

To znamená, že bezplatné povolenky na celou produkci CO₂ (až 100 %) obdrží pouze ta zařízení, která jsou nejefektivnější v EU. Ostatní zařízení s vyššími emisemi dostanou méně a musí zbytek dokoupit. Systém tak tlačí na inovace a odměňuje ty, kteří investovali do čistších procesů. Povolenky, které jim po investici zůstanou, mohou prodat. Tyto bezplatné povolenky nyní dostávají především firmy jejíž odvětví není v současné chvíli technologicky možné jednoduše dekarbonizovat.

V rámci revize ETS bylo navíc zavedeno zpřísnění. Od období 2026–2030 musí zařízení s nejvyšší emisní intenzitou (nad 80. percentil) předložit plán klimatické neutrality, aby mohla na bezplatnou alokaci dosáhnout v plné výši. EU tak jasně říká: „Nejde nám jen o to, abyste neodešli, chceme, abyste se maximálně vyčistili Váš výrobní proces.“

S postupným zaváděním Mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), který začíná platit pro vybraná dovážená průmyslová odvětví (jako je například ocel, cement, hliník), bude bezplatné přidělování povolenek fázově ukončeno do roku 2034. CBAM totiž převezme roli ochranného štítu: dovozci budou platit ekvivalent ceny povolenek, čímž se vyrovnají konkurenční podmínky mezi evropskými a zahraničními výrobky.

Funguje to

Údaje vykázané členskými státy EU k 2. dubnu 2024 ukazují 15,5% pokles emisí v roce 2023 ve srovnání s úrovněmi z roku 2022. S tímto vývojem jsou emise ETS nyní přibližně o 47 % nižší než úrovně z roku 2005 a jsou na dobré cestě k dosažení cíle -62 % pro rok 2030. Je v tom zejména významný nárůst výroby energie z obnovitelných zdrojů, který už celosvětově přesáhl výrobu energie z uhlí. Ovšem v sektoru letectví došlo k nárůstu. Ten byl způsoben oživením trhu po Covidu. V grafu se můžete podívat na vývoj od roku 1990. Je tam vidět zásadní posun právě v sektorech, kterých se týkají povolenky EU ETS. Největší problém je doprava. Ta po Covidovém útlumu zažila strmý růst emisí a aktuálně stagnuje.

Obchodování s povolenkami a cena

Cena emisní povolenky je přirozeně předmětem velkých spekulací a kolísání ceny, což skeptici považují za důkaz, že trh je nestabilní a ovládán finančními hráči. EU zavedla silné kontrolní mechanismy pro jeho stabilizaci:

Market Stability Reserve (MSR) je automatický mechanismus, který řídí nabídku povolenek na trhu: •

Při přebytku: Pokud je na trhu příliš mnoho povolenek (čímž by cena klesla a ztratila by motivační sílu), MSR automaticky přesune část přebytečných povolenek do rezervy. •

Při nedostatku/cenovém šoku: Pokud cena povolenek stoupne na neudržitelně vysokou úroveň (cenový šok), MSR je navržena tak, aby automaticky uvolnila povolenky zpět na trh, čímž zvýší nabídku a sníží cenu.

MSR je de facto automatickým regulátorem, který reaguje na tržní signály, a brání tak jak zhroucení ceny (jak se stalo v raných fázích ETS), tak jejímu nekontrolovatelnému růstu způsobenému například spekulativními bublinami. Je to klíčový nástroj, který zajišťuje, že cena povolenek je dostatečně vysoká, aby motivovala k investicím, ale ne tak vysoká, aby zničila ekonomiku.

Proč s povolenkami mohou obchodovat i firmy, kterých se netýkají? Nešroubuje to uměle cenu nahoru?

Zásadním důvodem je to, že burza je živa z poplatků, ty jsou v přepočtu na povolenku naprosto zanedbatelné, ale při velkém objemu dělají sumu, která burzu uživí. Přitom cenu povolenky výrazně nezvýší.

Jedním z nejsilnějších nástrojů proti umělému navyšování ceny spekulanty jsou poziční limity. Ty omezují maximální počet povolenek nebo jejich derivátů, které může jeden subjekt v danou chvíli držet. Cílem je zabránit tomu, aby jediný spekulant nebo malá skupina spekulantů získala tak dominantní pozici, že by mohla trh manipulovat nebo vyvolat cenový šok. Dozorčím orgánem je Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA), který úzce spolupracuje s národními regulátory, aby zajistil rychlou detekci a vyšetřování podezřelých obchodních praktik.

Nebyla by jednodušší daň z uhlíku?

Administrativně možná ano, ale v konečném důsledku to není tak jednoduché jak se zdá. Muselo by to být schváleno jednomyslně, na rozdíl od povolenek, kde stačí většina. To je vzhledem k nejednotnosti států EU v názorech ohledně dekarbonizace zásadní věc. Bylo by téměř nemožné to prosadit.

Zásadním důvodem pro EU ETS je i flexibilita stabilizačního fondu, která umožňuje rychlou reakci na aktuální situaci na trhu. To by daně neumoňovaly.

ETS umožňuje i transparentnější rozdělení peněz, které se od znečišťovatelů získají, prostřednictvím evropských fondů. Daně by se vybíraly lokálně v jednotlivých státech a složitě by se hlídalo kam peníze putují. Evropské fondy už mají nastavené mechanizmy kontroly.

Další důvod už s týká přímo průmyslu. Jednotná uhlíková daň by extrémě dopadla na průmysl, který v rámci ETS využívá emisní povolenky zdarma a nemá zatím možnosti k větší dekarbonizaci. Na druhé straně by to znemožnilo výdělek čistým firmám, které své povolenky mohou prodat.

Jak se peníze z nich přerozdělují jednotlivým státům a firmám?

Většina povolenek (přibližně 88 % z celkového objemu určeného k aukcím) je dražena národními vládami. Množství povolenek, které může každý stát dražit, se určuje na základě distribučního klíče, jenž primárně zohledňují historické emise. Malá část (přibližně 10 %) je přerozdělena ve prospěch chudších členských států (zemí s HDP na obyvatele pod 60 % průměru EU) k podpoře konvergence a spravedlivého přechodu. Česká republika je povinna utratit minimálně 50 % z celkového národního výnosu z ETS na klimatické a energetické účely. V praxi se však toto procento blíží 100 %. Většina peněz z této národní aukce je přerozdělena přes Státní fond životního prostředí. Tyto peníze financují národní programy, jako je Nová zelená úsporám (NZÚ), které cílí spíše na podporu domácností, obcí a menších projektů v oblasti energetických úspor a obnovitelných zdrojů. Není to však jediný zdroj peněz na tyto projekty.

Kromě národních aukcí se část povolenek vyčleňuje do dvou klíčových celoevropských fondů, které mají pevně stanovené cílové skupiny a pravidla co financují.

Inovační fond (Innovation Fund)Financuje průlomové technologie a dekarbonizační projekty, které jsou příliš riskantní pro komerční banky (např. vodíkové projekty, CCUS).Je otevřen všem státům EU, včetně ČR. Spravuje ho Evropská komise.

Modernizační fond (Modernization Fund)Financuje modernizaci energetických systémů, energetickou účinnost a spravedlivý přechod v 13 zemích s nižšími příjmy (včetně ČR). Česká republika je klíčovým příjemcem a získává z něj velkou část peněz určených pro průmyslovou dekarbonizaci i pro domácnosti v rámci NZÚ.

Jak jsou na tom české firmy?

Tohle téma by vydalo na samostatný článek, proto se tady zaměřme na ty nejproblematičtější obory. Vedení Třineckých železáren odkládá klíčové projekty modernizace kvůli vysokým cenám energií a nejistotě ohledně konečné výše a rychlosti přísunu veřejné podpory těchto investic. Také čeká jak se vyvine pro tuto firmu zásadní systém CBAM aby se vyrovnala konkurence z třetích zemí.

„Pustit se do tak rozsáhlé investice předpokládá příznivou kombinaci vývoje evropské politiky a zlepšení situace na trhu s ocelí. V současné době nejsou jasně definované regulace evropské ochrany trhu tak, aby změna technologie výroby oceli a s tím spojené zvýšené náklady na její výrobu, měly ekonomický smysl. Není také jasná evropská a státní energetická koncepce, která je zásadní v oblasti konkurenceschopnosti.“ říká Roman Heide, generální ředitel Třineckých železáren a.s.

U cementu není zásadní problém energie pro výrobu, ale samotná výroba cementu, při které vzniká 60% CO₂, které cementárny vyprodukují. Zbytek je energie potřebná na vysokou teplotu. Aby tyto emise snížili, snaží se vyrábět energeticky méně náročné tzv. směsné cementy, zde je ale brzdí zastaralé normy. Už nyní nahrazují velkou část uhlí alternativními palivy a chystají se pilotní projekty pro zachycování uhlíku.

Cementárny jsou klíčovými příjemci podpory z Modernizačního fondu (financovaného z výnosů ETS). Jejich vyjádření zdůrazňují nutnost transparentního, rychlého a dostatečného přidělování těchto prostředků na projekty v rámci výzev pro energeticky náročný průmysl. Svaz výrobců cementu ČR uvádí, že k dosažení klimatické neutrality v roce 2050 je pro ně zásadní investice v řádu desítek miliard korun do ukládání uhlíku (CCS/CCU). Ovšem k tomu je třeba legislativní a regulační úprava pro geologické ukládání CO₂.

Chemický a petrochemický průmysl v ČR (klíčoví hráči jako Orlen Unipetrol, Synthos, Lovochemie, Synthesia, DEZA) je charakteristický vysokou energetickou náročností a složitou strukturou emisí. I zde jsou zásadní procesní emise z výroby a tudíž zachycování a ukládání uhlíku.

Chemické firmy v ČR již dlouhodobě pracují na maximální energetické účinnosti a rekuperaci tepla. Klíčová fáze dekarbonizace se však soustředí na Vodík, který je klíčový pro dekarbonizaci petrochemie (rafinace, kde nahrazuje zemní plyn) a pro výrobu amoniaku (hnojiva – např. Lovochemie). Firma Orlen Unipetrol (v Litvínově) patří k předním propagátorům vodíkové ekonomiky v ČR a plánuje rozvoj elektrolyzérů na výrobu nízkoemisního vodíku. Hledají se také možnosti přechodu na recyklované suroviny (např. chemická recyklace plastů) namísto primárních fosilních surovin. V procesech, kde je to technicky možné, se přechází na elektrické kotle nebo elektrický ohřev čímž se snižuje spotřeba fosilních paliv. I tady je bedlivě sledováno jednání o Mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), protože i pro toto odvětví je zásadní.

Na těchto příkladech je tedy vidět, že problém nejsou ani tak samotná nařízení, ale nejistý časový harmonogram jejich platnosti, legislativa kolem nových technologií a nejistota v podpoře ivestic.

Proč jsou budovy a doprava oddělené do ETS2, jaký je rozdíl oproti ETS?

Důvod je jednoduchý. Aby se dala stanovit nižší cena a možnost oddělené regulace a tím se snížil dopad na domácnosti. Když pomineme dotčená odvětví, rozdíl mezi ETS a ETS2, jak jsou navržené, je v tom, že ETS2 nebude nakupovat přímo producent emisí, tedy domácnost, ale váš dodavatel paliva – energie. Ten si povolenky zahrne do ceny. Mechanizmy fungování budou jinak velmi podobné. V České republice je zhruba třetina lidí, kteří mají emisní povolenky v ceně energií již započítané. Zdražení po zavedení ETS2 se jich tedy netýká. Jde o domácnosti s dálkovým vytápěním. Podrobněji jsem o ETS2 psala tady.