Drsná ekopovídka z hor: Krakonošův krvavý boj proti zneužívání přírody pro zisk

Krakonoš a lyžaři.
obrázek vytvořen pomocí AI Gemini.

Kapitola první: Skoro obyčejný den v Krkonoších

Vzduch smrděl naftou, levným pivem a arogancí.

Stál jsem na hraně Sněžných jam a díval se dolů, kde se do úbočí hor zakusovala flotila bagrů. Vypadalo to jako otevřená rána, ze které místo krve vytékala špinavá hlušina. Na sobě jsem měl starý, prožraný hubertus, který pamatoval ještě bitvu u Lipska, a v kapse mi vibroval telefon. Apple, samozřejmě. Ukradl jsem ho minulý týden jednomu influencerovi, co si chtěl vyfotit selfíčko s lavinovým nebezpečím v zádech. Teď už se nefotí. Teď už jen tiše tlí v jedné z mých ledových trhlin.

„Pane, ti lidi se snad zbláznili,“ ozvalo se mi za zády.

Otočil jsem se. Trautenberk. Tedy, technicky vzato to byl jen jeho astrální zbytek, který jsem si z nostalgie nechal jako sluhu. Vypadal jako vyžraný šlechtic z devatenáctého století, ale teď měl na sobě reflexní vestu a v ruce držel tablet.

„Co je zase, Traute?“ zavrčel jsem a z dýmky vyfoukl obláček dýmu, který by u běžného smrtelníka způsobil okamžitý kolaps plic.

„Developer Hrabě a jeho konsorcium 'Ski-Paradise'. Chtějí propojit Špindl s Pecí obřím tunelem a pěti novými sjezdovkami. A mezi hřebeny plánují obří mosty s panoramatickou restaurací pro pět tisíc lidí. Prej tam bude i bazén s umělým vlnobitím,“ hlesl Trautenberk a nervózně si popotáhl gatě.

„Kácí teď v klečovém pásmu. Jdou na to s harvestory, pane. Za jednu noc vyholili plochu tří fotbalovejch hřišť. Tetřívci nemají kam jít, jen tam tak zmateně poletujou a pak je nasajou ty jejich ventilátory.“

Plivl jsem na zem. Moje slina dopadla na skálu a okamžitě ji vyleptala do hloubky deseti centimetrů. „Bazén na hřebeni! Tam, kde neroste ani tráva, protože tam fouká tak, že to trhá ptákům peří z křídel!“

„A to není všechno. Kvůli zasněžování odčerpávají vodu z Úpy. Úplně. Dole v korytě zbyla jen mokrá břidlice a leklý pstruzi. Navíc do tý vody míchají Snomax a další chemikálie, aby to mrzlo i při pěti nad nulou. Ta voda je pak tak kyselá, že i ty nejodolnější lišejníky na skalách prostě slejzají jako stará kůže po spálení.“

Kapitola druhá: Je čas na změnu pravidel hry

To byla poslední kapka. Doslova.

Cesta dolů mi trvala asi tři sekundy. Prostě jsem přestal existovat nahoře a začal existovat dole, přímo uprostřed staveniště u paty budoucí lanovky u Labské boudy.

Kolem mě se motali dělníci v oranžových helmách a partička kravaťáků s plány v rukou. Jeden z nich, takový ten typ, co má boty dražší než průměrné auto, zrovna řval na bagristu.

„Mě nezajímá, že je tam nějaká vzácná kytka! Prostě to přejeď! Koho zajímá nějaká hořcová louka, lidi chtějí lyžovat a pít Aperol! A ty suti? Vyhrabat a odvézt, potřebujeme tu mít betonovou desku pro parkoviště!“

Přešel jsem k němu. Nebyl jsem zrovna v náladě na zdvořilostní fráze. Moje aura, obvykle potlačená na úroveň 'trochu divný bezdomovec', teď vyzařovala čistou, koncentrovanou smrt.

„Hele, mladej,“ položil jsem mu ruku na rameno. Cítil jsem, jak se mu pod mými prsty drolí sako i klíční kost. „Ta hořcová louka je tu o pár tisíc let dýl než tvoje firma. Tyhle alpínské louky drží vodu. Když je vydláždíš, tak až přijde příští průtrž, celej tenhle kopec spláchne Vrchlabí do vnitrozemí.“

Kravaťák zbledl. „Kdo… kdo jste? Tohle je soukromý pozemek! Zavolám ochranku!“

„Já jsem tady správa národního parku. Ta neoficiální část,“ usmál jsem se a vycenil zuby, kterých bylo v mých ústech o dost víc, než by anatomie dovolovala.

V tu chvíli se přiřítili dva svalovci v černých uniformách. Měli teleskopické obušky a výrazy lidí, co v životě nepřečetli nic složitějšího než etiketu od proteinového nápoje. Jmenovky na prsou hlásaly 'Black Mountain Security'.

„Pán má problém?“ vyštěkl ten větší a švihl obuškem.

„Pán má řešení,“ odtušil jsem.

Když se mě pokusil praštit, neuhnul jsem. Kov narazil na mou kůži a s hlasitým křink se zlomil jako suchá špejle. Svalovec vytřeštil oči. Chytil jsem ho za krk a zvedl do vzduchu. Bylo to jako zvedat pytel peří.

„Víte, co dělají ty vaše chemický směsky, co mícháte do vody na zasněžování? Dusičnany, fosfáty… ničí to pH půdy. Pak se divíte, že vám tu neroste nic jinýho než plevel a svahy erodují. Půda tu nemá žádnou soudržnost, protože jste zabili všechno živý, co ji drželo pohromadě,“ vysvětloval jsem mu trpělivě, zatímco mu modral obličej.

Druhý sekuriťák vytáhl taser. Vystřelil. Drátky se mi zapíchly do hubertusu. „Díky, zrovna jsem potřeboval trochu dobít baterky,“ řekl jsem a nechal skrze sebe projet pár tisíc voltů. Akorát mi to příjemně polechtalo páteř. Pak jsem luskl prsty.

Země pod ním se otevřela. Nebyla to jen díra, byla to tlama hor. Doslova. Skály se sevřely, ozvalo se nepříjemné křupnutí kostí a zbyl po něm jenom jeden pár značkových tenisek a ticho.

Ten první, co jsem ho držel pod krkem, se pomočil. Pustil jsem ho. „Běž za šéfem. Řekni Hraběti, že se Krakonoš vrátil z dovolený. A že jsem si zapomněl vzít prášky na uklidnění. A vyřiď mu, že ty jeho 'retenční nádrže' jsou jenom vředy na mým těle.“

Kapitola třetí: Večer ve Špindlerově Mlýně

Večer ve Špindlu byl jako obvykle peklo. Ulice ucpané SUVčky, co se snažily zaparkovat na každém kousku zeleně.

Opilí turisté v neonových lyžařských kombinézách, i když vlek už dávno nejezdil, řvali do noci. Viděl jsem partičku idiotů, co si dělali ohýnek z větví kosodřeviny – kosodřeviny, která roste deset centimetrů za století.

Seděl jsem na střeše hotelu Savoy a pozoroval to hemžení. Vedle mě seděl Trautenberk a v rukavicích se přehraboval v hromadě zabavených mobilů.

„Máme problém, pane. Hrabě povolal 'Krizový management'. Nejsou to jen žoldáci. Mají s sebou i specialisty na odlesňování. Chtějí do rána vybetonovat základnu pro tu restauraci, než se probudí média. A ty turisty… ty prý platí, aby dělali hluk. Prej aby 'vyhnali škodnou'.“

„Škodnou? Mě?“ zasmál jsem se hrdelně. „Traute, podívej se na ty lidi dole. Pijou vodu z plastovejch lahví, který pak hází do lesa. Jezdí sem autama, co vypouští tuny CO2, a pak si stěžují, že na horách není sníh. Tak ho vyrábí uměle, čímž spotřebujou tolik elektřiny, že by to uživilo středně velký město. Je to začarovanej kruh hlouposti.“

Vstal jsem. Moje postava se v měsíčním světle protáhla. Už jsem nebyl ten starý pán s holí. Byl jsem stín, co má ramena široká jako brána do pekel a oči žhnoucí jako uhlíky v milíři.

„Půjdeme je pozdravit.“

První jednotka na mě čekala u rozestavěné horní stanice lanovky na Medvědín. Čtyři chlapi v maskáčích, s noktovizory a útočnými puškami. Měli s sebou i dva 'odklízeče' – chlapy s motorovými pilami, co zrovna řezali do kmene staletého smrku, protože 'překážel ve výhledu'.

Zastavil jsem se deset metrů od nich. „Víte, že ten strom tu stál, když váš praděda ještě tahal kačera v prachu?“

„Cíl lokalizován! Palte!“ zařval velitel.

Zahájili palbu. Kulky s tichým puk-puk trhaly můj kabát. Cítil jsem, jak se mi zavrtávají do masa. Štípalo to jako komáří kousnutí. Zastavil jsem se a nechal je střílet. Když jim došly zásobníky a nastalo ticho, jen jsem si odplivl kousek olova.

„Teď je řada na mě,“ zašeptal jsem.

Mávl jsem rukou. Teplota v okruhu padesáti metrů klesla na mínus šedesát stupňů během sekundy. Vzdušná vlhkost, kterou tam pumpovala nedaleká sněžná děla, okamžitě zkrystalizovala do ledových jehlic. Vítr je popadl a udělal z nich rotující mixér.

Křik žoldáků trval krátce. Ledové jehly jim prošly skrze neprůstřelné vesty jako horký nůž máslem. Ale ty dva s pilami jsem nechal naživu. Tedy, technicky vzato.

„Máte rádi stromy?“ zeptal jsem se jich, když se klepali na zemi.

„P-p-prosím…“

„Hory si pamatují každou ránu sekerou,“ řekl jsem a dupl na zem. Kořeny okolních smrků se vymrštily ze země jako chapadla obří chobotnice. Ovinuly se kolem pil i jejich majitelů. Za pár sekund byli vtaženi hluboko pod zem, do sítě mykorhizy. Stanou se hnojivem. Konečně budou horám k užitku.

Kapitola čtvrtá: Finální boss

Vila pana Hraběte byla architektonický zločin. Sklo, beton, nerez. Stála na místě, kde dřív vyvěral léčivý pramen. Teď byl ten pramen sveden do trubek, aby vyhříval Hraběti podlahu v garáži.

Prošel jsem skleněnou stěnou, jako by to byla mlha. Hrabě seděl v koženém křesle, v ruce sklenku koňaku a před sebou monitor s grafy zisku. Když mě uviděl, jen unaveně povzdechl.

„Pane Krakonoši, vaše metody jsou tak… devatenácté století. Svět se změnil. Lidé chtějí komfort. Chtějí hory, ale chtějí je mít krocené. Chceme jen využít potenciál, který tu leží ladem. Víte, kolik stojí jeden víkend v mém resortu? Lidé jsou ochotni platit tisíce za ten pocit, že jsou v přírodě. I když je ta příroda jen kulisa z plastu a chemickýho sněhu.“

„Příroda není kulisa, ty parchante,“ přešel jsem k jeho stolu. „Je to živý organismus. A ty jsi rakovina. Podívej se na tyhle mapy,“ ukázal jsem na jeho monitor. „Tady, v týhle zóně, jsi nechal vybagrovat koryto potoka. Zničil jsi přirozený rozlivy. Až přijdou jarní tání, ta voda nebude mít kde zpomalit. Všechnu tu energii pošleš dolů do údolí jako beranidlo. Zabiješ lidi v městech pod horami jen proto, abys měl víc místa pro sjezdovku.“

Hrabě se ušklíbl. „To vyřeší pojišťovna. A betonový hráze.“

„Beton neporazí hory,“ řekl jsem a můj hlas teď zněl jako drcení ledovců. „Chceš dohodu? Dobře. Dám ti šanci pocítit ty hory tak, jak je cítím já. Každou ránu bagrem, každou kapku chemie v potoce, každej plastovej kelímek zašlapanej do mechu.“

Chytil jsem ho za límec a vyskočil oknem. Ne dolů. Nahoru.

Vynesl jsem ho do výšky dvou kilometrů, přímo do oka sněhové bouře, kterou jsem právě vyvolal. „Cítíš to? To je ta tvoje 'krocená' příroda!“

Hrabě vřeštěl, ale vítr mu rval slova z úst. „Tady nahoře,“ řval jsem do bouře, „není místo pro ego. Tady jsi jen kus masa. Víš, co dělají tvoji turisté? Plaší tetřevy. Ti ptáci mají v zimě tak málo energie, že když je někdo vyruší kvůli blbý fotce na Instagram, uletí pár metrů a pak prostě umřou vyčerpáním. Teď se cítíš jako oni, co?“

Pustil jsem ho. Padal dolů, ale nezemřel nárazem. Hory pod ním se otevřely. Skála se zkapalnila jako rtuť a pohltila ho zaživa. Stal se součástí hory, ale jeho vědomí jsem nechal bdělé. Bude cítit každou botu, která na něj šlápne, každou kapku kyselýho deště, kterou sám zavinil. Bude tu miliardu let jako živý filtr na nečistoty.

Kapitola pátá: Závěr?

Druhý den ráno byl ve Špindlu klid. Tedy, relativní klid.

Všechny retenční nádrže na vodu pro zasněžování prostě zmizely. Na jejich místě byly hluboké, čisté tůně plné pstruhů, které se tam objevily bůhvíodkud. Všechny bagry byly obrostlé mechem a lišejníkem tak hustým, že nešly ani nastartovat. A co bylo nejlepší – příjezdová cesta do hor byla zatarasená obřím sesuvem půdy, který vypadal jako varovně zdvižený prst.

Seděl jsem na Sněžce a kouřil dýmku. Vedle mě stál Trautenberk a vypadal spokojeně.

„Pane, myslíte, že se poučí?“

„Pár dní o tom budou psát na internetu. Pak přijde někdo jinej. Ale já tu budu taky. A příště už nebudu brát jen ty nahoře. Příště si podám i ty, co sem jezdí v těch svejch naftovejch krabicích a myslí si, že hory jsou jenom hřiště bez pravidel.“

Z dálky bylo slyšet houkání policejních sirén, ale bylo to slabé, bezmocné. Tady nahoře platila jiná pravidla. Pravidla, která se nepsala do zákoníků, ale do letokruhů stromů a vrstev věčného ledu.

Vytáhl jsem z kapsy další mobil, co jsem našel v trávě. Byl růžový a plný fotek snídaní. Rozmáčkl jsem ho mezi prsty.

„Traute, vyřiď vlnám v bazénu, že mají volno. A těm sněžnejm dělům… ty ať se připraví. Příští zimu budou střílet něco jinýho než jen ledovou tříšť se Snomaxem.“

„A co, pane?“

„Čistou nenávist, Traute. Čistou nenávist hor.“

Krkonoše si zhluboka oddechly. Byla to krvavá noc, ale hory byly zase o kousek víc svý. A já? Já jsem se konečně pořádně vyspal.