Máme se vzdát písku, abychom měli pitnou vodu? Asijská řeka Mekong a česká Morava ukazuje, že volba je blíž, než si myslíme

Je v tom písek,

přesněji řečeno, nekontrolovaná a extrémně intenzivní těžba písku v korytě dolního toku Mekongu. Vědecká studie zveřejněná v prestižním časopise Nature Sustainability pod názvem „Sand-mining-driven reduction in Tonle Sap Lake's critical flood pulse“ (Zredukování kritické povodňové pulzace jezera Tonle Sap způsobené těžbou písku) odhaluje, jak naše globální posedlost betonem doslova rozebírá základy jedné z největších říčních soustav na světě a ohrožuje přežití celého regionu.

Hloubka a mizející puls

Pochopení problému vyžaduje nahlédnout do jedinečné hydrologie Mekongu. Mekong, devátá největší řeka světa co do objemu, si nese ohromné množství sedimentu z Tibetské náhorní plošiny až do delty ve Vietnamu a Kambodži. Tento štěrkopísek jsou přirozeným materiálem, který udržuje stabilní hloubku a profil koryta. Klíčem k celému systému je přitom hydraulický gradient – rozdíl ve výšce hladin mezi Mekongem v deltě a jezerem Tonle Sap.

Když během monzunů obrovský přítok vody z Mekongu prudce zvedne jeho hladinu, tento rozdíl hladin se obrátí. Voda se začne hrnout proti proudu řeky Tonle Sap a plnit jezero. Tímto způsobem se jezero během několika týdnů zvětší až šestkrát a vytvoří obrovskou zásobárnu vody, která je klíčová pro ryby připlouvající klást jikry. Po opadnutí zanechá úrodné bahno ideální pro pěstování rýže.

A právě zde zasahuje těžba písku. Studie ukázala, že nelegální a intenzivní průmyslová těžba, zejména v Kambodži a Vietnamu, odstraňuje písek z říčního dna rychlostí, která je desetkrát vyšší, než jakou je řeka schopná přirozeně doplňovat. Autoři zjistili, že zatímco přirozený přírůstek písku do kambodžské části delty je kolem 6 milionů tun ročně, v roce 2020 se zde jen oficiálně vytěžilo 59 milionů tun. Výsledek je jednoduchý, ale katastrofální: říční dno se propadá.

Dochází k jevu zvanému eroze koryta. Na některých místech se dno Mekongu sni6uje tempem až 26 centimetrů ročně. Jak se koryto snižuje, i když do řeky přitéká stejné množství vody, je hladina vody níž. Nižší hladina pak znamená, že slábne onen kritický hydraulický gradient.

V praxi to znamená, že povodeň, na které závisí život a ekonomika oblasti, je menší a kratší. Jezero se nenaplní dostatečně, čímž ztrácí klíčovou produkční sílu. Ohrožena je nejenom biodiverzita, ale také potravinová bezpečnost milionů lidí.

Osud jezera Tonle Sap představuje zrcadlo lidskému pokroku a naivní představě, že říční systémy jsou bezedné.

Písek jako strategická surovina

Proč vlastně svět potřebuje tolik písku? Písek je, po vodě, druhou nejvyužívanější přírodní surovinou na světě. Představuje základní stavební kámen moderní civilizace. Každá kancelářská budova, každý most, každá dálnice, každé nákupní centrum – to vše je z betonu, jehož hlavní složkou je štěrk a písek. Globalizovaná výstavba, masivní urbanizace v Asii a obří infrastrukturní projekty vedou k extrémní poptávce po písku.

Proč písek nevezmeme z pouště?

Zde je nutné zdůraznit klíčový rozdíl: pouštní písek, i když ho máme na Zemi obrovské množství, se pro většinu stavebních účelů nehodí. Pouštní větry po tisíciletí obrušují zrnka písku do podoby drobných kuliček (zaoblených zrn). Pro výrobu pevného betonu jsou však potřeba zrna s ostrými hranami, která se do sebe pevně zaklíní. A právě takový písek se nachází v říčních korytech a podél pobřeží. Z Mekongu se tak těží materiál, který je drahocenný a nenahraditelný pro boom asijských měst.

Intenzivní těžba písku v řekách a na pobřeží však nezpůsobuje jen pokles říčního dna, ale má kaskádové environmentální a sociální dopady:

1. Pokles a zasolování delty: Když se koryto řeky prohloubí a nedojde tak k zalití oblasti sladkou vodou, mořská voda snáze proniká do vnitrozemí. Vietnamská část delty Mekongu, která je již tak ohrožena zvyšující se hladinou moře, se tak potýká se zasolováním zemědělské půdy.

2. Ztráta půdy: Eroze koryt způsobuje nestabilitu břehů, což vede k jejich rozpadání a ztrátě zemědělské půdy, která končí v korytě řeky. V deltě Mekongu jsou tisíce domácností přímo ohroženy tím, že se jejich pozemky doslova propadají do řeky. 3.

Hrozba pro pitnou vodu: Těžba štěrkopísku v nivách řek může narušit přirozenou strukturu podzemních vod, což ohrožuje strategické zdroje pitné vody. Těžba písku se stala tak lukrativní a špatně regulovanou, že se z ní rozvinul obří i nelegální průmysl. Hodnota globálního nelegálního obchodu s pískem se odhaduje na stovky miliard dolarů ročně, čímž konkuruje nelegální těžbě dřeva nebo zlata. Tento "pískový byznys" je často spojen s korupcí a sociálními konflikty.

Paralela Mekongu v českém Polabí a na Moravě

Může se zdát, že katastrofa v Kambodži je od nás příliš vzdálená, aby nás zajímala. Ve skutečnosti však problémy, které ničí Tonle Sap, rezonují i v České republice. I naše řeky a krajina čelí neudržitelné manipulaci se sedimenty, i když hlavní příčiny a rozsah se liší.

Klíčové spojení spočívá v našem vztahu ke štěrku a písku a k regulaci vodních toků. Česká republika je, stejně jako zbytek rozvinutého světa, závislá na štěrkopísku pro stavebnictví a infrastrukturu (dálnice, vysokorychlostní tratě, obchvaty). Ložiska štěrkopísku jsou přirozeně koncentrována v nivách velkých toků, jako je Labe (Polabí), Morava a Ohře.

Těžba štěrkopísku a boj o zdroj pitné vody na Bzenecku

Ačkoliv těžba písku v ČR probíhá v rámci přísnější regulace než v Kambodži, konflikty zájmů jsou přítomné a podobně dramatické. Výmluvným příkladem je letitý spor o těžbu štěrkopísku v oblasti Uherského Ostrohu na Moravě. Těžební záměry zde opakovaně narazily na odpor, protože by mohly ohrozit strategické prameniště Bzenec-komplex, které zásobuje pitnou vodou přes 140 tisíc obyvatel v Jihomoravském a Zlínském kraji.

Prohloubení těžebních jam a změna místní hydrogeologie může mít nevratné dopady na kvalitu a množství podzemní vody. Jak zdůraznil tehdejší předseda Svazu měst a obcí ČR, je paradoxní bojovat proti suchu miliardovými investicemi, zatímco se zároveň povoluje těžba ohrožující klíčové vodní zdroje. I v České republice tak platí, že boj o písek je často bojem o vodu.

Tento příklad dokonale ilustruje stejné dilema jako u Mekongu: krátkodobá ekonomická potřeba (stavební materiál) je v přímém střetu s dlouhodobou ekologickou a existenciální potřebou (voda a funkční ekosystém).

Dědictví minulosti

Druhý, možná ještě hlubší problém je sedimentový deficit. V Mekongu je tento deficit způsoben především těžbou písku, ale také kaskádou obřích vodních děl (přehrad). V České republice je sedimentový režim říčních toků narušen primárně technickými úpravami z minulosti, jako je regulace, napřimování koryt a budování jezů a přehrad.

Jezera a přehrady sice regulují průtok a vyrábí energii, ale fungují jako efektivní lapače sedimentů (písku a štěrku), které se usazují v nádržích. Kvůli tomu řeky pod přehradami dostávají mnohem méně sedimentu, než je přirozené. „Hladové toky“ si pak chybějící materiál berou z vlastního dna. Výsledkem je: •

Vymílání koryt: Koryta se prohlubují (tzv. hloubková eroze), což je tentýž jev, jaký způsobuje těžba písku v Mekongu. To vede k narušení stability mostů, snížení hladiny podzemní vody v nivě (což zhoršuje sucho v okolní krajině) a likvidaci přirozených stanovišť. •

Ztráta biodiverzity: Vymizení přirozených písčitých a štěrkových náplavů znamená ztrátu třecích míst pro ryby a stanovišť pro bezobratlé organismy. Řeka ztrácí svou dynamiku. Zatímco Kambodža bojuje s průmyslovou těžbou narušující povodňovou pulzaci, Česko se potýká s trvalým narušením přirozeného pohybu sedimentu vinou historické regulace. Princip je ale stejný: člověk rozbil přirozenou rovnováhu toku – dynamiku eroze a sedimentace – a ekosystém platí nejvyšší daň.

Česká cesta k revitalizaci

Osud Tonle Sap je drsnou připomínkou, že s řekou nelze bojovat, jak říká staré úsloví: Příroda si stejně prosadí svou. Naštěstí v České republice dochází k významnému posunu ve správě vodních toků. Od striktního inženýrského přístupu, zaměřeného na co nejrychlejší odvedení vody z krajiny a stabilizaci břehů, se postupně přechází k ekosystémovému přístupu. Revitalizace a renaturace jsou klíčovými termíny. Na rozdíl od technických úprav, které toky napřimovaly a zrychlovaly, se revitalizace snaží obnovit meandry navrácením toku do původních, klikatých tvarů (např. projekt Moravy v Olomouci nebo revitalizace Bečvy) se prodlužuje délka řeky.Snaží se o vytvoření většího prostoru pro řeku v nivě. To umožňuje zpomalit odtok vody při povodních, lépe chránit okolní zástavbu a hlavně podpořit infiltraci vody do půdy, což je zásadní pro boj proti suchu. Důležité je i odstraňování nebo zprůchodňování příčných bariér (jezů) pro migraci vodních organismů.

Tento přístup bere na vědomí, že dynamika a sedimentace - usazování naplavenin jsou životně důležité funkce řeky. Nová legislativa a koncepce (např. Koncepce zprůchodnění říční sítě ČR, změny vodního zákona) se snaží usnadnit ekologicky orientovanou správu toků a využívat i samovolné renaturační procesy, které se v místech narušených technickými úpravami odehrávají. Znovu se učíme, že například ponechání dřevní hmoty v tocích není překážka, ale přirozená součást ekosystému, která podporuje biodiverzitu a vytváří úkryty.

Z pohledu Mekongu je revitalizace českých toků pozitivní zprávou: je to důkaz, že lidstvo je schopno přehodnotit své chyby a začít s přírodou spolupracovat. Ale tento pokrok zároveň klade důraz na to, že je nutné řešit globální poptávku po písku.

Udržitelnost a budoucnost písku

Pokud nechceme, aby se globální krize, která ničí Tonle Sap, rozšířila do dalších koutů světa – včetně delty Nilu, Gangy nebo Amazonky, kde těžba písku také exploduje – musíme se zaměřit na udržitelné alternativy.

Jednou z cest je efektivnější využívání recyklovaných materiálů. Obrovské objemy stavební suti ze zbouraných budov lze použít jako náhradu štěrku a písku. Zde se Česko potýká s limity v technických předpisech, které stále plně neumožňují využít recyklát v plné míře, zejména pro namáhané dopravní stavby. Překonání těchto byrokratických bariér je nutností.

Dalším řešením je investovat do výzkumu a vývoje technologií pro úpravu alternativních zdrojů, například onoho hojně dostupného, ale nevhodného pouštního písku. Existují metody, které dokáží pouštní písek speciálními energeticky náročnými procesy (např. spékáním) přeměnit na použitelný stavební materiál.

A konečně, je nezbytná přísnější globální i lokální regulace a monitoring těžby. Tonle Sap je varovným příběhem toho, co se stane, když se přírodní zdroje považují za samozřejmé a nekonečné. Studie v Nature Sustainability nám ukazuje, že stačí jen pár desetiletí neřízené těžby, aby se zhroutily ekosystémy formované tisíciletími.

Ovšem máme tu i pozitivní příklady těžby písku

Jedním z nich je štěrkoviště v Zářičí. Právě tam si udělali ve stěně hnízdiště břehule říční. Ty se do takovýchto pískoven stěhují od vybetonovaných řek, kde nemají možnost hnízdit. Milují, když se na jaře vrátí a mají možnost si udělat nová hnízda. Na řekách jim ta původní vždy odplaví voda. Tady těžaři. Minimálně v Zářičí břehule je respektují, a nechají je vyhnízdit. V létě jich tam bylo opravdu velmi slušné hejno.

Zdroje:
Studie o Mekongu
Zpráva advokátů z Frank Bold ohledně těžby na Bzenecku
Zpráva o výhře soudního sporu ohledně těžby na Bzenecku
liveMoravský Písek chce zabránit těžbě, bojí se znečištění vody