Nečekaný kříženec sojky aneb ptačí láska po 7 milionech let

Kříženec sojky Stellerovy a sojky chocholaté.
foto: Brian Stokes/University of Texas atAustin

Napínavý objev a odchyt

Příběh objevu této vzácné sojky začal zcela neplánovaně v jedné ze čtvrtí San Antonia, kde místní pozorovatelka ptáků sdílela zrnitou fotografii podivně vypadajícího ptáka na sociální síti. Snímek upoutal pozornost Briana Stokese, studenta ekologie, evoluce a chování na Texaské univerzitě v Austinu. Společně se svým vedoucím, profesorem Timem Keittem, se rozhodli neobvyklého ptáka vypátrat.

Stokes okamžitě navštívil dům, kde byl pták spatřen. Jejich cílem bylo odchytit ho do takzvané nárazové sítě a odebrat vzorek krve pro genetickou analýzu. První den však nevyšel podle plánu. Pták se ukázal být velmi plachý. Nicméně druhý den se na ně usmálo štěstí a ptáka se jim podařilo úspěšně odchytit.

Stokes odebral krevní vzorek, ptáka okroužkoval a vypustil zpět do divočiny. Výzkumníci se obávali, že už se s ním nesetkají, ale k jejich úžasu se pták o několik měsíců později vrátil na stejné místo.

Původ, genetika a role klimatických změn

Analýza DNA z krevního vzorku ukázala, že se jedná o křížence. Rodiči byli samec sojky chocholaté (Cyanocitta cristata) a samice sojky Stellerovy (Cyanocitta stelleri). To je v divočině naprosto jedinečná událost, protože se jedná o prvního známého divokého křížence těchto dvou druhů. Není to ale úplně první známý kříženec.

Vlevo samice sojky Stellerovy, vpravo samec sojky chocholaté. Uprostřed kříženec obou druhů.
Zdroj: vlevo Travis Maher/Cornell Lab of Ornithology/Macaulay Library, uprostřed BrianStokes/University of Texas at Austin, vpravo Dan O'Brien/Cornell Lab of Ornithology/Macaulay Library

V 70. letech minulého století se totiž vědcům podařilo spářit sojku Stellerovu a sojku chocholatou v zajetí. Vzhled divokého křížence je velmi podobný exempláři chovanému v zajetí, který je dnes součástí sbírek muzea vědy a historie ve Fort Worthu.

Vědci se domnívají, že tato událost není jen náhodou, ale přímým důsledkem klimatických změn. V průběhu minulých desetiletí se sojka chocholatá, jejíž přirozený areál výskytu se nachází na východě Spojených států, začala posouvat na západ. Zároveň sojka Stellerova, která tradičně obývá západní a horské oblasti, začala expandovat směrem na východ.

Křížení je tak pravděpodobně důsledkem tohoto rozšíření areálů, které je způsobeno měnícím se klimatem. Zvyšující se teploty a změny v dostupnosti potravy a prostředí nutí druhy k přesunu do nových oblastí, kde se jejich cesty poprvé po milionech let zkřížily.

Kříženec sojky Stellerovy a sojky chocholaté.
foto: Brian Stokes/University of Texas atAustin

Proč se podobné druhy zvířat ve volné přírodě nekříží?

Křížení mezi různými druhy živočichů není neobvyklé. Často k němu dochází u blízce příbuzných druhů, které se od sebe oddělily teprve nedávno. Příkladem je křížení lva a tygra, ze kterého může vzniknout takzvaný liger. Tyto druhy se oddělily zhruba před 4 miliony let. Případ texaské sojky je však díky téměř dvojnásobné době od oddělení srovnatelný s křížením moderního člověka a šimpanze, pokud bychom uvažovali o genetické vzdálenosti.

Zásadní roli, omezující křížení podobných druhů, jsou takzvané reprodukční bariéry. Ty brání mezidruhovému spáření a mohou být prezygotické (před oplodněním) nebo postzygotické (po oplodnění).

Prezygotické bariéry zahrnují například odlišné námluvní rituály a zpěv, neslučitelnost pohlavních orgánů nebo život v odlišných prostředích či časech. V případě sojek chocholatých a Stellerových byla nejdůležitější bariérou geografická izolace. Oba druhy žily tak daleko od sebe, že se přirozeně nemohly setkat.

Postzygotické bariéry následně brání v úspěšném vývoji hybrida. Hybridní embryo pak buď vůbec nepřežije, nebo se narodí, ale je sterilní (jako například mula, tedy kříženec koně a osla).

Událost s texaskou sojkou je tak z přírodovědeckého hlediska mimořádná hned z několika důvodů. Jedná se o první známý divoký hybrid, jehož rodiče byli odděleni po tak neuvěřitelně dlouhou dobu. To poukazuje na to, že jejich genetická kompatibilita je i po 7 milionech let výjimečně vysoká. Nedávné prolomení geografické bariéry v důsledku klimatických změn umožnilo spáření, a co je nejdůležitější, vznikl životaschopný hybrid, který navíc přežil a byl opět spatřen.

A jak je to s nečekanými kříženci v Česku?

Případy křížení různých druhů ptáků, i když ne tak extrémně vzdálených jako v případě texaské sojky, jsou pozorovány i v České republice. I zde sehrává roli měnící se klima, lidská činnost a expanze druhů do nových oblastí.

V České republice bylo zaznamenáno křížení mezi strakapoudem velkým a strakapoudem jižním. Strakapoud jižní se v posledních desetiletích šíří z Asie dále na západ a sever Evropy. V místech, kde se jeho areál překrývá s areálem strakapouda velkého, dochází ke křížení. Kříženci jsou navíc plodní, což umožňuje zpětné křížení s rodičovskými druhy.

Častým příkladem je křížení mezi kachnou divokou a domestikovanými druhy. Občas jsou pozorováni i kříženci kachny divoké a jiných divokých druhů, jako je například kachna mandarínská. Ačkoliv se jedná o vizuálně odlišné druhy, jejich genetická příbuznost je dostatečná pro vznik hybridů.

V Česku se také vyskytuje křížení mezi luňákem červeným a luňákem hnědým, což jsou dva druhy, které si jsou blízce příbuzné.

Tyto případy, i když nejsou tak medializované jako sojka z Texasu, poukazují na dynamiku ptačí populace a na to, že příroda neustále hledá nové cesty, jak se adaptovat na měnící se podmínky. Studium těchto hybridů je cenným zdrojem informací pro pochopení evolučních procesů a přizpůsobování se prostředí.

Zdroje: utexas.edu, onlinelibrary.wiley.com, sciencedaily.com, livescience.com, avifauna.cz, ziva.avcr.cz,