Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   •   obchod Bejvávalo.cz   •   magazín Příroda.cz   •   samolepky na stěnu Pieris.cz   •   plastikové modely Plastikáče.cz   •   převod PDF na GIF animace DraGIF.cz

 
 
 
 

Kniha Nauka o krajině - Geografický pohled a východiska

Publikace pojednává o prostorových aspektech soudobého studia a využívání krajiny. Přibližuje klíčové poznatky krajinářských škol Východu i Západu, jejich teoretické a praktické aspekty. Zvláštní pozornost je věnována strukturním a dynamickým stránkám krajiny a krajinných jednotek, jejich hierarchickému systému a příčinám vzniku krajinných jednotek od planetární po místní úroveň.

Obálka knihy Nauka o krajině - geografický pohled a východiska: - klikněte pro zobrazení detailuObálka knihy Nauka o krajině - geografický pohled a východiska: Praktickým potřebám managementu krajiny jsou věnovány dodatky popisující procesy tvorby krajinných map různého rozlišení, historických změn využití krajiny, ekologické stabilizace, optimalizace využívání a hodnocení přírodních rizik pomocí geodat a technologií GIS.

EAN: 9788020022011
Vydavatel: Academia Rok vydání: 2013
Počet stran: 440
ISBN: 978-80-200-2201-1
Autor: Kolejka Jaromír
Vazba: vázaná
Knihu lze koupit na www.academiaknihy.cz

Ukázka z knihy:


5.3 Projektování územních systémů ekologické stability

Ukázka z knihy Nauka o krajině 1 - klikněte pro zobrazení detailuUkázka z knihy Nauka o krajině 1 Krajina je životním prostředím člověka a ostatních organizmů. Tvoří ji její jednotlivé přírodní složky (voda, vzduch, energie, geologický podklad s reliéfem, půda a biota). V krajině se dále vyskytují výtvory člověka a působí jeho aktivity. Důležitou vlastností krajiny je ekologická stabilita (Míchal, 1992). V závislosti na míře ekologické stabi­lity se mohou v krajině rozvinout další procesy, které kvalitu životního prostředí buď zlepšují, nebo naopak zhoršují. Při plnění svých životních potřeb člověk za tisíciletí své existence krajinu přímo i nepřímo přetvářel a často nepřiměřeně přeceňoval její účelové funkce. Obzvláště nekontrolovaný přístup postrádal perspektivu a krátkodobý zisk ohrozil neobnovitelné i obnovitelné přírodní zdroje. Potřeba uchovat základní funkce krajiny, vedoucí alespoň k tvorbě obnovitelných zdrojů, je nejširším východiskem současného uvědomělého procesu ekologické stabilizace území. Jeho součástí, vedle samozřejmé ekologizace hospodářství a dalších aktivit člověka v krajině, je také budování územních systémů ekologické stability (ÚSES).
Územní systém ekologické stability vytváří síť ekologicky významných segmentů kra­jiny, které jsou na základě funkčních a prostorových kritérií účelově rozmístěny v krajině. Je to vzájemně propojený soubor nejen přirozených, ale také pozměněných, tj. přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Sestává z biocenter, biokoridorů a interakčních prvků (obr. 5.2). Tyto prvky mají různý biogeografický význam v závislosti na úloze, kterou v krajině pro udržení či zvýšení její ekologické stability plní. Cílem vytváření ÚSES je (Buček, Lacina, 1993):
uchování reálné biodiverzity (druhové rozmanitosti rostlin a živočichů);
zachování unikátních krajinných fenoménů;
zajištění příznivého působení přírody na zemědělské a lesní kultury a na urbanizovaná území; podpora možnosti mnohostranného funkčního využití krajiny.

Úroveň ekologické stability je zabezpečována tzv. kostrou ekologické stability, kterou tvoří významné segmenty krajiny navrhovaného územního systému. Jde o relativně stabilní

nebo stabilnější plochy, které jsou společenstvy i druhově bohatší než okolí a mají perspek­tivu vývoje směrem ke zvyšující se stabilitě. Takovou ekostabilizační roli plní např. lesy, trvalé stromové, keřové a bylinné porosty mimo les, vodní objekty, nezřídka staré ovocné sady. Současná úroveň stabilizujících systémů není v řadě krajin České republiky dosta­čující. Obecně ÚSES vychází z předpokladu, že dynamiku přírodních procesů, jež za­bezpečují ekologickou rovnováhu v krajině, lze zajistit pomocí dostatečného množství interaktivních ploch s přirozenými nebo přírodě blízkými společenstvy.
Poznámka: „Reálná biodiverzita nespočívá v rozmanitosti druhů. Jde o bohatství vztahů mezi druhy“ (Thompson, Sorvig, 2000, s. 14).
Proces uvědomělé ekologické stabilizace krajiny zahájilo projektování tzv. greenways v Severní Americe počátkem 70. let, o něco později se přenesl do Evropy, kde se rozvi­nul v principech budování evropské ekologické sítě EECONET (Míchal, 1996). Ideově vychází z biogeografické teorie ostrovů (MacArthur, Wilson, 1967), kdy jednotlivé druhy a společenstva přežívají nepříznivá období na omezených plochách („ostrovech“) v ji­nak nepříznivě se chovající krajině. Migraci druhů z míst přežití na další příznivá místa pak zajišťují průchodné pásy, kde je však trvalé udržení těchto druhů omezené. Cílevě­domý program ekologické stabilizace krajiny v České republice je spojován se jménem ing. E. Novákové (Petříček, 1993) a pracemi na tzv. ekoprogramu pod patronací Federál­ního ministerstva pro vědeckotechnický a investiční rozvoj ČSSR v roce 1977. Počátkem 80. let byly s gescí SÚPPOP (Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody) zahájeny práce tvůrčího týmu „Kostra ekologické stability“ a rozpracovány první prostorové kon­cepce ekologické stabilizace v Geografickém ústavu ČSAV v Brně (Buček, Lacina, 1984, Buček, Lacina, Löw, 1986). V roce 1984 byla v Agro projektu Brno prosazena podniková metodika pro koncipování ÚSES (Löw, 1984). Hlubší rozpracování otázek ekologické stability přinesl koncem 80. let ing. I. Míchal a v roce 1992 se podařilo prosadit princip ÚSES do zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. Zřizování ÚSES má ovšem také svoji bezprostřední biologickou dimenzi (Mimra, Sklenička, 1994).

Výsledkem lidských aktivit je fragmentace přirozeného prostředí života ostatních or­ganizmů souše a plošná redukce přirozených a přírodě blízkých ekosystémů v krajině, v níž pak převažují druhově chudší a méně stabilní účelové agrární, lesní, urbánní aj. an­tropogenní plochy. Jen malá část těchto „ostrovů“ je natolik velká a vyznačuje se takovou biodiverzitou, aby umožňovala trvalé přežití a vývoj jednotlivých druhů, jejich populací a společenstev. Stává se, že určitý druh nebo společenstvo v některém z „ostrovů“ vyhyne. Aby byla zajištěna (re)kolonizace tohoto „ostrova“ z jiného, je zapotřebí jednak chránit dostatečné množství dostatečně velkých „ostrovů“ a současně zajistit migraci druhů mezi jednotlivými „ostrovy“. Vzhledem k tomu, že druhy a populace jsou vázány na jisté pro­středí (ekotop), je zapotřebí v konkrétním území chránit lokality s ekotopy reprezentativ­ními pro dané území, druhy a společenstva v dostatečném množství a cesty mezi nimi.
Územní systém ekologické stability vytváří síť ekologicky stabilnějších formací i dru­hově bohatších segmentů krajiny (např. lesy, trvalé stromové, keřové a bylinné porosty mimo les, vodní objekty, nezřídka staré ovocné sady), které jsou na základě funkčních a prostorových kritérií účelově rozmístěny v krajině. Podle významu zahrnutých ekolo­gicky významných segmentů krajiny a rozdílného způsobu ochrany a péče jsou rozlišovány územní systémy ekologické stability krajiny (obr. 5.3) na místní, regionální až biosférické úrovni (Buček, Lacina, 1993, 1996).
Ukázka z knihy Nauka o krajině 2 - klikněte pro zobrazení detailuUkázka z knihy Nauka o krajině 2 Na lokální úrovni plní biocentra funkce tzv. místních center biologické diverzity. Tvoří je méně rozsáhlé segmenty krajiny (o velikosti 0,5–1–3–5 ha podle typu) (viz Löw, et al., 1995, Buček, Lacina, 1996, Kubeš, 1996a, 1997a), často ani nemusí obsahovat druhy se zvláštním ochranným režimem. V optimálním případě biocentra umožňují díky své roz­loze, stavu a existenci příslušných druhů a společenstev udržování přirozeného genofondu.
Biotické koridory – biokoridory – jsou liniové segmenty krajiny, které mají podle teo­rie ostrovů umožnit migraci organizmů mezi biocentry. Jejich úlohou není zabezpečení trvalé existence všech druhů. Biokoridory spojující podobné lokality se nazývají spojující biokoridory, zatímco spojnice odlišných společenstev jsou biokoridory kontaktní. Jejich maximální nepřerušovaná délka na místní úrovni je cca 1–2 km a minimální šířka 10–20 m, na regionální úrovni cca 400–700–1000 m a 20–50 m podle typu společenstev.
Interakční prvky jsou obvykle plošně velmi malé lokality, které mohou být i zcela ob­klopeny intenzivně využívanými plochami. Zabezpečují účinek biocenter a biokoridorů v ostatní méně stabilní krajině.
„Vytváření ÚSES patří podle zákona č. 114/1992 Sb. mezi základní povinnosti obecné ochrany přírody, je veřejným zájmem, na jehož naplnění se podílejí vlastníci pozemků, obec i stát. Plán ÚSES je podkladem pro provádění pozemkových úprav, pro lesní hos­podářské plány, pro vodohospodářské a jiné dokumenty ochrany a obnovy krajiny, a ze­jména pro vypracování územně plánovací dokumentace všech typů a kategorií, a proto by měl být jejich organickou součástí“ (Nováková, Horký, 1995, s. 240–241). Plánu ÚSES časově předchází generel ÚSES, což je v podstatě ekologická studie navrhující základní objemové a polohové parametry skladebných součástí systému. Tyto jsou pak v plánu ÚSES upřesněny jako závazné položky vstupující do územně plánovací dokumentace.
Formálně probíhá navrhování a schvalování ÚSES podle periodicky upravovaných metodik z dílny J. Löwa (Löw, 1984, Löw, et al., 1995), zatímco kvalifikační úroveň od­borníků reguluje Česká komora architektů prostřednictvím zkoušek odborné způsobilosti k projektování ÚSES. Názory na vhodnost a kvalitu metodik i efektivnost odborných zkoušek se výrazně liší a dosahují obou extrémů od zavržení až po bezpodmínečné dodr­žování (Jelínek, 1993, Králik, 1995, Nováková, Horký, 1995, Kocourková, 1995, Dejmal, 1996, Izakovičová, 1996 aj.). Nejčastěji kritizovanou obecnou stránkou české metodiky ÚSES je její poměrně úzký biocentrický přístup, má-li jít „o ekologickou stabilizaci celé krajiny“ a nikoliv jen bioty. Nezbytnost multikriteriálního hodnocení se stává prioritní (Nováková, 1996), má-li být zvolena alespoň za současného stavu znalostí nejvhodnější cesta managementu krajiny, avšak toto hodnocení zatím dostatečně neproniklo ani do hod­nocení krajiny, v níž má být ÚSES realizován.
Projektování územního systému ekologické stability (krajiny) by mělo respektovat řadu principů (Kolbovskij, 2008):
• princip teritoriální celostnosti (systém musí mít jak propojené svoje součásti, tak musí být napojen na sousední systémy); princip geoekologické reprezentativnosti (systém by měl pokrývat přírodní, ale také vhodné „kulturní“ plochy současné krajiny); princip relativní jednoduchosti (systém by měl sestávat z přiměřeného množství různě využívaných ploch); princip technologičnosti (znamenající vhodné řešení ekologických kolizí a tlumení jejich ohnisek); princip funkcionálního rozvoje (systém by měl zahrnovat různé formy ochrany a rozvoje ploch – konzervace = udržování stavu, rezervace = ponechání vlastnímu vývoji – a také odstupňovaného hospodářského využití); princip výběru optimální organizačně legislativní formy (elementy sítě mohou podléhat širokému spektru ochrany a péče); princip koordinace a shody (představující vhodné prostorové rozmístění a propojení prvků systému); princip otevřenosti (aby systém bylo možné budovat postupně či etapovitě); princip hierarchizované odpovědnosti (vzhledem k systémům různého teritoriálního významu); princip přeshraničnosti (provázání bez ohledu na politické a administrativní hranice). Stávající metodika ÚSES vychází z výsledků tzv. krajinného mapování (Vondrušková, et al., 1994, Pellantová, 1994), což je jistá forma ekologického, respektive biologického hodnocení současného využití krajiny a jeho prezentace v mapě. Podle míry „přiroze­nosti“ současných ekosystémů, v podstatě odpovídajících jednotlivým formám využití ploch, je těmto lokalitám přidělován stupeň v rozmezí hodnot 0 až 5. Les s přírodě blíz­kou druhovou skladbou může být označen hodnotou 5, tj. jde o plochu s velmi vysokou ekologickou stabilitou. Naproti tomu zastavěné plochy, označené hodnotou 0, jsou areály ekologicky nestabilní. Informace o ekologické stabilitě plochy s určitým využíváním však není vztažena k vlastní krajině, respektive abiotickému prostředí. Není tedy zjišťováno, které místní jednotky krajiny jsou více a jak postihovány antropickým snižováním ekolo­gické stability. Relativně homogenní biogeografické jednotky: skupiny typů geobiocénů (STG) – biochory – bioregiony – … – provincie atd. jsou sice zjišťovány, ale v tvorbě ÚSES jsou pouze formálně použity (jsou víceméně jen vymezeny, jejich popis je univerzální). Na nejpodrobnější, tj. místní úrovni diferenciace krajiny jsou rozlišovány STG. Jejich vlastnosti jsou popsány podle klasifikace A. Zlatníka (1975) a označeny trojčlenným alfanumerickým kódem (např. 1D2), kde první souřadnice udává vegetační stupeň, druhá trofii půdy a třetí vlhkostní poměry. Na základě znalosti předběžného návrhu vyššího ÚSES jsou do místního systému přejímány a podle potřeby upravovány taxonomicky vyšší elementy. Další skladebné součásti místního ÚSES jsou pak vybírány z nabídky ekologicky nejstabilnějších segmentů krajiny a chybějící elementy navrhovány k doplnění. Trasování biokoridorů nepodléhá žádným exaktním doporučením s výjimkou zohlednění migračních bariér (vyhnout se jim), metodika zde jen stanovuje jejich geometrické parametry. Při výhradně biocentrickém 5/ Nauka o krajině v praxi přístupu a monofunkčním vymezení pro migraci bioty lze mít oprávněné pochybnosti o jejich účelnosti. Otázky nezbytnosti ekologické stabilizace krajiny jsou vcelku jasné, diskutuje se však o způsobech, jak žádoucího stavu dosáhnout. Vzhledem k tomu, že krajinná sféra Země a její výseče (krajiny) jsou se vší pravděpodobností nejsložitější systémy, jaké jsou doposud známy, existuje celá řada přístupů, často odvětvově značně zúžených, jak řešení provést. Stávajícím metodickým návodům (a tím také kvalitě výsledků) by pomohlo hlubší založení na faktech, ovšem s tím, že cit ke krajině a intuice zůstanou v jistém smyslu nezastupitelné v tvorbě návrhů ÚSES. Doposud používaná fakta, rozšířená o další údaje o krajině a jejím stavu, tvůrci návrhu pomohou v rozhodování o výběru a lokalizaci skla­debných prvků systému. Použití nových prostorových údajů má však nikoliv doplňkový, ale zásadní význam pro práci projektanta. Fakty lépe zdůvodněnému koncipování ÚSES se přímo nabízí postup krajinné syntézy a současně nezbytné použití digitálních technologií GIS, neboť jde o mnohoodvětvovou analýzu a hodnocení objemných podkladů o území a jejich integrované zpracování (Kolejka, 1992b). Příklad uvedený v apendixu III nabízí jednu z cest řešení. Krajinářské principy tvorby ÚSES A. Respektování přírodní struktury krajiny a její predispozice pro určité rizikové procesy jako základní srovnávací základny pro hodnocení míry přetvoření krajiny člověkem a posouzení míry naléhavosti ekologické stabilizace. B. Zohlednění výskytu cenných krajinných segmentů v mozaice funkčních ploch současné krajiny vyžadujících potřebný stupeň ochrany. C. Zabezpečení reprezentativnosti stávajících i doplňovaných prvků systému. D. Preference polyfunkčnosti pokud možno každého prvku systému. Jako obecné metodologické východisko tvorby ÚSES vyhovuje postup krajinné syn­tézy, jenž vychází z komplexního pojetí krajinného plánování a jehož je tvorba ÚSES součástí. Procedura krajinné syntézy však zahrnuje úplnější inventarizační (všechny složky krajiny) i hodnotící (poznatky vztahovány k relativně stabilnímu abiotickému prostředí) zásady, je tedy výhodnější než stávající metodiky ÚSES. Metodický koncept krajinné syntézy (Drdoš, 1982) spočívá, jak známo, v sestavení úče­lové krajinné diagnózy a krajinné prognózy na bázi integrovaných dat o území. Krajinná diagnóza upravená pro tvorbu ÚSES zahrnuje v inventarizační části identifi kaci přírodní krajinné struktury na úrovni STG a podrobnější (s vyhledáním přírodních geosystémů nižší chorické úrovně) a podobně zjištění současné krajinné struktury, zjednodušeně rozmístění funkčních ploch v krajině. Hodnotící část diagnózy spočívá ve stanovení ekostabilizační role obou struktur a jejich integrovaného projevu v aktuálním stavu krajinných jednotek zájmového území z hlediska ekologické stability. Krajinná prognóza, vycházející ze srovnávání ekostabilizační potřeby celého sledova­ného území, jednotlivých typů přírodních krajinných jednotek za současného stavu antro­pického ovlivnění a jednotlivých konkrétních krajinných jednotek, nabízí vizi možného účelného rozmístění a propojení prvků ÚSES.





Debata k článku 'Kniha Nauka o krajině - Geografický pohled a východiska'

Reklama

Tapety na plochu


tapeta Mladá kopřiva

Vyhledávání


Reklama

Chcete nás podpořit?

Přidejte si na své stránky naši ikonu.
Příroda.cz - příroda, ekologie, životní prostředí, život
Návod naleznete zde.


© 2004 - 2019 PŘÍRODA.cz - registrace ISSN 1801-2787       další odkazy:
  • napište nám
  • vtipy o zvířatech
  • o nás

  • Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
    Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.   RSS kanál serveru www.Příroda.cz