Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   Obchod.Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Ráj na zemi

autor: Petra Daňková
Je to ráj. V krásném letním počasí vyrážíme na kolo. Jedeme malebnou krajinou Šumavy. Rozbité úzké silničky se klikatí lesy a kolem rybníku a tu zas poli. Najednou se můj společník zastavil a vyděšeně ukázal na zem.

Tam se snažila plazit veliká užovka obojková. Snažila se, ale nebylo možné, aby se někam přemístila. Slunce a teplota asfaltky ji vylákala do spárů nějakého zbrklého řidiče, už nestačil zastavit ani ji objet. A bůhví jestli se o to pokusil. Přejeté hadí tělo vylévalo svůj obsah na horkou zem. Kdo myslí, že had netrpí, ten se mýlí. Trpí dvojnásob, co lidé. A trpí kvůli nám.

Hadům jsme v našich představách o vzniku člověka přisoudili negativní význam – na ně přeci svádíme svou "vinnost" – své sexuální chtíče, své poznání zvířecích potřeb. Nebýt hada, jsme tak čistí a jiní než ostatní zvířena. Byli bychom nadzvířaty. Jak ale dokazovat svou nadřazenost, když tím základním, svými pudy, se nikterak nelišíme? Není nic snazšího než původ oněch instinktů v biblích svést právě na ta zvířecí a nelidská zvířata. Což není naše chování jen důkazem naší samozřejmé pomsty za to, že nás svedli z lenosti a nicnedělání, jež jistě skýtá ráj? Ráj, kde nemáme povinnost, práci, všichni se milují čistou láskou, ráj, kde nikdo nikomu neublíží, ráj, kde nebudem zabíjet zvířata, abychom jedli jejich maso a nasytili hladové žaludky. Ráj v načechraných obláčcích připomínajících péřové duchny nebo ráj v zahradě se stromy obalenými nečervivým ovocem, které do dlaně padá, jen se ho dotkneme. Vždyť už jen představa, že za jablko musíme tahat a kroutit s ním, abychom ho dobyli, kazí naši bezstarostnost. Bezstarostnost je ten termín, který definuje ráj.

Celý ráj vzešel ale z našeho pozemského a přízemního života. Ráj v obláčcích je ráj, který máme v onom mezidobí, když si lebedíme v duchnách našich postelí – po práci a před prací, když se nám z peřin vůbec nechce. Ráj jsou naše peřiny. Ráj v zahradě je ráj, který máme v onom mezidobí, když pracně naroubovaný a léta obstarávaný sad konečně začne plodit a žádat si další péči, pracný sběr plodů. Ráj je utrhnout první zralé ovoce.

Proč jenom si nevážíme rájíčků tady na zemi? Jestlipak vůbec ráj je… Cožpak je možné, aby trhání prvního plodu trvalo dlouho? Požitek musí skončit, aby mohl začít někdy znovu. Ležet příliš dlouho v posteli už bolí. Jaké to máme divné představy o ráji… Možná jsou ráje všude kolem nás. Malinké ráje, díky nimž vůbec můžeme posoudit, že je něco peklo. Peklo?

Peklo je zajet užovku, užitečného predátora regulujícího přemnožené hlodavce. Teda ne… není to peklo pro nás. My, řidiči automobilů, jak vyhlížíme neznámý trvalý ráj, pozadí zabořené do polstrovaných sedaček a oko zaměřené do dáli, vůbec nezaregistrujeme ubohé zvíře pod koly vozu. Peklo je to pro ni. Nechat užovku trápit se položivou. Nechat ji marně v tichosti utrpení volat o pomoc. Nechat ji zvedat kus ještě živého těla, otvírat tlamu plnou bezbranných zubů směrem k nám, kteří ji náhodou potkají. Byla tak krásná, tlustá, veliká, plná síly, zdravá, ale zraněná, v půli těla vnitřnosti vytékaly ven. V šoku tam uboze čekala na dalšího bezcitného řidiče. Anebo citlivého, který by ji objel…?

Můj citlivý společník s dlaní vždy plnou lásky se na ni díval. Já se lítostí odvrátila a když jsem na něj zpátky pohlédla, měl uboze smutný výraz ve tváři. Had byl znovu rozjetý.

Definitivně. Hlava, kterou užovka dosud zvedala, ležela přimáčkle na zemi. Tělo bylo konečně nehybné. "Proboha, cos to udělal?" vykřikla jsem zděšeně. A on na to: "Mám ji nechat se trápit a čekat, dokud nepřijde ta rána z milosti? Nechat ji čekat, dokud vysílením neomdlí? Nevidělas, jak otvírala pusu, jak zoufale volala pomoc?" Zlaté půlměsíčky ze její hlavou jasně zářily. Naposledy. Pomalu budou uhasínat, dokud nesplynou s barvou silnice. Cestou jsme si všimli třech rozjetých hadů. Prošli si asi peklem při naší cestě do ráje. Jak je smutné, že ráj je podmíněn peklem.

Zastavujeme na benzínce a můj společník se ptá, jestli nepotřebuju taky dofouknout kola. Palcem zmáčknu a kontroluji pneumatiku a pak celou cestu přemýšlím, kolik zajetých hadů máme my lidé na prstech. Na svědomí. Kdyby "jen" hadů. Ráj je splynout v míru s přírodou, ne jít proti ní.





autor:
Petra Daňková

datum vydání:
21. ledna 2010


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.





Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2021 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.