Jak to bylo se smrtí dvou lidí na vrcholu hořící větrné elektrárny?

Hořící gondola větrné elektrárny.
© electricaltechnology.org

Není to jen další fake news?

Je důležité hned na začátku uvést, že fotka, kterou jste možná sami viděli na sociálních sítích, je skutečně pravdivá. Na větrné elektrárně skutečně stojí dva reální lidé a nikdo jim nejde na pomoc. Stejně tak je pravda, že jim v tu chvíli do konce jejich mladých životů zbývalo už jen několik chvil.

Přesto je důležité k této fotce dodat i náležité souvislosti. Ta nejdůležitější je – z hlediska vývoje bezpečnosti techniky se to stalo velmi dávno. Letos v říjnu bude Nizozemsko slavit smutné výročí 13 let, kdy k této události na jejím území došlo. Není tedy fér, vytahovat tuto událost jako argument k tomu, že výstavba „větrníků“ v české krajině je špatný nápad.

Černý říjen v Ooltgensplaatu: Příběh Daana a Egberta

Abychom pochopili rozsah této tragédie, musíme se vrátit do podzimu roku 2013. Píše se 29. říjen a nizozemské městečko Ooltgensplaat v provincii Jižní Holandsko bičuje typicky sychravé počasí. Na větrné farmě Piet de Wit, která byla v té době v provozu již několik let, probíhala rutinní údržba jedné z turbín typu Vestas V66. Na vrcholu 67 metrů vysokého ocelového tubusu pracoval tým čtyř techniků specializované firmy Bettink Service of Barneveld.

Byli to čtyři mladí muži na samém prahu života, kteří svou práci milovali pro její dynamiku a jedinečné výhledy do krajiny. Mezi nimi byli i jednadvacetiletý Egbert-Jan a devatenáctiletý Daan van der Linden.

Spolu prováděli technickou revizi v těsném prostoru strojovny, když kolem půl druhé odpoledne vypukl požár. Vyšetřování později potvrdilo technickou závadu: fatální zkrat v elektrickém systému, který v kombinaci s vysoce hořlavým hydraulickým olejem a mazivy v převodovce vytvořil během pouhých deseti minut inferno, které nebylo možné běžnými prostředky uhasit.

Zatímco dva kolegové, kteří se nacházeli blíže k servisnímu otvoru, se stačili zachránit bleskovým únikem vnitřkem tubusu, Daan a Egbert zůstali v pasti.

Oheň se šířil tak agresivně, že jim odřízl jedinou cestu k vnitřnímu schodišti. Zůstali stát na úzké vnější plošině gondoly, vysoko nad poldry, zatímco požár trval několik hodin a černý sloup kouře byl viditelný na desítky kilometrů. Celé Nizozemsko tehdy v tichém šoku sledovalo marný a zoufalý boj o dvě mladé duše.

Proč jim nikdo nepomohl?

Otázka, která dodnes trápí rodiny obětí i odbornou veřejnost, zní: Jak je možné, že v moderní Evropě 21. století nikdo nedokázal těmto mladíkům pomoci?

Hasiči sice dorazili na místo v rekordním čase, ale u paty turbíny narazili na neviditelnou zeď svých technických limitů. Standardní výsuvné plošiny tehdy dosahovaly do výšky maximálně 30 až 40 metrů, což v kontextu sedmdesátimetrového kolosu znamenalo, že záchranáři končili sotva v polovině cesty. Speciální vysokozdvižná technika, která by dokázala k plošině dosáhnout, se v té době v celém regionu nenacházela a její doprava by trvala hodiny.

Pozdější nezávislé vyšetřování navíc odhalilo, že zásah byl poznamenán chaosem v komunikaci. Vrtulník se speciálním záchranným košem byl sice aktivován, ale byrokratické procesy spojené s povolením k vzletu a koordinací s místním dispečinkem trvaly příliš dlouho. Když se konečně objevil nad hořící turbínou, žár ze sálající oceli a laminátu byl už tak extrémní, že by jakýkoliv pokus o přiblížení znamenal jistou smrt i pro posádku vrtulníku.

Jeden z mladíků, v momentě, kdy ho plameny začaly bezprostředně ohrožovat, zvolil v naprostém zoufalství skok do prázdna. Tělo druhého bylo nalezeno až pozdě večer týmem, který se odvážil nahoru poté, co oheň přirozeně dohořel.

Tato tragédie nebyla jen souhrou náhod; byla to krutá lekce o systémovém podcenění bezpečnosti v době, kdy větrná energetika rostla rychleji než její bezpečnostní protokoly. Vyčítalo se vše: od absence osobních slaňovacích setů až po nulovou koordinaci mezi energetickými firmami a záchrannými složkami.

Nebylo to poprvé a ani naposledy...

Událost v Ooltgensplaatu bohužel nebyla v onom období jediným varováním. Mezi lety 2011 a 2014 došlo k několika dalším incidentům, které poukázaly na zranitelnost tehdejších konstrukcí.

Ve skotském Ardrossanu v roce 2011 turbína doslova explodovala v plamenech během extrémní bouře, kdy selhaly brzdy rotoru. O rok později v Německu svět obletěly záběry hořící věže, u které hasiči mohli jen nečinně postávat a hlídat, aby se oheň nerozšířil na okolní pole.

Tyto události, kumulované v krátkém časovém úseku, vyvolaly v průmyslu zemětřesení. Právě bolestná ztráta Daana a Egberta se stala oním „bodem nula“, který donutil giganty jako Vestas, Siemens nebo Enercon k radikálnímu přehodnocení filozofie bezpečnosti. To, co dnes považujeme za samozřejmost, bylo vykoupeno těmito tragédiemi.

Deset let změn k vyšší bezpečnosti větrných elektráren

Pokud by dnes na moderní turbíně došlo k obdobnému zkratu, tak by byl průběh událostí zcela jiný. Výrobci totiž implementovali řadu řešení, která taková rizika eliminují:

Osobní evakuační systémy: Dnes nesmí žádný technik vstoupit do gondoly bez certifikovaného slaňovacího setu. Jde o kompaktní zařízení s nehořlavým lankem a odstředivou brzdou, které umožňuje bezpečný a kontrolovaný sestup z vnější strany věže během několika vteřin, nezávisle na stavu vnitřního schodiště.

Aktivní potlačení ohně: Moderní strojovny jsou protkány senzory, které v milisekundách detekují kouř nebo anomální nárůst teploty. Systém okamžitě zaplaví prostor inertním plynem nebo jemným aerosolem, který oheň udusí dříve, než se stačí rozšířit k palivu.

Eliminace hořlavých kapalin: Trendem jsou turbíny s přímým pohonem (Direct Drive). Odstraněním převodovky se z konstrukce vyřadily stovky litrů převodového oleje, čímž se radikálně snížila „požární zátěž“ stroje.

Prediktivní diagnostika: Díky umělé inteligenci a dálkovému monitoringu dnes operátoři vidí, že se ložisko nebo kabel zahřívá, dny nebo týdny dopředu. Stroj je v takovém případě preventivně odstaven dříve, než dojde k jakémukoliv fyzickému poškození.

Může se to stát v Česku?

České prostředí je z hlediska bezpečnosti specifické svou přísností. Asi každý z nás někdy nadával na zbytečné „papírování“ a přehnaná nařízení, ale zrovna v tomto oboru za ně můžeme být vděční.

Každá větrná elektrárna v ČR je posuzována jako výšková stavba se zvláštními nároky na požární ochranu. Revize jsou zde častější než v mnoha západních zemích a spolupráce s Hasičským záchranným sborem zahrnuje i pravidelná cvičení evakuace z výšek. Většina našich instalací patří k novějším generacím, které již mají výše zmíněné prvky v DNA své konstrukce.

Pravděpodobnost, že by dnes u nás technici zůstali uvězněni ve stometrové hořící pasti, se díky tomu blíží nule.

Tvrdá data: Lidská cena za energii

Abychom si udrželi objektivní pohled, měli bychom se také podívat na to, jakou krvavou daň si vybírají jiné zdroje energie. Emoce z jedné fotografie nesmí zastínit dlouhodobé statistiky úmrtnosti a poškození zdraví na každou vyrobenou terawatthodinu (Twh).

Uhlí – tichý a masivní zabiják: Těžba uhlí je odvětvím s nejvyšším počtem přímých úmrtí při nehodách v dolech. Co je však horší, jsou chronické následky. Statisíce horníků trpí pneumokoniózou (zaprášením plic), která vede k pomalé a bolestivé smrti. Spalování uhlí navíc vypouští jemné částice, které mají celosvětově na svědomí miliony předčasných úmrtí na kardiovaskulární choroby. Statistika uvádí drastických 24 úmrtí na Twh.

Ropa a plyn: Zahrnují rizika výbuchů plošin a rafinérií, s úmrtností mezi 3 až 18 lidmi na Twh.

Solární a větrná energie: Jsou nejbezpečnějšími zdroji vůbec. U solárů (0,02 úmrtí na TWh) jde většinou o pády z výšek při instalaci. U větru (0,04 úmrtí na TWh) jde o vzácné incidenty při transportu nebo montáži. Ve srovnání s fosilním průmyslem jde o řádové rozdíly v bezpečnosti.

Daan a Egbert jako memento pro budoucnost

Jako zastánkyně ekologie nebudu nikdy tvrdit, že větrné elektrárny jsou stoprocentně bezrizikové. Žádná lidská činnost taková není a nehoda se může stát vždy. Ale strach z toho, zda je větrná energie je nebezpečná, je postaven na hlubokém nepochopení evoluce tohoto průmyslu. Událost z roku 2013 byla tragickým selháním v době „dětství“ moderní větrné energetiky.

Když příště uvidíte onu fotografii z Ooltgensplaatu, nevnímejte ji jako argument proti budoucnosti bez emisí. Vnímejte ji jako uctění památky Daana a Egberta. Jejich oběť nezůstala zapomenuta – stala se základním kamenem bezpečnosti, díky kterému se dnes tisíce techniků vrací každý den domů ke svým rodinám.

Větrná energie není jen čistší pro naši planetu, ale díky těmto lekcím je dnes jedním z nejbezpečnějších míst pro lidskou práci.

Zdroje: Electricaltechnology.org, Ourworldindata.org, Globalwindsafety.org, Nltimes.nl, Hse.gov.uk