Cestou necestou

Máte svou cestu? Ocitli jste se i vy na křižovatce a dodnes přemýšlíte, kam byste došli, kdybyste si zvolili úplně jiný směr? Méně vyšlapaný. Nebo vaše kroky směřují mimo veškerá vyznačená území? Pak se zřejmě podobně jako já rádi touláte v přírodě.

Někdy tím možná trochu zlobím svou rodinku, ale těžko se na turistickém nebo cyklo výšlapu zastavím v cíli. Zvědavost bývá silnější, než já. Pokud se pak naše cesta ještě vzedme do výšin strmého pahorku nebo střihne prudkou zatáčku, láká mne všechno nové a fantazie mi v hlavě čaruje, co bychom ještě mohli objevit, vyfotit, zdolat. Už tolikrát to se mnou moji kluci prožili. Z deseti kilometrů pak rázem naskočí patnáct, či dvacet. Ovšem téměř nikdy není čeho litovat. Člověk si tak vlastně naservíruje dobrodružství na každý týden, den a někdy jde napěchovat zážitky i do každého kroku. Do batohu s iontovým nápojem, do všech soust tatranky, do propoceného trika či do vlasů s nimiž si chvíli pohrává vítr nebo skrz otvory v cyklopřílbě pichlavé sluneční paprsky. A vůbec nevadí, že půlka cesty proprší, že se nám nohy boří do bláta, že jsme nepotkali jedinou lavičku nebo, že jsme uhnuli ze zeleného turistického značení na žluté.

Některé naše cesty jsme si sami objevili. Bezpečně nacházíme jednu běžnému oku neviditelnou – cestu ke krmelci, uprostřed hlubokého lesa. Sem jsme se vlastně s dětmi poprvé ztratili. Pár dní nato jsme se toužili ztratit znovu a pak ještě jednou. V zimě nám správný směr napoví stopy zvířátek, ale v létě už chodíme po paměti. Loukou k lesu, k obřímu mraveništi, měkkým jasně zeleným mechem a popadaným jehličím. Cesta, která vlastně oficiálně nikdy neexistovala. A přesto je pro nás tak významná. Protože jsme si ji sami vyšlapali.

Jinou shodou náhod jsme našli studánku, když se hledala obora s daňky. Právě proto se v současné době rozhodujeme podle nálady - doprava k daňkům, doleva ke studánce. Nebo obráceně? Je to legrační, dodnes si tu cestu vlastně nepamatuji! Třeba si ji ani nechci pamatovat. I v maminkovském věku mne baví ztrácet se v lese, podobně jako Jeníček s Mařenkou, uhýbat z prohlubně vyšlapaných kroků, zpovzdálí pozorovat kočku v poli, v úžasu hledět do mraků, mávat letadlům, která je vzdušnou čarou prorážejí, vstávat brzy kvůli východům slunce… Každý den jedno malé nebo větší dobrodružství.

Ať už na cestách nebo v místech, kde cesty nikdy nebyly, na vašich soukromých výletech, na pomyslných i reálných křižovatkách, při zdolávání velehor nebo kopců za humny, přeji vám lehký krok, veselou mysl a oči dokořán.