Panička, psí máma nebo chovatelka? Rozhoduje jazyk, země i tradice

Žena a její pes.
© PXHere.com

Zdrobnělé vlastnictví: Pán s dobrým srdcem

Tento trend je charakteristický pro nás i další země střední Evropy. Dokonale ukazuje, jak se snažíme smířit tradiční autoritu a odpovědnost s moderní láskou ke zvířatům.

V češtině a němčině, které mají bohaté systémy zdrobnělin, bylo nejpřirozenější použít toto jazykové hřiště. Přidáním přípony -íček/-ička v češtině (pán → páníček a paní → panička) a -chen v němčině (Herr → Herrchen a Frau → Frauchen) se provedl dokonalý jazykový trik: zachovalo se uznání autority a vlastnictví zvířete (základ pán / Herr), ale díky zdrobnělině se k tomu přidala i něha a láska.

Vznikl tak ideální termín pro osobu, která je sice zvířeti "nadřazená", ale její dominance je čistě láskyplná. K rozmachu těchto termínů došlo zejména na přelomu 19. a 20. století, kdy se psí mazlíček definitivně přesunul z pracovního prostředí do obývacího pokoje.

Když se takové oslovení používá třeba v zavolání "Pojď k paničce!" nebo v příkazu "Čekej na paničku!", tak je v něm obsažen laskavý podtón, který slovo "Paní" nemá a nemůže mít. Panička zní pro zvíře jako slib pamlsku a drbání za uchem, nikoliv jako rozkaz.

V tomto vztahu je majitel sice stále formálně "vládcem", ale zvíře má pocit, že je to jen váš titul, ne vaše skutečná povaha. Respektive, člověk má pocit, že to zvíře takto vnímá. Samotnému zvířeti je to samozřejmě pravděpodobně úplně jedno a víc než slovo je pro něj důležitý tón, jak to člověk vysloví.

Tento koncept "zdrobnělé dominance" ale tvrdě naráží na moderní globální trend, který se šíří především z USA. Tam už dávno nestačí být "majitel".

Kočka domácí.
Autor: Petr Kadlík

Rodičovství a hyper-humanizace: Zvířata jsou děti s tlapkami

V posledních desetiletích se v anglosaském světě prosadil trend, který odmítá jakýkoliv náznak vlastnictví. Pro mnohé by bylo urážkou nazvat se "Pet Owner" (majitel mazlíčka), když jde o vaše chlupaté "bejby". Místo toho se klade důraz na opatrovnictví a rodinnou vazbu. Vznikly tak výrazy jako "Pet Parent" a všudypřítomné "Dog Mom" nebo "Cat Dad".

Tento koncept se rychle šíří: Francouzi se sice stále drží tradičního, byť trochu formálního Maître/Maîtresse (pán/paní/majitel/majitelka), ale stále častěji je slyšet i moderní Parent d'animal de compagnie (rodič společníka).

Trend ale pronik i daleko dál do světa a například v Číně se mladí lidé ve velkých městech, milující západní styl života, hrdě nazývají 猫爸 / 狗妈 (Māo Bà / Gǒu Mā) – Kočičí táta / Psí máma. Vše to odpovídá moderní snaze vnímat zvíře jako bytost, o kterou je třeba se starat, nikoli jí jen velet.

Malé štěně.
© Freepik

Věcná odpovědnost a minimální intimita (Východní kultury)

Na druhém konci spektra leží kultury, které i přes obrovskou náklonnost ke zvířatům jazykově přísně oddělují rodinné a vlastnické tituly. Familiérní či rodičovské tituly pro majitele se zde buď vůbec neujaly, nebo se používají jen velmi okrajově.

Například v Japonsku je majitel téměř výhradně 飼い主 (Kainushi), což znamená jednoduše chovatel nebo majitel. Tento termín je velmi střízlivý a zdůrazňuje spíše praktickou odpovědnost a péči – nutnost krmit, starat se. Nicméně i zde se začíná používat i ペットの親 (Petto no Oya), což znamená "Rodič mazlíčka".

Podobně ve standardní arabštině je majitel صاحب / صاحبة (Sahib / Sahiba) – majitel/společník. Tyto jazyky neznají zlidovělý výraz, který by byl ekvivalentem našeho "páníček", protože jejich kulturní tradice si zakládá na jasném vymezení hierarchie a rolí, i když je vztah plný lásky.

V tomto modelu vnímání světa je péče o zvíře čestnou povinností, nikoli důvodem pro jazykovou proměnu na "tátu" a "mámu".

Dávná minulost: Pán, nikoliv Páníček

Jak to bylo kdysi? Stačí se podívat do latiny, jazyka starého Říma. I když víme, že Římané své psy milovali, žádný ekvivalent páníčka neměli. Pojem majitele zvířete byl neoddělitelný od pojmu majitele domácnosti. Byl to Dominus / Domina (pán/paní).

Zvířata v té době byla buď užitková (hlídání, lov), nebo to byli společníci. Chyběla však ta kulturní vrstva, která by vládci přisuzovala zdrobnělý titul. Páníček je čistě moderní, láskyplná inovace, která se zrodila z momentu, kdy se mazlíček posunul ze dvora rovnou do postele.

Co o nás říká náš mazlíček?

Od láskyplného páníčka po hrdého Dog Dad – způsob, jakým pojmenováváme majitele zvířat, nám říká víc o našem sociálním a kulturním vývoji než o zvířeti samotném. Zdrobnělé tituly signalizují, že jsme ochotni obětovat kus formální dospělosti a autority výměnou za bezpodmínečnou lásku, která se vejde do jedné misky.

Ať už je titul jakýkoli, všichni víme, že ten nejdůležitější titul každého chovatele psů a koček je "Osoba, která otvírá konzervu". A ten platí na celém světě.

Zdroje: Wikipedia, Reddit, jazykové slovníky