Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   Obchod.Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Cesta přírodou a životem

autor: Alena Rulfová
Nadpis tohoto článku jsem si vybrala podle názvu životopisu Ernesta Thomasova Sestina, který je zakladatelem skautingu v Americe a pro přírodu udělal mnohé, on totiž přírodou žil.

Často v posledních dvou letech přemýšlím, jak pomoci přírodě. Když se rozhlížím kolem sebe, říkám si: Co by si asi Ernest Haeckel - zakladatel ekologie jako pojmu v 19. století - pomyslel vidět tohle všechno? Ekologické je teď kde co, dokonce ekologicky myslíme. Asi je to dobře, ne - určitě je to tak správně.

Minulý týden jsme měli přednášku v jedné (nejmenované) bance a přednášející jen tak mezi řečí poznamenala, snad ve snaze ukázat nám své ekologické smýšlení, že si občas připadá jako popelář, neb denně sbírá odpadky kolem svého domu. Bydlí u lesa. Přišlo mi to hezké a smutné zároveň. Sbírání odpadků v lese.

Věřím, že tak činí docela hodně z nás, i když znám jen ji, mou sestru a mě, příliš lidí se touto činností nechlubí. Mnohdy se ohnu pro papír na ulici. A domů opakovaně přicházím s rukama plnýma plastových lahví, doprovázena smíchem místních obyvatel. Žiji na vesnici. Nemohu jim však jejich posměch vyčítat, vědí jen málo o tom, jak pomalu se rozkládající PET lahve a jiné plasty škodí životnímu prostředí.

Ale vraťme se k mé otázce Jak pomoci přírodě? Co všechno můžeme pro přírodu udělat a má to vůbec nějaký smysl? Znám tři takové základní typy lidí a zároveň tedy tři různé typy odpovědí:

První typ lidí se domnívá, že svět nebo příroda již nemohou být zachráněny, protože devastace přírody lidstvem natolik pokročila, že jakékoliv snahy o napravení chyb jsou naprosto zbytečné. Chápu takovéto postoje, ovšem nesouhlasím s nimi.

Druhý typ lidí, k němuž se hlásím, hledá cestu jak přírodě co nejméně škodit a dovolit narušeným ekosystémům navrátit se k jakési "přirozené" stabilitě. Samozřejmě to není možné vždy, ale některým ekosystémům napomoci lze. Nadělali jsme velké množství škod. Příroda by se s tím jistě časem vypořádala sama, poté co by se vypořádala s námi jako s lidstvem, ovšem my zde chceme koneckonců žít - zde na této planetě. A bez přírody prozatím naštěstí žít nedovedeme. Je pravdou, že příroda je závislá na nás a my zase na ní, a ne pouze pro výrobu - produkci kyslíku a oxidu uhličitého. Dokážete si představit život bez trávy a stromů? Bez květin, ptáků a jiných rozmanitých druhů zvířat? Vždyť příroda působí příznivě na všechny naše smysly - zrak, sluch, hmat, čich i chuť. Zkuste si pod každým z vašich smyslů vybavit kousek přírody, v níž žijete. Jistě to není složité.

Zrak - barevná krása krajiny v jakémkoliv ročním období. Zelené zdravé stromy, rozkvetlé louky, nebo jen zamrzlá vodní hladina potoka. Zázrak malého hmyzu, když rozevře svá křídla na naší dlani. Motýl na dětském nose... Jaká je příroda neskonalá umělkyně, kolika lidem dává tolik inspirace! A co za své dary požaduje? Pouze abychom ji milovali, uctívali a vážili si jí jako sami sebe. Když se zamyslíme, uvědomíme si, že každý člověk vyžaduje od druhých právě takové jednání.

Sluch - ptačí trylky po ránu ve městě, zvuky lesní zvěře v listnatém lesíku poblíž železniční trati, mufloni na travnatých loukách Českého středohoří.. cvrčci v trávě a houkání sovy v noci u domu. Moře, zurčící voda, šumící les ... Dnes se snažíme uzavřít tohle všechno do zdánlivě nezničitelných digitálních, technických a jiných podobných přístrojů, na CD, kazety, diskety... Pro nedostatek času, finančních a jiných prostředků či lenost si kupujeme kousky přírody k sobě domů s pocitem, že takto aspoň částečně přírodu můžeme obdivovat a ctít. Přiznávám, i já mám doma nahrávky Clauda Debüssyho a jeho zvuků moře.. Nepovažuji to za nijak zvlášť chybné, jen je třeba se nad tím čas od času zamyslet.

Hmat - milá srst zvířecího přítele, drsný jazyk na tváři a lepkavé sliny slintajících psích mazlíčků na ruce, poměrně hladká kůže užovky obojkové nebo slepýše vyhřívajícího se na slunci, lechtavé štětinky některých housenek, studená kůže žížaly, slizkost určitých druhů žab, tvrdost krovek střevlíka, měkký mech v lese pod stromy, pichlavé jehličí, hrubá vystouplá kůra smrku, proměnlivost vody.. Často zkouším zavřít oči a orientovat se venku pouze podle hmatu, rozeznat jednotlivé stromy, květiny...

Čich - Když se procházíte lesem k večeru nebo brzy ráno, zem čerstvá a připravená přijmout vaše kroky, dme se pýchou a nádherně voní zetlelým listím a kyprou hlínou. A dny po dešti... prašné silnice se svou podivnou komunikační slávou... Asi před 4 roky jsem navštívila na týden koňský statek v jižních Čechách. Dcera majitele statku se zajímala o bylinky. Jak té voněl pokoj - mátou, hřebíčkem, šalvějí, mateřídouškou a jinými krásami, jež zapomínáme pomalu vnímat jinak než v sáčku instančního čaje. Chuť - sladkých malin, trpkého listu šťovíku nebo jen citrónu. Medová příchuť třešní, zralých hrušek...

Vnímáme přírodu jako přirozenou součást našeho okolí. Ona jí skutečně je. Zatím. Nedopusťme, aby naše děti znaly třeba vydru, bobra, rysa, lišku, medvěda, vlaštovku, vrabce, veverku a jiné ohrožené živočišné druhy jen z našeho vyprávění případně z naučných encyklopedií, jako my známe některé vyhubené druhy. Bizoni, zubři, pták dodo a jiní, které si z paměti už ani nevybavím. Nedovolme ani, aby vymizely stejně tak i rostlinné druhy, míním určité ohrožené druhy hořců, vstavačovitých, a rovněž také stromy. Věděli jste například, že nejmenším stromem světa je vrba bylinná a lze ji vidět pouze ve vysokých místech a to jen vzácně? Je možné, že zmizí jednoho dne zcela?

Málem bych zapomněla na třetí skupinu lidí, přitom nejpočetnější. Třetí typ zahrnuje lidi, kterým je jedno, co se s přírodou děje, jen když mají své vyhřáté místo v posteli, dostatek peněz a bazén vzadu za domem ne-li přímo v domě. Považují zřejmě tyto věci za priority svých životů, za jistá dogmata. Nakolik jsou však jistá, sotva kdo tuší. Jednoho dne se můžeme probudit a dojít k trpkému závěru, že cesta zpět k přírodě již nikudy nevede. Každý je zodpovědný za své jednání. Odpovědnost se totiž na nikoho nikdy nedá přenést zcela. Přírodě lze pomoci a ne že nelze. Vzdát se a zaujmout rezignované stanovisko je přespříliš snadné. Důležitá je komunikace mezi lidmi. Mnozí z nás hledají vzor pro svůj život a řídí se při svých každodenních rozhodováních jistými názory, pravidly. Nevědomky se tak možná stáváme vzorem pro další lidí, kteří hledají ten správný směr svého bytí.. Nesmíme se zastavit před první překážkou - například výsměchem druhých, vždyť kdyby se tak zachovali "bojovníci" před námi, těžko bychom dnes nalezli alespoň částečné odpovědi na některé otázky týkající se života kolem nás.





autor:
Alena Rulfová
email: alena_rulfova@post.cz

datum vydání:
5. listopadu 2004


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.





Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2021 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.