Co je to enrichment aneb jak si hrají šimpanzi

Pochopitelně, srovnání s celou nám vnucuje zcela oprávněně představu vězení, a přesně tak by tenhle nedůstojný experiment vypadal. Člověk sedící v takové ubikaci by se zakrátko zbláznil, a není důvod si myslet, že by zvířata dopadla odlišně. Naštěstí se dnes zoologické zahrady neřídí jen ekonomickými pravidly, byť je návrh realizace pavilónů a výběhů vždy pod silnou taktovkou omezených financí. Narozdíl od středověkých menažérií naštěstí panuje poměrně jasné přesvědčení, že v první řadě by mělo jít o chované zvíře. Ale ani tento přístup není v praxi úplně snadno proveditelný.

Textem „Zoologická zahrada, je jen slabá náhrada...“začíná znělka oblíbeného Večerníčku, a dlužno dodat, je naprosto pravdivá. Nahradit volnou, jistě divokou a nespoutanou, přírodu omezeným prostorem výběhu je něco, s čím se budou zahrady vždycky potýkat. Dále i při nejlepší snaze o autentičnost prostředí nemůžou zoologické zahrady nikdy dosáhnout úplné dokonalosti. Možnosti, prostor i prostředky jsou prostě limitující. Údržba alespoň opticky věrného biotopu, zvláště v případě „neklidných“ chovanců, je technický oříšek. Ošetřovatelé potřebují ubikace čistit, zvířata každodenně krmit a v některých případech jim poskytnout osobní péči. To ve věrné imitaci středoafrické džungle prostě není možné.

Výběhy či ubikace tedy podléhají určitému kompromisu, při kterém má dnes většinou zvíře právo veta. Technická proveditelnost, ekonomické náklady i každodenní provoz se ale střetávají ještě s jedním faktorem, a tím je počet návštěvníků. Někteří lidé však mají bohužel jen pramalé pochopení pro potřeby zvířat, a nechtějí marnit čas hledáním živočichů v podrostu. Tito „rychlíkoví“ návštěvníci chtějí za hodinu proletět celou Zoo, vidět zvířata připravená v pozoru na záběr fotoaparátu a na konci svého běhu sníst párek v rohlíku.

Není snad Zoo, na kterou by nebyl vyvíjen mnohostranný nátlak: je zapotřebí ušetřit, ale současně budovat nové expozice; pro letní příliv návštěvníků je přímo nezbytné rozšířit parkoviště, zatímco šikovní gibboni rozebírají svou klec a je třeba pořídit novou. Bylo by snadné sklouznout na čistě ekonomickou stránku těchto problémů, a výsledek by připomínal „komerční řešení“ v úvodu tohoto článku. Naštěstí mají zvířata v Zoo spojence a ochránce. Jsou to lidé, kteří neodměřují svůj čas pracovní dobou, ale vykonanou prací. Přijali své chovance ze zvířecí říše za členy své „rodiny“, a věnují jim s laskavou péčí to, co jim chybí. Jsou to ošetřovatelé, kteří se snaží zpestřit stereotypní život zvířatům v zoologických zahradách pomocí „enrichmentu“.

Jak si hrají šimpanzi v ZOO?

HODONÍN/PÍSEK - Enrichment, neboli obohacení prostředí chovaných živočichů, má řadu podob. Principem je ale nabídnout zvířeti „zábavu“ formou činností, které by jinak vykonávalo v divočině. Ačkoliv dnes už známe enrichment pro šelmy, kopytníky i exotické ptactvo, pojďme se podívat na skupinu živočichů, kterou to vlastně začalo – primáty. Šimpanzi, gorily a orangutani totiž mají k lidem velmi blízko, a právě proto na ně často dopadaly depresivní stavy, které se projevovaly rozmanitým patologickým chováním. Každodenní rutina, pravidelné krmení a žádné povyražení se odrážely na zhoršeném duševním zdraví chovanců. A byly to právě jejich ošetřovatelé, kteří se jim snažili, často za velkého nepochopení, zpestřit život. Pojďme se ale podívat, jak takový enrichment může v zoologické zahradě vypadat, například u šimpanzů.

Podstatnou část denního rozvrhu šimpanzí tlupy v divočině zabírá hledání vhodné potravy. Paběrkování, sběr a ochutnávání nejrůznějších plodů, hledání pochoutek. Šimpanzi potřebují rozmanitou stravu podávanou několikrát denně, ale jak jim vynahradit zábavu spojenou s jejím vyhledáváním? V zoologické zahradě v Hodoníně je často těžké rozlišit, jestli se vymýšlením a odhalováním nejrůznějších chytáků baví více ošetřovatelé nebo sami šimpanzi. Dobrým příkladem může být třeba meloun, obvykle podávaný nakrájený na kousky, ale najednou předložený v jednom kuse. Šimpanzi dobře ví, jaká šťavnatá pochoutka se skrývá uvnitř, poznají to díky svému čichu. Ale jak se dostat dovnitř? A už jen to, že řeší, zda tvrdou slupku rozšlápnout, prokousat anebo ji rozbít o strom, přináší do stereotypu vítané zpestření.

Jenže záludnost hodonínských ošetřovatelů z pavilonu opic zdaleka nekončí u nenakrájeného ovoce. Což třeba poschovávat malé hromádky dobrot po ubikaci? Anebo ještě lépe, zavřít pochoutky do kartonové krabice, případně několika krabic? Šimpanzi jednají s neobvyklým předmětem v jejich teritoriu podlé svého osobitého naturelu: zatímco mladý samec Sherley na krabice nejspíše skočí a roztrhá je, přemýšlivá samice Zuzana je nejspíše bude zvědavě po jedné rozbalovat. Do podobné kategorie ošetřovatelských „vtípků“ patří i nejrůznější kapsáře nebo staré kabáty, v jejichž kapsách se skrývají ovesné vločky, rozinky nebo kuličky hroznového vína. Marmeláda namazaná na stěně? Fantazii se meze nekladou.

Podporovat a rozvíjet vynalézavost šimpanzů lze různě. Pokud jde o obohacení prostředí, lze vertikálním rozvrstvením prostoru na různé etáže dosáhnout zvětšení využívané plochy. K tomu slouží nerůznější větve a kmeny, průlezky a lana, které mohou a každodenně využívají primáti jako posilovnu k dovádění. Radost jim udělá i kopací míč, nebo hamaka upletená ze starých hasičských hadic, ve které se mohou pohupovat jako ve větvích. Vítanou změnu, proměnu ubikace, kterou uvítají i návštěvníci jsou „opičí vánoce“ realizované v řadě zahrad. Dárky a balíčky s dobrotami, které se umístí do ubikace, když jsou šimpanzi venku, jim poskytnou dlouhé chvíle zábavy. Přicházet ale často s novými nápady není nic snadného. Své o tom ví i jeden z hodonínských ošetřovatelů, Lukáš Baránek.

„Našim oblíbeným prvkem je výroba panáků plněných dobrotami, které chystáme s dětmi z přírodovědných kroužků,“ říká ošetřovatel primátů„ Plníme staré obnošené oblečení dřevitou vatou s dobrotami, tyto panáky pak rozmísťujeme po ubikacích tak, aby byli od sebe co nejdál a každý z našich svěřenců měl možnost si prozkoumat toho svého. Velkou legraci jsme zažili i s použitím gymnastického míče, který jsme umístili do ložnice a čekali, jak dlouho snese silné paže a ostré špičáky. Ač padaly od kolegů sázky měřené v minutách, vydržel jim několik měsíců.“ Nutno ovšem dodat, že žádný z přenosných prvků nenechávají ošetřovatelé exponovaný dlouho a snaží se je co nejvíce střídat, protože: „I sebelepší nápad po čase zevšední a je nutno ho obměnit,“ popisuje Baránek.

Při každé takové činnosti je ovšem nutné vyloučit možná rizika. Toto tvrzení platí zejména při činnosti vzácnější, například při „opičí hodině výtvarné výchovy“. Ke kreslení používají zejména voskovky a vodové barvy, případně prstové barvy. „Jako správní zvídaví lidoopi všechno důkladně prozkoumávají a k tomu patří v případě barviček i ochutnávání, proto je nutné volit jen netoxické barvy. Potom už jen výkresy a nějakou odměnu, u nás obvykle rozinky a nakrájené ovoce, a s chutí do toho.“ výtvarné snahy šimpanzů mají ale podle Baránka i své úskalí. „Ne každý šimpanz má trpělivost nebo dostatečnou inteligenci aby věděl, že když se pokusí něco namalovat, dostane za to sladkou odměnu. U nás v zoo maluje jen třináctiletý Sherley a 39 let stará šimpanzice Zuzanka.“

„Mezi nejnáročnější druhy enrichmentu, pokud jde o jejich realizaci, patří ty spojující obohacení prostředí společně s příjmem potravy,“ říká Baránek. „Pochopitelně, ta hranice není úplně ostrá, ale pokud šimpanzici Judy jen stačí otevřít krabici, aby se dostala k dobrotám, je to něco jiného, než když sama musí aktivně o získání potravy zabojovat.“ V hodonínské Zoo se teď ošetřovatelé pokouší instalovat laminátový model „termitiště“, kterým se inspirovali v Plzni. „Šimpanzi ve volné přírodě vyšťourávají rozžvýkaným nasliněným klacíkem mravence z mraveniště, na kterých si potom pochutnávají,“ popisuje princip nové opičí hračky ošetřovatel. „Vyžaduje to od nich ale velkou obratnost. A právě v tom se projevují prvky kombinovaného enrichmentu. Šimpanzi si musí ve venkovním výběhu najít větvičku, zbavit ji listí, a vyrobit si „lžičku“, kterou poté budou vybírat z termitiště pochoutky.“

„Nejdříve jsme ale potřebovali vyzkoušet, jak a jestli bude takové rozptýlení bavit naše šimpanze, a proto jsme přistoupili k malému pokusu,“ říká Baránek. „Do několika plastových kelímků od jogurtů jsme nalili med, čaj, sirup a jogurt, a nachytali je před klec ubikace. Zajímalo nás, jestli přijdou na způsob, jak se k vonícím laskominám dostat.“ Šimpanzi nezklamali, a za chvilku už s pomocí větviček dolovali přes mříže sladkou odměnu.

„Zvláštní je, jak obě skupiny našich svěřenců používají rozdílné taktiky pro získání dobrot pro ně schovaných v kelímcích,“ vypráví nadšený ošetřovatel. „Oběma skupinám jsme dali do výběhu olistěné neopracované větve z bezu a misky s kelímky jim pak dali do prostoru pro ošetřovatele za pletivem. Zatímco jedni po chvilce co zjistili, že na dobroty nedosáhnou a tak opracovali klacíky do tvaru pro ně vyhovujícího, starší skupina šimpanzů použila klacíků k tomu, aby si tyto dobroty přisunuli blíž k mřížím a poté je snadněji a pomocí rukou vyjedli.“ Jak vidíte, ošetřovatelé v zoologických zahradách maj spoustu práce, a vymýšlení zábavy pro šimpanze, to už je teprve pořádná dřina.