Oči

autor: Viktor Daněk
Povídka o jednom zimním odpoledni v lese.

Sedím doma v křesle a dívám se z okna, jak padá sníh. Pozoruji jednu z mnoha smetanově bílých vloček, jak lehounce padá a padá; teď se dotkla sněhové pokrývky a splynula v jednu souvislou vrstvu. Přemýšlím. Stále si přemítám dokola, co se mi stalo dnes v lese. V myšlenkách se tam zase vracím.

Jdu do lesa na voňavé smrkové větvičky do vázy. Sníh mi pod nohama krásně chroupá. A já přecházím pole a vstupuji do smrčin. Hledám nízké stromy, kde je krásné mladé jehličí. Jeden je hned přede mnou. Jdu k němu a zhluboka se nadechuji vůně jehličí.

Pak trhám větvičky. Jednu, druhou, třetí... Když už mám pěknou kytici, přestávám trhat a jdu dál lesem. Cosi mě táhne dál. Les není moc široký, takže jsem za několik minut na druhé straně. Už vidím sníh, jak prosvítá mezi kmeny. Tiše našlapuji; rukou odhrnuji maliní, které tvoří hranici lesa a nevěřím svým očím. Jsem tak v šoku, že si ani nemohu protřít oči. Asi dva metry přede mnou stála krásná mohutná srna! Tak zblízka jsem ji ještě nikdy neviděl! Srnce potkávám běžně, ale vždy jen z povzdálí. Stojí zády ke mně a má otočenou hlavu, takže mi vidí přímo do tváře. Je krásně tmavě hnědá a na zadečku ji svítí bílé zrcátko. Bělejší než ten sníh.

Těch 20 vteřin, co přede mnou stála, mi připadá jako 2 hodiny. Já se jí dívám do očí a ona zase mně. Je asi ještě ve větším šoku než já. Divím se, že ji její přirozená plachost neodehnala pryč, protože další dvě srny a jeden srnec, co stáli opodál už dávno prchli. Ale ona dál stojí a pozoruje mne vystrašenýma očima. Já se v těch jejích očích přímo topím. Nemůžu uhnout zrakem, pořád se musím dívat do těch ustrašených očí. Jsou černé a lesklé jako krovky brouka. Nad nimi jsou nádherné dlouhé řasy. Raději ani nedýchám, abych ji nevyplašil a co nejdéle jsem ji nechal stát na místě. Vtom praskla větvička maliní, které jsem stále držel, a v srně zvítězila plachost a strach z člověka nad zvědavostí. Během několika skoků už byla na druhém kopci. A přestože už byla v dáli tak malinká jako hrací kostka, stále jsem měl před sebou ty její černé oči plné strachu, bázně a zvědavosti.

Vzpamatoval jsem se zase až za chvíli a vrátil jsem se domů. Dal jsem do vázy natrhané jehličí a svlékl jsem se. Sedím doma v křesle a dívám se z okna, jak padá sníh. Pozoruji jednu z mnoha smetanově bílých vloček, jak lehounce padá a padá; teď se dotkla sněhové pokrývky a splynula v jednu souvislou vrstvu. Přemýšlím. Stále si přemítám dokola, co se mi stalo dnes v lese. V myšlenkách se tam zase vracím...




autor:
Viktor Daněk
email: viktor.danek@centrum.cz

datum vydání:
24. září 2004


Diskuze k článku „Oči“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nákupem na Pieris.cz
podpoříte chod našeho serveru




Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2022 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.