Kdy a proč je pro les prospěšný oheň?

Proč se mluví o severských boreálních lesích v souvislosti s Českým Švýcarskem?

České Švýcarsko je výjimečné právě tím, že se zde potkávají různé typy prostředí. Většina současného národního parku byla v poledové době před masivním zásahem člověka pokryta smíšeným lesem. Tento typ lesa odpovídá mírnému pásu střední Evropy. Takový les se před zásahem člověka vyskytoval i v oblasti mezi Meznou a Hřenskem, kde požár v roce 2022 zachvátil několik desítek hektarů lesa.

Pískovcová skalní města vytvářejí specifický fenomén teplotní inverze. V hlubokých roklích se zde drží studený a vlhký vzduch. Příkladem je Edmundova soutěska. V těchto roklích se přirozeně vyskytoval smrk ztepilý, který zde rostl v mnohem nižších nadmořských výškách, než je běžné. Společně se smrkem zde přežívaly mechorosty a rostliny typické pro severské smrkové boreální lesy.

Na skalách a náhorních plošinách s písčitou půdou vegetoval další druh typický pro severské, na živiny chudé oblasti – borovice lesní. Příkladem takové oblasti na severu mohou být borové lesy na písčinách u Baltského moře, oblast Högmossa nebo Hällmarkstallskog ve Švédsku či finská jezerní plošina a hřbety (Salpausselkä). V oblasti Českého Švýcarska zasažené požárem je to například okolí známé Gabrieliny stezky, která je aktuálně po požáru stále uzavřená.

Proč je ale oheň pro severské boreální oblasti tak klíčový?

Boreální lesy rostou na chudých, kyselých půdách, kde jsou živiny „uzamčeny“ v nerozloženém jehličí a tlejících kmenech. V chladném klimatu trvá desítky let, než se větve promění v humus. Oheň tento proces výrazně zkrátí. Popel, který po požáru pokryje zem, je v podstatě koncentrovaný koktejl minerálů – fosforu, draslíku a vápníku.

Některé severské druhy stromů jsou na horko z požáru dokonce naprogramovány. Například některé druhy borovic mají tzv. serotinní šišky. Ty jsou uzavřeny pevnou pryskyřicí, která povolí až při teplotách nad 50 °C. Oheň tak stromu pošle jasný signál: „Teď je ten správný čas, konkurence je spálená a půda je plná živin, vypusť semena!“ Našich druhů se tohle týká jen výjimečně.

České Švýcarsko hoří poměrně často

Z geologických studií víme, že v oblasti Českého Švýcarska hořívalo odpradávna, a to zejména jehličnaté lesy. Z lesnické evidence vyplývá, že v letech 1982–2014 zde proběhlo 86 požárních událostí. Pamatovat si můžete poměrně rozsáhlý požár na Havraní skále u Jetřichovic z roku 2006.

Rozdíl mezi přízemním a korunovým požárem a problém smrku

Smrk ztepilý jako druh patří do vlhkého, chladnějšího klimatu. Takové klima obecně v ČR panovalo zhruba do začátku minulého století. Smrku se v ČR dařilo nejen na horách, kam patří, ale i v nížinách včetně oblasti dnešního Národního parku České Švýcarsko.

Vznikly tak smrkové monokultury, které nejsou stavěné na současné klima.

Smrky tak trpí a jsou náchylné k chorobám a škůdcům. Došlo tedy k tomu, že lesy začaly odumírat. Správa parku rozhodla o bezzásahovosti na velké části území. V lesích se tak sice udržela větší vlhkost, ale také tu bylo hodně potenciálního paliva.

V ekologii lesa rozlišujeme dva základní typy hoření, které mají na ekosystém naprosto odlišný dopad. Ten první,

přízemní požár, je pro les boreálního typu často požehnáním

. Plameny se při něm šíří jen nízko u země, spalují suchou trávu, spadané jehličí, větvičky a vrstvu mechu. Je to takový „rychlý úklid podlahy“. Kmeny dospělých stromů s tlustou kůrou a korunou vysoko, jako jsou borovice, tento žár často přežijí. Tento typ ohně uvolní cestu semenům k minerální půdě a spálí konkurenční podrost, který by mladé stromky dusil.

Občasný přízemní požár redukuje množství biomasy, mírní tak riziko většího, nebezpečnějšího korunového požáru

.

To je ten děsivý obr, kterého známe z televizních zpráv. Nastává ve chvíli, kdy oheň „vyskočí“ ze země do větví. Stačí k tomu velké množství paliva, trocha větru a extrémní sucho. Korunový požár je nekompromisní – zničí vše v cestě.

Tím se dostáváme k tomu, co se dělo a děje v Českém Švýcarsku.

Problém požáru v roce 2022 byl především vítr, sucho a suchá smrková monokultura

. Zahořelo tam obrovské množství biomasy a oheň se díky povětrnostním podmínkám a druhové skladbě lesů dostal i do korun stromů. Popelem tedy lehla v podstatě veškerá vegetace.

Po holé mýtině se požár šíří rychleji

Ukázalo se, že v kombinaci s extrémním suchem a silným větrem se ponechané suché dřevo skutečně stalo palivem pro extrémně intenzivní požár. Nicméně vědecké analýzy naznačují, že i kdyby se dřevo odtěžilo, požár by se v tehdejších podmínkách šířil dál, jen jiným způsobem. Rychleji po zemi skrze suchou trávu na vykácených holinách.

Život, který vstal z popela

Na základě vědeckých studií bylo rozhodnuto o ponechání lokality samovolnému vývoji a vytěžení souší jen v oblastech, kde hrozí nebezpečí pro turisty. Pokud bychom veškerý ohořelý materiál z takto vyhořelé lokality odstranili, došlo by k obrovské erozi půdy a degradaci celého ekosystému. Některé oblasti jsou uzavřeny dodnes.

Nyní, pár let po požáru, zmizela černá barva spáleniště pod náporem zeleně. Miliony bříz, jeřábů a borovic využívají uvolněný prostor a živiny z popela. Břízy už přerostly člověka. Ukazuje se, že přirozená obnova po požáru je mnohem vitálnější a druhově pestřejší než jakákoliv umělá výsadba smrků v minulosti.

Když v roce 2022 hořelo v Národním parku České Švýcarsko, stal se management krajiny tématem celonárodní diskuse. Hlavním jablkem sváru byl management parku v letech před požárem. Správa parku se rozhodla v bezzásahových zónách ponechat miliony kubíků dřeva, které předtím zahubil kůrovec. Pro laika to vypadalo jako hromada suchého paliva čekající na zápalku. Pro ekology to ale byla snaha o zachování ekosystému a adaptaci na klimatické změny.

Studie, které se věnují managementu mrtvého dřeva (např. práce týmu profesora Miroslava Svobody a Radka Bačeho), vysvětlují, že stojící souše a padlé kmeny jsou pro lesní ekosystém klíčové. I mrtvý strom totiž v lese plní funkci klimatizační jednotky. Drží vlhkost, stíní půdu a poskytuje domov tisícům druhů organismů. Management parku tehdy vycházel z předpokladu, že tlející dřevo pomůže udržet v krajině vodu a podpoří přirozenou obnovu.

Ekologická hodnota ponechaného dřeva je pro obnovu přírody nesmírná, ale v blízkosti lidských sídel se stává bezpečnostním rizikem, které vyžaduje velmi citlivou rovnováhu mezi ochranou půdy před vyschnutím, erozí a ochranou majetku.

Požár v zejména monokulturních smrkových lesích Českého Švýcarska nám tedy ukázal dvě věci. Zaprvé, že oheň je pro přírodu mocným nástrojem obnovy, který dokáže zvrátit nepříznivý stav způsobený monokulturním hospodařením. A zadruhé, že management takových území nemůže být černobílý. Zatímco v srdci parku je oheň vítaným hostem, který lesu vrací jeho divokou sílu, v nárazníkových zónách u obcí musíme být těmi, kdo drží oheň a jeho palivo pod kontrolou. Příroda oheň nepotřebuje k tomu, aby nás děsila, ale aby se mohla obnovit.

Zdroje:
Přemysl Bobek – Historie holocenních požárů lesní vegetace ve střední Evropě na základě půdy a sedimentárního dřevěného uhlí

Martin Adámek, Přemysl Bobek, Věroslava Hadincová, Jan Wild, Martin Kopecký – Forest fires within a temperate landscape: A decadal and millennial perspective from a sandstone region in Central Europe

Jakub Hruška a kolektiv autorů – Faktory vzniku a šíření požáru v Českém Švýcarsku 2022

Ing. Radek Bače, Ph.D., Ing. Miroslav Svoboda, Ph.D. – Management mrtvého dřeva v hospodářských lesích – certifikovaná metodika