Když se srdce potká s vědou: Koně nám pomáhají být lepšími lidmi

Kůň a žena.
© PXHere.com

Hormon štěstí a hormon klidu: Oxytocin a Kortizol

A právě tady vstupuje na scénu věda. Nedávno jsem narazila na úžasnou studii, která mi potvrdila to, co už dávno cítím v hloubi duše. Vědci se podívali na to, co se děje v našich tělech – v těle člověka i koně – ve chvílích, kdy jsme spolu, a vytáhli na světlo pravdu o magii, kterou nazýváme pouto.

Vědci, kteří se na toto téma zaměřili, ale neměřili pocity. To by bylo příliš subjektivní. Měřili něco mnohem exaktnějšího: hormony. Především dva klíčové hráče:

1. Oxytocin: Tohle je ten slavný „hormon lásky“ nebo „hormon pouta“. Uvolňuje se, když se cítíme bezpečně, máme rádi nebo jsme hluboce spojeni s jinou bytostí. Je to ten pocit euforie a hřejivého klidu, který máme při mazlení s naším koněm.
2. Kortizol: Ten se zase nazývá „stresový hormon“. Uvolňuje se, když je tělo v režimu "bojuj nebo uteč". Jeho vysoká hladina značí úzkost, strach nebo napětí.

Cíl studie byl jednoduchý, ale geniální: Zjistit, jestli má obyčejná, klidná interakce mezi člověkem a koněm vliv na hladiny těchto hormonů. Jestli to, že s nimi jen tak stojíme, nebo je drbeme, skutečně mění naši biologii k lepšímu.

Experiment: Tři způsoby, jak být s koněm

Vědci si vzali do parády skupinu koní a lidí a sledovali je během tří typů aktivit. Každá trvala deset minut a všichni – kůň i člověk – prošli všemi třemi. Před, během a po každé aktivitě jim odebírali vzorky, aby zjistili, co se děje uvnitř. Byly to tyto tři scénáře:

1. Stání: Člověk stál tiše, klidně, v bezprostřední blízkosti koně. Žádné drbání, žádné mluvení, jen tiché bytí a dýchání ve stejném prostoru.
2. Drbání: Člověk se věnoval koni – drbal ho, třel, masíroval, prostě ten náš klasický rituál vzájemné péče a potěšení.
3. Čekání: Člověk a kůň byli v oddělených prostorech, viděli na sebe, ale nemohli na sebe sáhnout ani se k sobě přiblížit. Byl to takový kontrolní scénář, aby vědci měli srovnání, jaký je rozdíl mezi „být s ním“ a „jen se na něj dívat“.

Co se stalo v tělech koní a lidí?

Výsledky jsou pro nás, koňáky, to nejlepší potvrzení naší intuice. Věda skutečně potvrzuje to, co cítíme a víme už dávno.

Oxytocin: Magie pouta s koněm je skutečná!

Oxytocin, ten hormon lásky, se během interakce výrazně zvýšil, a to u obou stran!

U koní, zvláště během stání, se hladina oxytocinu v krvi (konkrétně v plazmě) prokazatelně zvýšila. Nárůst mezi počátečním a konečným měřením byl statisticky významný (p = 0,040). Stejně tak u drbání/tření byl nárůst signifikantní (p = 0,030). To znamená, že ten klidný, vědomý kontakt, kdy jen tak jsme vedle nich, je pro ně skutečně zdrojem radosti a bezpečí. Nejen jízda, ne jen práce. Pouhé tiché bytí.

Ale ani lidé nezůstali pozadu, hladiny oxytocinu v jejich slinách také stouply. A co je nejdůležitější, tento nárůst byl statisticky významný po obou interaktivních scénářích (stání i drbání).

Když tedy jdete za svým koněm a jen tak s ním stojíte, objímáte ho, nebo mu česáte hřívu, není to jen "ztráta času" nebo "jen mazlení". Je to vzájemný biologický proces, který posiluje pouto. Vy dáváte koni pocit klidu a bezpečí, a on vám vrací neurochemický koktejl lásky a pohody. Je to oboustranná terapie, zakotvená v chemii.

Kortizol: Žádný stres, prosím!

Tohle je ta druhá, stejně důležitá část výsledků. Studie sledovala i stresový hormon kortizol, aby se ujistila, že interakce není pro koně (nebo pro nás) stresující. Hladina kortizolu se během interakce, u koní ani u lidí, nezvýšila.

To skutečně znamená, že čas strávený s koněm, ať už při tichém stání nebo aktivním drbání, nepředstavuje pro koně stres. Představte si to: v klidné, bezpečné atmosféře se hluboce propojíme. Naše přítomnost je pro ně příjemná, nikoli nutné zlo, nebo stres z očekávané práce. Teprve když je kůň napjatý nebo v neznámém prostředí, nebo je s ním zacházeno necitlivě, hladina kortizolu stoupá. Ale v této studii, v kontextu klidného setkání, jsme pro ně zdrojem pohody.

Ženy, muži a koně

Zajímavý detail, který mě jako ženu v koňském světě zaujal: Vědci zjistili, že ženy měly obecně výrazně vyšší základní hladiny kortizolu (stresového hormonu) než muži, kteří se studie také zúčastnili (průměr 4,2 ± 1,6 ng/mL u žen oproti 2,2 ± 0,8 ng/mL u mužů, p = 0,005). To jen naznačuje, že my, ženy, možná přicházíme ke koním s trochu vyšší vnitřní zátěží.

Výzkum nám tak naznačuje, že koně jsou pro nás ideálními terapeuty. Jsou to živé bytosti, které nás, navzdory naší možná vyšší počáteční úzkosti, dokáží v deseti minutách ponořit do klidu a odměnit nás pořádnou dávkou oxytocinu. Koně nás učí vypnout hlavu, soustředit se na dotyk, na dýchání, na přítomný okamžik. A naše tělo na to reaguje snížením stresu a zvýšením pocitu lásky.

Kůň jako zrcadlo duše (a těla)

Tato studie krásně zapadá do širšího kontextu, proč je terapie s koňmi (EAGALA, hippoterapie a další) tak úspěšná. Kůň je totiž mistrem čtení neverbální komunikace a naší energie.

Představte si, že přijdete do stáje ve spěchu, rozčílená z práce. Váš kortizol je na maximu. Kůň to cítí. Cítí vaše rychlé srdce, vaše napětí v ramenou.

Když se ale zastavíte a řeknete si: „Deset minut. Jen deset minut klidu,“ a zaměříte se na to, jak jemná je jeho srst, jak teplá je jeho kůže, jak pravidelně dýchá, něco se změní. Vy se vědomě uklidníte. A kůň, který už necítí to vnitřní napětí, se také uvolní. A v ten moment, kdy dojde k tomu synchronizovanému tichému propojení, se spouští lavina oxytocinu.

Kůň nás nutí být v přítomnosti. Nemůžete se k němu přiblížit s myšlenkami na zítřejší schůzku. Musíte se mu věnovat. A za to, že ho necháte cítit se bezpečně a milovaně, vás odmění tím nejlepším, co příroda nabízí: pocitem hlubokého, upřímného a čistého propojení, kterému se nemůže rovnat nic jiného.

Deset minut koňského klidu denně

Pro mě, která miluje svého koně, tahle studie nezměnila pohled na to, co dělám. Jen mi to potvrdila. Pokud se mě teď někdo zeptá, proč trávím tolik času v tom prachu a chladu, nebudu už říkat jenom: „Protože je miluju.“ Řeknu: „Protože je potřebujeme. A oni potřebují nás.“

Tato vědecká data nám dávají do rukou argument, že ten čas strávený obyčejným drbáním, tichým stáním u boxu nebo masírováním krku, je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hodiny v sedle. Tvoříme společně neurochemické prostředí bezpečí a lásky.

Takže až budete mít příště jen deset minut, kašlete na kartáč a sedlo. Jděte k němu, opřete se o jeho bok a jen stůjte. Klidně dýchejte. Cítíte ten klid? To není jen imaginace. To je oxytocin. A je to ten nejlepší lék. A je to důkaz, že to, co nás táhne do stájí, není jen koníček, ale hluboká, vzájemně prospěšná potřeba. A teď už to máme černé na bílém, podložené vědou.

zdroj: MDPI: The Effects of Human–Horse Interactions on Oxytocin and Cortisol Levels in Humans and Horses