Kniha Mým domovem je Aljaška

Huntington, syn indiánky a bílého trappera žil v letech 1916-1987 a se svým přirozeným rozhledem a znalostmi divočiny byl jedním z mála domorodců, jimž naslouchali i zákonodárci. Jeho pohnuté, dobrodružné i veselé příběhy jsou zapsány v knize, uchvacující od poloviny šedesátých let miliony čtenářů a právem se řadí k tomu nejlepšímu, co americká outdoorová klasika nabízí. Bylo mně trochu líto, že tahle báječná kniha ještě nemá český překlad, zatímco třeba dílo Jacka Londona u nás vyšlo i za totality skoro kompletní. Proč jmenuju zrovna Londona? Inu, také jeden, co psal o Aljašce, ale na rozdíl od Jackových románových přibarvovánek je Huntington autentický a nadsázku nepotřebuje. Prologem knihy, vyprávějící spíše o "mužských" dobrodružstvích, je citlivá kapitola Moje matka, popisující život Jimovy matky na prahu dvacátého století a její neuvěřitelné putování mnoho set mil zasněženou Aljaškou skoro bez vybavení. Další stránky víceméně chronologicky líčí Jimmyho život a začínají patrně nejtragičtější životní událostí: smrtí matky, když byli Jim a jeho bratr malí a jejich sestra ještě v plenkách. Jako zázrakem sami přežili čtrnáct dnů v divočině plné medvědů. Zde jsem našla nesrovnalost, kvůli níž jsem chudáka Jima chvíli podezřívala z vymýšlení: Někdy si přidává na věku. Proč? Jeho příběhy mně do sebe časově zapadly až poté, co jsem si během překladu knihy psala s jeho rodinou a zjistila, že na vině je zvláštní pták, přežívající výhradně mimo lidmi nedotčenou přírodu: novinářská kachna. Než kniha v roce 1966 poprvé vyšla, rozhodl se vydavatel, že zázračné přežití maličkých dětí v divočině je nepravděpodobné a čtenáři by knize nevěřili. Jima a jeho sourozence pak udělal schválně starší.

Přes tuto svévolnou "opravu" se poselství knihy neumenšilo: Jimmy Huntington šel navzdory ranám osudu neustále za svými sny a většinu z nich si vyplnil, včetně triumfálního vítězství ve dvou největších závodech psích spřežení. Kniha ve vás posílí víru v nezdolnost lidské vůle a odvahy.

Ukázka z knihy:

Nezapomenu na jednu ze svých prvních osamělých výprav v době, kdy mi bylo jedenáct. Bezhlavě jsem sledoval kuní stopy, a to mne přivedlo do velkých potíží. Nevěděl jsem, jak dokonale se kuny umí ve vysokém sněhu zahrabávat. Asi dvě hodiny jsem kunu stopoval a jakmile jsem ji měl konečně v dohledu, zajela do sněhu a byla pryč.

Místo, kde se ztratila, jsem ještě chvíli prohledával. Ale když se zimní slunce začalo sklánět pod obzor, rozhodl jsem se pro návrat. S hrůzou jsem zjistil, že jsem zabloudil. Prodíral jsem se buší a snažil se najít kousek známé krajiny, když se přede mnou objevil vlk. Strnul jsem. Vlk cenil zuby, temně vrčel a zlostně krabatil kůži na čumáku, porostlém hustými šedými chlupy. Chtělo se mně utéct, jenomže právě toto jsem nemohl.Všechnu svou vůli jsem vložil do pomalé chůze vpřed a v duchu si opakoval dvě pravidla, kterými mě na setkání s vlky vybavil táta. První: Jestliže vidíš jednoho, rozhlédni se, kde jsou další - vlci se většinou pohybují ve smečkách. Druhé: Pokud jim ukážeš strach, dodáš jim kuráž a napadnou tě.

První pravidlo se potvrdilo do detailu. Jak jsem tak pomalu kráčel a po těle mi tekl studený pot, uviděl jsem v šeru nejméně dvacet vlků. Čekali, až jim vůdce, což byl vlk přede mnou, dá povel k běhu. Pak se rozběhli strání po mé levé ruce a část z nich namířila vpravo. Pozorovali mě svítícíma očima.

Strhnul jsem z ramene pušku, namířil na čumák vůdce a prst nechal na spoušti. Byli jsme od sebe několik stop. Slyšel jsem jeho vzrušené oddechování. V tento okamžik jsem ho mohl poměrně jistě zastřelit. Kdybych však netrefil, neměl bych moc času na další ránu - vlci by mne mohli napadnout a já bych neměl čas nabít. Proto jsem postupoval kupředu, vlk mě obešel, chytil se mé stopy a šel mně za patami.

Ale dlouho to nevydržel. Sunul se na tři kroky za mnou, kýval svou obrovskou hlavou ze strany na stranu a čichal. Za chvíli začal ukazovat ostatním, jak je statečný a přiblížil se těsně ke mně. Také jeho smečka zmenšila vzdálenost. Věděl jsem, že ani tohle nepotrvá dlouho. Vůdce byl plný chuti se prát. Začal mně výt za patami, sem tam po nich vzrušeně chňapnul a vždycky se zastavil těsně před podrážkou. Brzo po mně chňapal bez oddechu. Pak do mě zezadu vrazil. Musel mít o dobrých třicet liber víc než já, protože jsem byl okamžitě na zemi. Ostatní vlci udělali kruh a uvěznili mne vevnitř. Usilovně jsem přemýšlel, co teď. Zastavit se - to bylo sebevražedné. Utéct jsem však nemohl. Rozhodl jsem se, že lepší bude, když se postavím. Vyšvihnul jsem se zpátky na nohy a z bezprostřední blízkosti střelil svou dvaadvacítkou vůdce mezi oči. Při pohledu na pověstnou vlčí krutost jsem se otřásl. Vlci se jako na povel rozběhli. Ne však ke mně, ale k bezpečnější kořisti: ke svému mrtvému vůdci. Jako šílení se vrhli na jeho tělo a začali je trhat na kousky. Znovu jsem se zhluboka nadechnul a šel jsem pomalu dál. Kromě jediného krátkého ohlédnutí jsem se raději ani neotáčel.

Za malou chvíli jsem sešel dolů ze stráně a znovu se vydal k řece. Tam jsem našel své staré stopy a udělal to, co jsem měl udělat hned: následoval jsem své stopy ve směru, kterým jsem přišel. Když jsem dorazil k saním, byla skoro tma. Byl jsem nesmírně unavený a šťastný, že se mně podařilo vrátit. Naskočil jsem do saní a s úlevou zavolal na psy, ať mě zavezou domů.

Autor: Lawrence Elliott, James Huntington
Překlad: Hana Oráčová
ISBN: 978-80-904361-1-4

Knihu Mým domovem je Aljaška můžete získat na www.outdooring.cz .