Psí detektivové jako novinka v ochraně čolků

Čolek velký
Autor: Piet Spaans
Licence: CC BY-SA 2.5

Britové testují využití stopovacích psů při dohledávání čolků. Citlivý nos psích detektivů má usnadnit relokace, přesídlování obojživelníků tam, kde jejich výskyt blokuje developerské projekty.

Čolek velký je pašák. V přírodě kolem nás totiž nenarazíme zase na tolik živočichů, kteří by byli schopni transportovat a recyklovat živiny z vodního prostředí na souši.

Na jaře a počátkem léta je můžeme chápat jako tvory žijící ve vodě. A až si tihle obojživelníci udělají své - rozmnoží se - žijí od půlky léta dál na suché zemi. Přes den se schovávají pod kameny, na lov různých členovců, červů či plžů se vydávají za tmy. Na zimu pak vyhledávají úkryt, kde nezmrznou. Komplikace jejich životního cyklu vychází mimo jiné z toho, že těch příhodných tůní k rozmnožování je pomálu. Své o tom vědí i ve Velké Británii, kde je čolek velký též chráněným druhem.

Čolek nebo dálnice?

Přírodymilovní Britové mají své teritorium dobře zmapované a tak dobře vědí, že z těch 478 000 tůní, které se na jejich venkově nachází, je méně než pětina využívána čolky. Takže tendence chránit biotopy s čolky je tam poměrně silná. Ovšem i pozitivní vztah Britů k čolkům velkým má své hranice. Tam, kde se biotop čolků prolíná s nějakým zásadním připravovaným developerským záměrem, musí šikovní obojživelníci zhusta ustoupit stranou.

Orgány ochrany přírody (obvykle ve spolupráci s činovníky různých lokálních spolků) je musí pochytat a přemístit jinam. Na nově utvořené lokality, uměle vytvořené biotopy anebo do těch tůní, kde se ještě nenachází.

Problém je v tom, že to trvá.

Příliš pomalý proces

Umístění ochranné bariéry a svodů, plůtku; instalování živochytných pastí - většinou kbelíků zakopaných do země – jejich pravidelná kontrola; k tomu šetrné ruční odchytávání. Je to náročné na čas, investice a energii těch, co čolky přemísťují.

Navíc jsou tyto metody omezené jen na určitou část roku, odchyty ztěžuje počasí. Mloci mají tendenci ukrývat se pod zemí v norách savců a jiných nepřístupných úkrytech, takže je skutečně na nějaké lokalitě vysbírat není nic snadného.

Často se tak plán relokace čolků protáhne na dvě a více sezón. A to už Britům, kteří si jinak čolky chválí a rádi by je nějak chránili, dochází trpělivost. Stejně jako developerům, kteří u budovatelských záměrů za miliony nechtějí vyčkávat na polapení nepolapitelných obojživelníků.

Vytváří se tím potenciál pro konflikty, které neprospějí nikomu. Lidem ani čolkům.

Představuje se Freya

Britští ochránci obojživelníků proto teď – a s úspěchem – testují novou metodu dohledávání čolků velkých. Využívají k tomu stopovací psy. Přesněji tedy, využívají k tomu Freyu, fenku anglického špringršpaněla.

Při 128 jednotlivých monitorovaných testech se zatím ukázalo, že Freya je schopná vyčenichat s přesností 87 % čolka do vzdálenosti dvou metrů (pokud se čolek nachází na povrchu země), a že jej odhalí (s přesností 88 %) pokud je zalezlý do dvaceti centimetrů pod zemí. Půdní typ a vlhkost pak, v dobrém i ve zlém, schopnosti stopovacího psa ovlivňují.

Nikki Gloverová, docentka přírodních věd z univerzity v Salfordu, si od zapojení psů do relokační praxe slibuje výrazné usnadnění relokace čolků. Z hlediska kvality, ne-invazivnosti celého zásahu a rychlosti celého procesu. Na tom, že by se čolci včas dočkali přesunutí do nového bydlení, by netratil nikdo. Lidé ani čolci. Momentálně se čeká na to, než britské orgány ochrany přírody oficiálně schválí „detektivní psi“ jako povolený nástroj k dohledávání čolků.