Jak sýkora nebo lejsek přichází o potravu pro mláďata

Fenologický mismatch (česky také fenologická asynchronie či nesoulad) představuje jeden z nejvíce znepokojujících projevů současné klimatické změny v přírodě. Tento jev spočívá v narušení jemného časového souladu mezi jednotlivými biologickými událostmi, na kterých závisí přežití celých ekosystémů. V evoluční historii se druhy po tisíce let vyvíjely tak, aby jejich životní cykly do sebe zapadaly jako ozubená kolečka v hodinách. Rostliny rozkvétaly právě v době, kdy se líhli jejich opylovači, a ptáci vyváděli mladé přesně ve chvíli, kdy byla nabídka hmyzu nejvyšší.

Hlavním spouštěčem tohoto nesouladu je skutečnost, že druhy reagují na různé environmentální signály různě

Zatímco především vegetace je velmi citlivá na lokální nárůst teploty a při dřívějším oteplení reaguje okamžitým zrychlením vývoje, mnoho druhů například ptáků nebo i velkých savců se orientuje podle fotoperiody, tedy délky dne. Protože délka dne zůstává rok co rok stejná bez ohledu na globální oteplování, tito živočichové jen omezeně reagují na změny, které nastávají. Když pak ptáci dorazí ze svých zimovišť v Africe zpět do Evropy, často nestihnou vrchol výskytu jejich hlavní potravy, například housenek.

Tu správnou dobu pro návrat ptáků z teplých krajů signalizuje délka dne,

kterou ptáci vnímají velmi citlivě. Právě ta určuje, kdy se opeřenci vydají na cestu ze zimovišť zpět na svá hnízdiště, nikoliv teplota. Pokud ale na hnízdišti nejsou příznivé podmínky pro návrat – například panují silné mrazy nebo je nasněženo a ptáci by obtížně hledali potravu, mohou se zdržet na místě, kde jsou příznivější podmínky a především dostatek potravy.

„Například čejky či skřivani čekali evidentně doslova „za dveřmi“, tedy jen pár stovek kilometrů jihozápadněji, protože se začali objevovat bezprostředně poté, co mrazy ustoupily,“ vysvětluje Vermouzek v roce 2018. Poukazuje tak na skutečnost, že pro stěhovavé ptáky není ani tak problém mráz při brzkém návratu, protože ho mohou přečkat v mírnějších lokalitách, jako pozdní návrat. Letos se první záznam sledování skřivana v ornitologickém sledovacím systému objevil 25.2. Čejky tu byly k vidění i 1.1. Další záznamy pak pochází z 5.2.

U ptáků ale nejde jen o ty stěhovavé. U nás to zatím není tak markantní, ale třeba v Nizozemsku je časový nesoulad mezi vrcholem výskytu housenek a hnízděním tamních sýkor velmi výrazný.

Důsledky tohoto časového posunu mohou být pro stabilitu přírody drastické. Pokud se vrchol nabídky potravy mine s obdobím krmení mláďat, dochází k drastickému snížení úspěšnosti odchovu.

Problém déle přilétajících druhů potvrzují i česká data

Vědecké studie prováděné na českých lokalitách poskytují vhled do situace v ČR. Ornitologové Jaroslav Koleček, Petr Adamík a Jiří Reif ve svém výzkumu, který sledoval desítky druhů v ČR po více než dvě desetiletí, potvrdili, že vítězi dnešní doby jsou ti, kteří reagují pružně.

Skvělým příkladem je pěnice černohlavá, která byla letos vyhlášena Ptákem roku. Tento druh mění své zvyky přímo před našima očima. Část populace dokonce přestává migrovat úplně a zůstává v teplejším Česku přes zimu.

Naopak druhy, které přilétají později, vykazují v českých mapách výskytu dlouhodobý pokles. Stabilita naší ptačí populace tak dnes nezávisí jen na kvalitě biotopů, ale především na schopnosti ptáků "přečíst" klimatickou změnu.

Podobná situace nastává u rostlin, které rozkvetou dříve, než se probudí jejich specifičtí opylovači. Takové rostliny nejsou opyleny a nevytvoří semena, zatímco hmyz po svém probuzení nenachází potřebný zdroj nektaru.

Tento problém se šíří celým potravním řetězcem a může vést až k lokálnímu vyhynutí druhů, které nejsou dostatečně flexibilní, aby se na nové podmínky adaptovaly.

Ukazuje nám to, že klimatická změna není jen o prostém nárůstu teploty, ale především o rozbití komplexních vazeb, které drží přírodu pohromadě. Vědci dnes intenzivně zkoumají takzvanou fenologickou plasticitu, tedy schopnost některých druhů přizpůsobit své vnitřní hodiny klimatické zněně. Bohužel se zdá, že rychlost oteplování v posledních desetiletích často překonává schopnost organismů se těmto změnám evolučně přizpůsobit, což staví mnohé ekosystémy do velmi zranitelné pozice.

Zdroje:
Česká studie
Studie z Nizozemska