Věda vysvětluje, proč jsou někteří psi závislí na házení míčku

Pes a míček.
© PXHere.com

Když se z hry s míčkem stane pro psa nutkavý rituál

Vědci si vzali na mušku psy, kteří projevovali to, co označují jako Nadměrné chování spojené s objektem (ve studii anglicky označované jako EORB). A to je přesně to, co si pod tím představíte – pro tyto jedince je míček zkrátka celý svět. Jejich touha po hře je tak silná, že jim brání v klidném fungování.

Narušení klidu se projevuje dramaticky: pes často chodí, neustále kňučí, je frustrovaný, úzkostný, a někdy klidně odmítá i jídlo nebo sociální interakce, pokud se k milovanému objektu nemůže dostat. Majitelé často pozorují, že jakákoli činnost, která míč neobsahuje, je pro psa nesnesitelná.

Pes v režimu EORB nereaguje na sociální podněty, ignoruje povely a je hyperfokusovaný – ať už na míček vidí, nebo je jen schovaný ve vaší kapse. Tento stav vysokého vzrušení má neblahé důsledky na učení a psychickou pohodu. Neustálá připravenost k akci způsobuje, že pes si snižuje celkovou stresovou toleranci.

Malé překážky ho vyvádí z míry a stává se pro něj nemožné diskriminační učení, tedy rozlišit, kdy je aport relevantní a kdy má zkrátka odpočívat. Jde o opakované, přehnané chování, které v podstatě postrádá zdravý účel, a proto ho etologové řadí na stejné spektrum, jako je třeba kompulzivní honění vlastního ocasu nebo nadměrné olizování pacek.

A nyní k jádru věci: Vědci nahlédli psům do mozku, konkrétně do kaudátního jádra. To je klíčové centrum odměn, kde se rodí pocity chutě a touhy.

A tam objevili výrazný rozdíl! U psů posedlých míčkem zaznamenali sníženou aktivitu genů pro dva velmi důležité receptory: dopaminové receptory D2 (DRD2) a Mu-opioidní receptory (MOR).

Pes a míček.
© PXHere.com

Dopamin – motor, který se neumí zastavit

Pojďme si rychle vysvětlit, jak funguje radost v mozku. Dopamin není ani tak hormon štěstí, jako spíše motor, který spouští motivaci a touhu (v angličtině označovanou jako wanting). Když pes spatří míček, dopamin mu vyletí a v podstatě mu říká: „Chci to! Musíš to získat! Běž!“

Zatímco dopamin je o chtění, Mu-opioidní receptory se starají o uspokojení a pocit libosti (tzv. liking), který nastane, když míček konečně drží, okusuje ho, nebo s ním odpočívá. Tyto endorfiny přinášejí uklidnění a úlevu. U zdravého psa nastane po krátké hře klid a pocit saturace.

U závislých psů je snížená citlivost právě na tyto receptory, zvláště na DRD2. Tento jev, kdy je snížena hustota receptorů, znamená, že mozek potřebuje mnohem větší dopaminový podnět k dosažení stejného pocitu uspokojení, což je paradoxně spojováno s vysokou pravděpodobností rozvoje závislostí.

Zjednodušeně řečeno, mozek psa se dostává do stavu neustálého CHTĚNÍ, které je často spojené s úzkostí. Kvůli otupělým receptorům má problém dosáhnout PLNÉHO A TRVALÉHO USPOKOJENÍ (liking). Proto pro psa honění míčku přestává být zábavou a stává se sebedestruktivním pokusem o zmírnění vnitřního napětí.

Míček přinese jen prchavou úlevu, po které okamžitě následuje ještě silnější nutkání k další honbě. Tenhle začarovaný kruh, kdy je motor neustále v chodu a uspokojení rychle mizí, je přesně to, co u mnoha závislostí pozorujeme.

Změny v expresi DRD2 a MOR v kaudátním jádře byly u EORB psů statisticky významné ve srovnání s ostatními psy. Vědci upozorňují, že takový profil odpovídá poruše regulace dopaminového systému, která je spojována s patologickým užíváním návykových látek u lidí.

Pes a míček.
© PXHere.com

Lovecká sekvence a genetické predispozice

Tento problém není jen dílem náhody, často má jasný genetický základ a vlastně za to může člověk. Předisponovaná jsou zejména plemena, která byla vyšlechtěna pro práci vyžadující silný predátorský instinkt bez jeho finálního dokončení (tedy bez zabití kořisti).

Celá lovecká sekvence se skládá ze šesti fází: vyhledání, orientace, štvaní, chycení, usmrcení a konzumace. Míček dokonale simuluje prchající kořist, a neustálé opakování aportu vede k tomu, že se pes zacyklí v jejích prvních a nejsilněji aktivujících fázích – nejčastěji v orientaci a štvaní.

U většiny moderních plemen je genetickým šlechtěním utlumena fáze usmrcení a konzumace. Když se však celá sekvence nedokončí (pes kořist nikdy „nezabije“ ani „nespotřebuje“), mozek zůstává v nepřirozeném, neukončeném napětí, což ještě více podporuje nutkavé chování.

Klasickým příkladem jsou pastevecká plemena, jako třeba border kolie, u kterých se často rozvíjí posedlost světly, stíny nebo míčkem. Ale pozor, nejde jen o pastevce! Stejně ohroženi jsou retrívři (labradoři, goldeni), u kterých je silně vyvinutá fáze přinesení kořisti, nebo někteří teriéři (např. Jack Russell), kteří zase milují čmuchání a pronásledování spojené s třepáním kořistí.

U všech těchto plemen je třeba s aportem zacházet opatrně a dbát na mentální balanc.

Pohoda v trávě.
© PXhere.com

Jak najít balanc? Prevence a klidové aktivity

Tato neurobiologická zjištění nám pomáhají pochopit, proč některým psům nestačí deset hodů míčku. Problém nespočívá jen v hračce, ale v celkovém emočním stavu psa a jeho neschopnosti se sám zklidnit a přejít do stavu vnitřního uspokojení.

Majitelé psů s tendencí k EORB by proto měli být obezřetní a tuto extrémní posedlost cíleně nepodporovat. Hra by měla být vždy řízená, klidná a střídat se s jinými, méně intenzivními činnostmi. Tím naučíme mozek, že existují i jiné formy uspokojení a odměny, které nemají takovou emocionální horskou dráhu a které nevyžadují tak obrovskou dávku dopaminu.

Začněte se stop-start hrami. Hrajte jen krátce, míček schovejte a pak hned přejděte k pěti minutám klidové poslušnosti (např. sedni, zůstaň), ideálně v jiném prostoru. Tím narušíte to neustálé vzrušení a snížíte hladinu kortizolu (stresového hormonu), který toto chování podporuje. Místo toho, aby pes viděl jen míček, se musí soustředit na vás a na sebeovládání. Trénink sebekontroly je zde klíčový.

Čichání je přitom dokonalým protijedem! Použijte čmuchací dečky, Kongy plněné pastou nebo hledejte pamlsky v trávě – tato pomalá, soustředěná práce přirozeně zklidňuje mozek a snižuje dopaminovou bouři. Navíc, když si pes čmuchá, tělo přirozeně uvolňuje hormony, které pomáhají ke zklidnění, a učí se, že uspokojení přichází i z pomalých, mentálně náročných úkolů. Hledání žrádla stimuluje jiné, méně vzrušivé části mozku, čímž dochází k efektivnímu přesměrování energie.

Nezapomeňte, že míček by měl být odměnou, ne smyslem psího života.

Hrajte s ním jen na povel a hned ho zase ukliďte. Dejte mu jen několik málo hodů, které jsou vyvrcholením tréninku, ne celou procházkou. Jde zkrátka o to, aby náš parťák miloval především nás, čas strávený s námi a rozmanitost života, ne jen kus gumy, který letí daleko.

zdroj: Nature