Při přijímání potravy, kterou si přidržuje předníma nohama se čtyřmi prsty, je veverka velmi opatrná. Každou chvíli hostinu přeruší, aby se přesvědčila, zda jí nehrozí bezprostřední riziko. Pokud ano, pak zvažuje, zda se jí odnesení kořisti v podobě oříšku, lesních plodů či šišek, ze kterých vybírá semínka, do bezpečných korun stromů vyplatí. Mohlo by se jí totiž lehce stát, že výdej energie potřebné pro vynesení potravy by mohl převyšovat příjem, který by z ní měla. Pokud jsou nedaleko stromy, které by v případě nouze složily jako útočiště před predátory, a pokud nehrozí akutní nebezpečí, pozře veverka vše už na zemském povrchu. Ale nejsou-li tyto podmínky splněny, pak rychle sežerou malé kousky a s těmi většími se hbitě přemístí na strom. K mrštnému vyšplhání jí poslouží ostré drápy na předních i zadních končetinách. Pro zmatení nepřítele přeskakuje rychle dlouhými skoky z větve na větev. Z několika pokusů, které byly s veverkami provedeny vyplývá, že neustále zvažují riziko napadaní v porovnání s prospěchem na místě sežrané potravy.

V případě nutnosti či vlastního prospěchu v podobě potravy jsou veverky ochotny prokázat svou důvtipnost překonáním nastražených překážek. Zoologové provedli několik pokusů, které prokázaly, že divoké veverky nejsou jen drzé, ale i opatrné. Mezi úkoly, které měli tito savci podlouhlého těla s typickým dlouhým, huňatým ocasem řešit, patřilo například zatažení za páčku, která otvírá dvířka nebo balancování na tenkém drátu, rozhoupání houpačky či vytažení provázku s oříškem.

Červené veverky vyskytující se v Severní Americe svou potravu (houby) nejprve usuší, aby zabránily jejich znehodnocení během vlhkých zimních měsíců. Borové šišky a jejich šupiny zahrabou do nevzhledných hromádek na ploše o velikosti malé zahrádky.

Veverka šedá vychází ze své vlastní zkušenosti i ze zkušenosti svých druhů. Na zimu si staví nepromokavá hnízda z větviček s listím, která vystýlá mechem, kůrou, peřím a trávou. V létě naopak jde jen o volně rozložené větvičky v koruně stromu. Podobně se chová i naše veverka obecná hojná v lesích celé Eurasie. Svých 3-7 slepých mláďat z jednoho vrhu (několikrát ročně) zde drží zhruba 8 týdnů, než se osamostatní.

Zdroje informací:
Draganović; Království zvířat; JENEX a.s.
Palmer J;Soukromí živočichů;1. vyd., 432 str., Praha, 1998, Reader´s Digest Výběr, ISBN 80- 86196-02-X