Kniha Antarktida

Druhý tematický celek je orientován na historii objevů, minulá a současná impakty přítomnosti člověka včetně ekologických problémů s nimi spojených, právního systému Antarktidy a historie české vědecké přítomnosti na tomto kontinentu. Třetí část je regionálně zúžena na prostor ostrova Jamese Rosse, historii jeho objevování, prosazování a stavbu české antarktické stanice. V závěrečné části jsou prezentovány výsledky původních českých výzkumů v prostoru stanice, orientovaných na geologii, geomorfologii, paleontologii, klimatologii, glaciologii a biologické výzkumy (biodiverzitu a fyziologii nižších rostlin, vlivy probíhajícího oteplování klimatu na vegetaci, ornitologii). Autory publikace jsou přední čeští odborníci zaměření na polární výzkumy, a proto je v ní uvedena řada zajímavých a málo publikovaných, nebo původních informací. Kniha není určena jen pro úzký okruh specialistů – je populárně-vědeckou publikací určenou pro širší obec čtenářů.

EAN: 9788020021403
Vydavatel: Academia
Rok vydání: 2013
Počet stran: 348
ISBN:978-80-200-2140-3
Autor: Pavel Prošek
Vazba: vázaná
Knihu lze koupit na www.academiaknihy.cz

Ukázka z knihy:

Mořský led

(Pavel Prošek)

Zámrz mořské vody na přelomu léta a zimy začíná na antarktickém pobřeží při teplotě vody kolem –1,8 °C a probíhá v několika fázích. V první se tvoří miniaturní hexagonální ledové krystalky, jejichž povrch je pokryt tenkou vrstvou koncentrovanějšího solného roztoku vyloučeného při mrznutí. Ty mohou při klidné hladině narůstat do jehel nebo destiček s olejovitě lesklým povrchem (tzv. mastný led). V pohyblivé vodě se krystalky vzájemně lámou a jejich fragmenty tvoří takzvaný kašovitý led. Obě formy se často vyskytují společně ve vrstvě zvané polévková – soupy layer (obrázky 2.1.4-12 a 2.1.4-13). Mohou se dále spojovat, zdola zesilovat nalepováním ledové tříště a shora pokrývat sněhovou vrstvou. Souvislý led vznikající touto cestou se označuje jako tabulový led. Jeho rozlámáním a případným kupením se tvoří takzvané ledové návrše. Tento led během následujícího léta buď zcela roztává (jednoletý led – fast ice), nebo se částečně zachovává (obr. 2.1.4-14) a v dalším zimním období k němu přimrzá další ledová vrstva. Vzniká víceletý led – pack ice.

Mořský led Jižního oceánu je typický velkou sezónní variabilitou. Maximální plochy – 18 až 19 mil. km2 – dosahuje v září až říjnu, minima 2–3 mil. km2 v únoru až březnu (obr. 2.1.4-15). Průměrná tloušťka vrstvy mořského zámrzu kolem 1,5 m je díky možnosti neomezeného růstu k severu v Antarktidě menší než v Arktidě. Asi na 85 % plochy ledu probíhá v období léta tání. To je velmi rychlé a v lednu může ústup ledového okraje dosáhnout až 9 km denně. Vlivem větru se mohou větší bloky mořského ledu poměrně rychle pohybovat, někdy za den urazí až 65 km. V posledních třech desetiletích, pro která máme satelitní data, dochází v Antarktidě na rozdíl od Arktidy během zimního období k mírletech a že zasáhne i druhý šelfový ledovec tohoto prostoru – ledovec Jiřího VI. Ten pokrývá stejnojmenný průliv oddělující Alexandrův ostrov od Antarktického poloostrova. Tento šelfový ledovec má plochu téměř 24 000 km2 a je zatím s výjimkou svých okrajových částí vzhledem k jižní poloze a k pozici v chráněném průlivu stabilní, někteří vědci jej však označují za dalšího kandidáta pro budoucí rozpad. K malým šelfovým ledovcům tohoto prostoru náležel ještě šelfový ledovec Wordieho, který se rozpadal v několika fázích v průběhu 70. a 80. let 20. století. Dalšími podobně postiženými jsou v tomto prostoru šelfové ledovce Müllerův a Jonesův. Nejvýznamněji byl však destruován šelfový ledovec Larsenův, nacházející se na východním pobřeží Antarktického poloostrova. Až do ledna roku 1995 se skládal ze tří do určité míry samostatných částí, označovaných od severu k jihu A, B a C. Právě tehdy však došlo k rozpadu jeho části A, a to společně s menším šelfovým ledovcem prince Gustava dříve spojujícím ostrov Jamese Rosse s Antarktickým poloostrovem. Od r. 1995 začal rozpad střední části B, vrcholící v únoru a březnu 2002. Po něm zbyl z části B pouze malý fragment (obr. 2.1.4-11). Nejjižnější část C je prozatím stabilní a svou rozlohou 48 600 km2 se v Antarktidě stále řadí na čtvrté místo. Na pobřeží Bellingshausenova a Amundsenova moře se nacházejí od západu k východu dva středně velké šelfové ledovce – Abbotův (25 500 km2) a Getzův (30 000 km2). Při pobřeží Coatsovy země a země královny Maud se od západu k východu rozprostírají šelfové ledovce Bruntův (délka 80 km), Riiserův–Larsenův (48 000 km2), Ekstromův (8700 km2), Jelbartův (délka 40 km), Fimbulisen (41 000 km2 – česky nesprávně nazvaný Fimbulův) a Lazarevův (délka 90 km). Na pobřeží země princezny Alžběty se nachází šelfový ledovec West (délka 290 km) a u pobřeží královny Marie ledovec Shackletonův (34 000 km2) spojující s pevninou Millův ostrov. Dva plošně nevýznamné šelfové ledovce – Vojejkovův a Cookův (délka 55 km) – se nacházejí na pobřeží Sabriny a pobřeží Jiřího V. ANTARKTIDA imprim.indd 39 14.2.2013 20:06:21 40 nému nárůstu plochy mořského ledu, a to především při pobřeží Východní Antarktidy. Úbytek plochy můžeme naopak konstatovat hlavně v prostoru Antarktického poloostrova, především v jeho západní části.

Asymetrie polohy Antarktidy vůči jižnímu pólu, tvar břehové linie a okrajová moře (Weddellovo, Bellingshausenovo, Amundsenovo a Rossovo), která se z podstatné části nacházejí za polárním kruhem, podmiňují největší tvorbu antarktického mořského ledu na západní polokouli. V první části zimy se při pobřeží tvoří souvislá ledová plocha, takzvaný pobřežní led (landfast ice), jehož plocha dosahuje koncem zimy 500 000 km2. Ta se na konci léta redukuje na pětinu a zbytek tvoří základ pro tvorbu víceletého ledu.

Typickým jevem ledového systému Jižního oceánu jsou takzvané polynie (původně ruský termín) – leduprosté plochy obklopené souvislým ledem – vyskytující se hlavně v blízkosti pobřeží. Nejčastější příčinou jejich vzniku jsou buď silné větry z pevniny odtlačující ledová pole od pobřeží, nebo hlubinná konvekce teplejší vody z nižších šířek. Stabilních polynií se kolem Antarktidy vyskytuje více než 20. V období maximálního rozvoje kolísá jejich celková plocha mezi 600 000 a 800 000 km2. Typické jsou polynie ve Weddellově moři – jedna při pobřeží Antarktického poloostrova a druhá, dosahující plochy až 500 000 km2, v jeho východní části. Nejstabilnější jsou v oblasti Rossova moře a moře Davisova.

Směrem k severu navazuje na pobřežní led led driftující – plošně nejvýznamnější část mořského ledu Jižního oceánu. Jeho pohyb je významně ovlivněn atmosférickou cirkulací a povrchovými mořskými proudy. Drift ledu je směrově identický se Západním příhonem, vyskytují se v něm však čtyři dílčí cirkulační systémy rotující ve směru pohybu hodinových ručiček. První z nich se nachází v oblasti Weddellova moře a zjevně souvisí s Weddellovým příhonem. Druhý má střed zhruba na 90° v.d., třetí v prostoru Ballenyho ostrovů a čtvrtý, tentokrát zdvojený, leží v prostoru Rossova moře. Důsledkem driftu mořského ledu je jeho pravidelné hromadění v oblasti Weddellova, Bellingshausenova a Amundsenova moře a v prostoru Ballenyho ostrovů.