Jak téměř 30 tisíc plastových zvířátek do vany potvrdilo mapy mořských proudů

Katastrofa uprostřed Pacifiku

Vše začalo 10. ledna 1992. Nákladní loď Ever Laurel, plující pod panamskou vlajkou na trase z Hongkongu do Tacomy ve státě Washington, se ocitla v sevření prudké bouře. Vlny dosahovaly výšky až 12 metrů a loď se nebezpečně nakláněla.

Během jednoho z nejsilnějších náporů se z paluby uvolnil kontejner s dětskými hračkami do vany značky The First Years. Do ledových vod severního Pacifiku se vysypalo téměř 30 000 hraček.

Nebyla to však jen pověstná žlutá kačátka. Balení (tzv. „Friendly Floatees“) obsahovala čtyři druhy zvířátek, žluté kačenky, modré želvy, červené bobry a zelené žáby.

V tu chvíli nikdo netušil, že tato nehoda poskytne oceánografům data, která by jinak stála miliony dolarů a desítky let plánovaných experimentů.

Oceánografové nastupují na scénu

Zatímco hračky začaly svou nedobrovolnou pouť, zpráva o vysypaném nákladu se dostala k uším Curtise Ebbesmeyera, oceánografa ze Seattlu, který se specializoval na sledování trosek. Fascinovalo ho, co všechno moře vyplavuje a hlavně co to vypovídá o pohybu vody.

Společně se svým kolegou Jamesem Ingrahamem začali zvířátka sledovat. Měli obrovské štěstí v neštěstí: hračky byly vyrobeny z odolného plastu, byly duté a hermeticky uzavřené (neměly dírku na pískání), což z nich dělalo dokonalé plováky. Navíc postrádaly kýl, takže byly unášeny primárně povrchovými proudy a větrem, což je přesně to, co vědci potřebovali studovat.

První potvrzené zprávy o nálezech přišly po deseti měsících

V listopadu 1992 vyplavilo moře u města Sitka na Aljašce první stovky těchto plastových zvířátek, která urazila vzdálenost přibližně 3 200 kilometrů od místa havárie.

Pro vědce to byl zásadní důkaz, že jejich výpočty fungují. Počítačový model OSCUR (Ocean Surface Current Simulator), který vyvinul Ingraham především pro předpovídání pohybu rybích populací, správně předpověděl, že hračky budou zachyceny Subarktickým vírem (Subarctic Gyre) a ponesou se směrem k pobřeží Severní Ameriky. To byl ale jen začátek.

Velká cesta kolem světa

Hračky se rozdělily do několika skupin:
• Východní trasa: Tisíce zvířátek zamířily na jih podél pobřeží Kanady a USA. Některá byla nalezena v Oregonu a Washingtonu v roce 1996.

• Pacifický kolotoč: Část hraček zůstala uvězněna v Severopacifickém subtropickém víru (oblast známá jako Velký pacifický odpadkový pás). Zde kroužily několik let, dokud je slunce a sůl nezačaly pomalu nahlodávat.

• Severní cesta přes led: Nejneuvěřitelnější byla trasa skupiny, která zamířila na sever přes Beringovu úžinu do Severního ledového oceánu.

Vědci předpovídali, že hračky zamrznou v arktickém ledu a budou se s ním pomalu pohybovat přes severní pól směrem k Atlantiku. Tato cesta měla trvat zhruba pět až šest let. A skutečně – v roce 2000 byla hlášena první nalezená zvířátka v severním Atlantiku (u Islandu a Grónska). V roce 2003 se pak vybledlá nebo úplně bílá (díky UV záření a působení soli) objevila na pobřeží Maine v USA.

Jak nejen kačenky pomohly vědě?

Možná se ptáte, proč byla tato plastová flotila tak důležitá, když vědci běžně používají satelity a moderní senzory.

Zpřesnění mořských proudů
Před touto havárií byly znalosti o cirkulaci v severním Pacifiku založeny především na vypouštění stovek lahví s vzkazy. Návratnost lahví byla však nízká (kolem 1–2 %). Díky obrovskému množství hraček (téměř 30 000) a jejich odolnosti získali vědci statisticky významný soubor dat. Kačenky potvrdily, že jeden cyklus v Subarktickém víru trvá přibližně tři roky.

Průchod přes Arktidu
Pohyb hraček skrz Arktidu potvrdil existenci tzv. transpolárního driftu – proudu, který unáší led (a s ním i hračky) od břehů Sibiře přes severní pól až do Atlantiku. To pomohlo vědcům lépe pochopit, jak se v oceánu přenáší teplo a jak tání ledovců ovlivňuje globální klima.

Model OSCUR
Úspěšné předpovědi polohy hraček validovaly počítačový model OSCUR. Tento nástroj se dnes používá nejen v oceánografii, ale i při pátracích akcích (Search and Rescue) nebo při sledování úniků ropy.

Kde jsou hračky dnes?

Poslední „oficiálně“ potvrzené nálezy, které byly spojovány s havárií z roku 1992, se objevily kolem roku 2007 na pobřeží Velké Británie a Irska.

Staly se z nich sběratelské kousky. Lidé, kteří některou z nich našli, je prodávali na internetových aukcích za stovky dolarů. Inspirovaly dětské knihy, dokumentární filmy a dokonce i umělecké instalace.

Temná strana příběhu – plastová stopa

Ačkoliv je příběh o putujících nejen kačenkách fascinující, má i svou varovnou rovinu. Ebbesmeyer si díky nim uvědomil rozsah znečištění oceánů plasty. Hračky se staly symbolem toho, jak dlouho lidské produkty v přírodě přetrvávají.

Zatímco červení bobři a zelené žáby, žluté kačenky a modré želvy vlivem UV záření a mořské soli po letech zbělely a popraskaly, jejich materiál se nerozložil. Rozpadl se na mikroplasty, které dnes tvoří neviditelnou, ale nebezpečnou součást mořského ekosystému.

Gumová zvířátka z lodi Ever Laurel nám připomněla,

že oceán není statická masa vody, ale dynamický a propojený systém. Díky jedné nehodě uprostřed bouře jsme získali cenná potvrzení toho, co jsme tušili o fyzice naší planety, o křehkosti Arktidy i o nezničitelnosti plastového odpadu.

Příště, až uvidíte v hračkářství žlutou gumovou kačenku, vzpomeňte si na její příbuzné, které přežily roky v ledovém krunýři severního pólu, překonaly tisíce kilometrů a navždy změnily náš pohled na mapu světa.

Zdroje:
Earthlearningidea.com - Friendly floatees
Researchgate – Od gumových kachniček po oceánské víry
Beachcombersalert.org
NOAA - Vzdělávací materiály o oceánech založené na příběhu Friendly Floatees
NASA