Musí nežádoucí invazní druhy přinášet jen náklady a ztráty?

Většina invazních druhů u nás byla původně vysazena jen pro okrasu (53,3 % úmyslně introdukovaných druhů rostlin, Pyšek et al. 2002) nebo se k nám dostala bez přímého úmyslného přispění člověka (snad s přispěním změn klimatu). Řada dnes nežádoucích invazních druhů v naší přírodě jsou ovšem druhy, které člověku měly či mohou přinášet užitek - pozdní snůšky pylu, krmivo pro zvěř, užitkové dřeviny (dřevo, meliorace), masné či kožešinové druhy apod. I člověkem využitelné nežádoucí invazní druhy jsou či mohou být zcela zásadním problémem v naší přírodě (změny chráněných původních stanovišť a společenstev, ohrožení původních druhů a biodiverzity), mohou způsobovat hospodářské ztráty (plevele, škůdci, snížení atraktivity turistických oblastí) nebo jejich masový výskyt představovat i zdravotní rizika pro člověka (pylové alergie aj.).

Prostředky na přímé potlačování nežádoucích druhů mohou být jen čistými výdaji z resortů životního prostředí a zemědělství, tyto druhy mohou ale nakonec zvyšovat i výdaje ve zdravotnictví (léčba alergií), zaslouží zájem vzdělávání a osvětových aktivit. Mezi nežádoucími invazními druhy a výdaji (zejména státu) či ztrátami (zemědělců či i lidí vázaných třeba na cestovní ruch) ale nemusí být jen rovnítko. Zisk z potenciálního užitku těchto druhů totiž může alespoň snižovat celkové výdaje či ztráty, financovat bránění šíření těchto druhů. Proberme několik příkladů.

I u primárně jen okrasných rostlin jako křídlatek (Reynoutria sp.) je možno rostliny zpracovat na papír, izolační materiály, bioplyn nebo pevná paliva. Další možnost využití nabízejí listy, které obsahují antioxidačně účinné flavonoidy a antrachinony a dosud neznámou fungicidní látku, působící zejména proti různým druhům padlí (Vesmír 84, 362, 2005). Dnes je již známa metoda účinné likvidace křídlatek bez použití zbytečné hrubé síly a velkého množství chemikálií ("Beskydský postup" vyvinutý ČSOP Kunčice pod Ondřejníkem - spočívá ve vhodné době aplikace herbicidu s využitím zpětného toku živin do kořenového systému neporušenými vodivými pletivy). Místo jen nákladné likvidace by se ale také šlo pokusit na místech k tomu vhodných porosty zužitkovat a upravit je do formy hodící se pro spalování (navíc jde o místa, kde "biopalivo" nekonkuruje produkci potravin), nebo využít uschlou biomasu z porostů cíleně ničených.

Severoamerické zlatobýly (Solidago gigantea, S. canadensis) rovněž dokáží vytvářet masové porosty s množstvím biomasy (jistě využitelné nejen prostým spalováním na prostranství), vylepšují pozdní snůšky pylu, jsou rovněž ceněnými léčivkami a dokonce se uvádí, že zákazy vysazování těchto okrasných rostlin může jen snižovat autoritu ochrany přírody (Mlíkovský et Stýblo eds. 2006). Stinnou stránkou případu těchto druhů je, že mohou působit jako obtížné plevele, nadprodukce jejich pylu způsobovat v některých oblastech pylové alergie a je nutné věnovat pozornost bránění jejich šíření alespoň v chráněných oblastech. Narozdíl od křídlatek se nad těmito druhy mnohem spíše jen "mávne rukou", neboť jejich semena se snadno šíří pomocí větru a potlačování tak mnohem spíše připomíná "boj s větrnými mlýny". Vzhledem k negativním dopadům těchto druhů by ale rozhodně stálo za úvahu, jak využít užitkových vlastností a vhodným zpracováváním biomasy působit proti jejich dosud mnohdy volnému šíření. V případě zmiňovaných alergií stojí také za úvahu, zda v budoucnu výdaje na jejich léčbu není lépe eliminovat odstraněním problematických porostů rostlin (což může být v zájmu dokonce zdravotních pojišťoven).

Živočišná říše nabízí zase příklad "nenažraných obřích žab" mířících do jižních Čech. Skokan volský (Rana catesbeiana) dosahuje v Evropě až 20 cm délky a 1 kg váhy, je původem z USA a Mexika. Je schopen vychytat všechny ostatní žáby, ryby, hlemýždě, nepohrdne ani vodním ptactvem. Noční řev tisíců exemplářů těchto žab je údajně slyšet kilometry daleko. Kdyby tyto žáby, dnes vyskytující se již v severním Rakousku i v Bavorsku, vzaly útokem příhodné jihočeské rybníky, během měsíců by došlo k obrovské ekologické škodě a náprava by byla, či dokonce bude, přinejmenším složitá. Nestojí za úvahu začít kupovat z těchto skokanů vyhledávaná žabí stehýnka - financující potažmo likvidaci těchto žab, abychom brzy nepřišli nejen o vánočního kapra?

Nakonec z živočichů by se z naší přírody mohl začít využívat i norek americký (Mustela vison), jehož potlačení by mohl financovat prodej jeho kožek. Norek americký je konkurent naší původní vydry (Lutra lutra), hranostaje (Mustela erminea) a norka evropského (Musela lutreola), ničí přežívající populace našich raků, obojživelníků i plazů. Samotné humánně provedené masové potlačení norka severoamerického by pomohlo naší přírodě, nošení norkových kožichů místo umělohmotných by na druhou stranu patrně odsoudili "ochránci zvířat", kteří v domnění konání dobrého skutku norka z kožešinových farem do naší přírody vypustili. Kromě návratu nošení kožichů by také mohla být žádoucí dokonce konzumace raků - ovšem zase jen těch severoamerických (Orconectes limosus, Pacifastacus leniusculus), kteří přenášejí račí mor (Aphanomyces astaci), vůči kterému jsou narozdíl od domácích raků imunní a decimují jejich populace.

Přehlížet nelze ani ztráty atraktivity turistických cílů díky invazním druhům. Monotónní porosty křídlatek (Reynoutria sp.) či bariéry pohybu v podobě porostů bolševníku (Heracleum mantegazzianum) asi rozhodně nikoho nenadchnou, zvláště při představě, že na jejich místě mohly být pestřejší společenstva s poletujícími motýly. V některých případech ale přeci jen i na invazní porosty lze dokonce nahlížet jako na "krásné", tj. "zužitkovat" je bez nějakého válčení změnou dnes možná jednostranného pohledu na ně (vědců či přesvědčených turistů), že nahrazují před nimi jen porosty kopřiv (což samozřejmě musí být v tom kterém případě reálně pravda a nikoli jen nepodložená výmluva, kdy invazní druh ničí původní cenné společenstvo). To může být případ vodáckých oblastí s "krásnými" netýkavkami (Impatiens glandulifera) nahrazujícími mnohdy jen porosty kopřiv (Urtica dioica).

Bohužel řada nežádoucích invazních druhů je pro člověka jen "okrasnými" plevely nebo škůdci, nijak se využít nedají a prostředky na jejich likvidaci budou vždy jen přímými náklady, případně výsledek jejich nepotlačování spojený jen se ztrátami (o to většími, pokud se s potlačováním takových druhů otálí). V ochraně přírody může dokonce jít i o stanovení priorit, kdy jedni nepovažují za nutné vůbec potlačovat netýkavky žláznaté ani na horních částech toků a chtějí spíše potlačovat zlatobýly a jiní naopak. Další mezi nebezpečné invazní druhy řadí i vrbovku žláznatou (Epilobium ciliatum) či ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), kdy mnohý ochranář musí být téměř speciálně proškolený, aby tyto druhy poznal, všiml si jak škodí v naší přírodě a mohl rostliny začít snad i poněkud bezvýsledně vytrhávat (nutno podotknout, že ten kdo určuje jako problém i ovsík, nemusí už mít chuť jej sám vytrhávat a může se pohybovat jen na teoretické úrovni s cílem prokázat "jaký je to ochranář", kdy pro jeho lásku k přírodě mohou následně chybět prostředky na důležitější ochranářské aktivity).

Velkou otázkou tu však zůstává, jak docílit využívání nežádoucích invazích druhů tak, aby potlačování neznamenalo jen čisté výdaje zadavatele financovaného zejména daňovými poplatníky. V praxi by u některých druhů mohlo být podmíněno přidělení dotace na jejich likvidaci také například dokladovou účtenkou od zpracovatelů dokazující odstranění určitého množství "nežádoucí biomasy" (tržba za rostlinnou hmotu, maso, počet kožek). Od zisku za tuto biomasu od zpracovatelů by se mohla odvíjet i výše dotace (motivace k odstranění a zužitkování co nejvíce biomasy v co nejlepší kvalitě dle principu "čím více vyděláte, tím větší navíc dostanete dotace", ev. vyděláte i bez dotací). Úskalím tohoto řešení by ale mohl být nejen zájem jednorázově odstranit co nejvíce nežádoucích organizmů zasahujícími firmami či organizacemi (a mít co největší tržbu od zpracovatelů), ale naopak jejich "pěstování" zajišťující "práci do budoucna" (které ovšem i bez této strategie v této oblasti bude patrně dostatek a naopak nadprodukce některých produktů by mohla snížit jednotkovou cenu třeba i pod hranici rentabilnosti). Vedle motivujícího zisku by tak v zásahových územích musely být prováděny důsledné kontroly stvrzující úplné odstranění nežádoucích invazních organizmů (provedeným co možná nejoptimálnějším způsobem s ohledem na využitelnost zpracovateli). Bylo by i nutné bránit úmyslnému zakládání či nepotlačování nových ložisek těchto druhů (snadno spojitelných s tokem finančních prostředků a primitivním chováním, které je jak proti zájmu ochrany přírody, tak přirozeně i hospodaření člověka).

Je také otázkou, zda je snadnější mít zisk z invazních druhů, nebo zda může být snadnější jen čerpání dotací majících eliminovat ztráty (které jsou nepřímé, lze je mnohem hůře vyčíslit a potažmo prostředky i plýtvat), nebo ideálně dojde ke složitější kombinaci zisku a dotací na zabránění zbytečných ztrát.

Závěr je takový, že velmi obrazně i na škodné (která navíc mnohdy všechno žere a nic ji jinak nežere) se dá nakonec alespoň něco vydělat, přinejmenším vydělat alespoň na broky na ni. Důležité je si uvědomit, co a kdy lze jako škodnou brát a jak kvůli výdělku na škodné škodnou nepodporovat ve zbytečném škodění. Analogie se známými australskými králíky může být ponaučením, jak z původně chovaného či úmyslně vypuštěného druhu může být škodná, kterou už ani nikdo nechce - snad že není moc spojena s lidskou prací (což je teoreticky sen každého chovatele) a velké množství spojené s malou poptávkou snižuje hodnotu jednotky tak, že nestačí pokrýt náklady ani na výrobu samotné munice. Snad i kvůli tomu si u nás lidé v supermarketu mohou koupit spíše chovaná kuřata z Brazílie než samorostlou králičí divočinu z Austrálie. Naopak využívat původně škodlivé může vést k podpoře možnosti zneužití škodlivého. Analogicky například řada jedů v rostlinách může být léky v rukách lékaře, ale i tím posledním požitkem v životě toxikomanů. Cílem by každopádně neměl být jen boj s přírodou, ale využívání toho, co v té či které reálné době příroda nabízí - nemusí to být jen náklady a ztráty.