I čuník může být alkoholikem

Ať jsem ho krmila čímkoliv, nechtělo nic. Jen stále polehávalo v koutku, žádný kvikot ani rozebírání chlívečku se nekonalo. Byl sice již podzim, ale bylo krásné teplo, jen ten náš „chcípáček“ byl někde zalezlý v hromadě podestýlky. Nezbylo nám nic jiného, než zavolat veterináře. Tehdy tady v okolí sloužil zvířecí doktor, který byl již notně starý a neurvalý. Sotva chodil, takže jste měli strach, kdy při vyšetřování upadne. Zvířata léčil tak dlouho, až to nevydržela a raději sama pošla.

Přijel, hned si při otevření dveří u auta napočítal čtyřicet korun za návštěvu a pomalu se belhal k praseti. Poslechl a prohmatal to nešťastné zvířátko a prohlásil, že je to stav po prodělaném zápalu plic. Napíchal do něho nějaké injekce a poradil, že na to je nejlepší prase třikrát denně nalít velkým panákem slivovice nebo Becherovky. To prý je nejlepší lék na všechno! Asi měl sám s tím dost zkušeností, moc bych za to nedala, že v jeho dechu jsem cítila podobný pach.

Prý, že přijede druhý den a okoukne situaci a pak se rozhodne, co bude dál. Abych to zkrátila, jezdil za námi takto celý týden.

Prase se postupně stávalo notorickým alkoholikem a já skoro taky. Musela jsem si taky vždycky jednu „šplíchnout“ do útrob, abych nalití prasete zvládla. Penízky za alkohol se kutálely, místo chleba se denně šlo pro flašku. Co se o nás povídalo v místní samoobsluze, to si ani netroufám pomyslet. Na praseti mimo skelný pohled a červený rypák nebylo vidět žádné zlepšení. Já jsem jen vzdychala, sváteční pitíčko chlastá naše prase, já si dám jen v nouzi nejvyšší, je to nějaká spravedlnost?

Není! A tak když k nám jednou přišla sousedka na pokec, vytáhla jsem prasečí lék a že si dáme taky trochu. Místo obligátního kafe jsme si pocucaly, pak podruhé, potřetí a všechno bylo rázem k smíchu. I to nemocné prase. Pak jsem sáhla pro další lahvinku, přišel i soused, kterému bylo divné, kde má tak dlouho ženu. Nevěřil svým očím. U stolu seděly dvě rozjeté ženské, proti nim večeřely tři děti a s vyvalenýma očima sledovaly maminku, jak se přiblble směje a šermuje rukama.

Chudinky děti moje.

Nejen, že takovou mámu neznaly, ale byly neustále ohrožovány a přiškrcovány stolem, který jsme v záchvatech smíchu na ně tlačily.

„Sociálku na vás, flamendřice,“ hřímal soused a opatrně přisedl. Dopadl taky moc hezky. Začal ochutnávat domácí slivovici od strýce z Moravy a domů odcházeli s manželkou hodně pozdě a vzájemně se podpírali.

Já druhý den opatrně pocucávala minerálku a podle sousedky to u nich dopadlo mnohem hůř. Už jen prý při pohledu na láhev tohoto alkoholu má dodnes svíravý pocit v břiše. Jenom tomu našemu prasátku nic nepomáhalo. Domluvila jsem se tedy se zootechnikem z výkrmny, že prase vezmeme zpátky a pak si vybereme jiné. Zřejmě neměl čisté svědomí, musel přece vědět, že s tím zvířetem je něco v nepořádku už když nám ho prodával. Není to od nás daleko ani zase moc blízko, něco okolo dvaceti kilometrů. Aby nám, chuděrka, ještě po cestě nepošlo, dali jsme jej do síťovaného pytle od brambor. Na to jak mu bylo špatně, se dost bránilo. Z rypáčku mu táhl alkohol a opileckýma očkama na nás mžouralo, co se to děje a kam že ho to cpeme. Div se nezeptalo, kterou nálevnu společně navštívíme. Po kilometru jízdy jsem ze zadních sedaček, kde prasátko trůnilo na igelitové plachtě, uslyšela divné zvuky. Otočila jsem se a ten „chudinka“ už měl z pytle venku obě zadní packy. Protrženou dírou se snažil dostat ven, k tomu zesílil typický prasečí odér v autě. „No snad cestu přežije, je docela čipernej,“ řekl manžel.

„Vždyť ho stejně nemáme kam jinam dát, v kufru mám nářadí.“

Po dalších ujetých kilometrech už mi od neustálého otáčení bolelo za krkem a prase si uvolnilo další dvě nohy. Radostně vykviklo a opřelo se manželovi o sedadlo, pak se vyhouplo ještě výš a zachytilo se za jeho ramena. Kvičením mu určovalo zřejmě směr jízdy, protože ke snaze o zastavení u krajnice kvikot zesílil. Prostě mu kecalo prase do řízení! Umřela jsem smíchy!

Honili jsme zdivočelé prase po autě a chechtali se jako dva blázni! Pak jsme jej připoutali ve zbytcích pytle stahovacími pružinami. Jen jsme ujeli pár desítek metrů, celá situace se opakovala. Slzy od smíchu nám tekly po obličeji, lidi v protijedoucích autech se na nás „taky“ usmívali, protože si mysleli, že ty úsměvy patří jim. Tímhle stylem jsme jeli celou cestu, jen s tím rozdílem, že ke konci už jsme prase do pytle nedávali, protože z něho zbyly jen cáry. Tam jsme odření od prasečích paciček našeho neduživého selátka, zapáchající od jeho výkalů, kterých bylo plné auto a zpocení neustálým bojem o to, aby neuteklo někam do polí a o místo za volantem, šli hledat zootechnika.

Slíbil mi přece čuníka vyměnit, jsme domluvení a tak tu někde bude. Tak jsem si říkala cestou ke kanceláři. Netušila jsem, že o nás dávno ví, jen neměl odvahu se tomu divnému páru smraďochů ukázat. Když jsme přišli blíž, zřejmě nás chtěj nechtěj poznal a vyšel ven. Tiše zíral, nevěřícně kroutil hlavou, když jsme se mu snažili vysvětlit, co se celou cestu v autě dělo a zřejmě si o nás myslel své. Jistě si v duchu klepal na čelo.

Jak ale vykulil oči, když jsme došli k našemu krásnému autíčku, za volantem sedělo prase, přední pacičky na volantu, jen nastartovat a odjet. Nás už to ani nepřekvapilo a moc bych se divila, kdyby tehdy tento čuník neskončil u cirkusu. Po pořádném smíchu, který nás všechny zlomil v pase, jsme prasátko vytáhli z vozu, který pachem a ostatním připomínal čtyři dny nečištěný chlívek a šli jej pustit mezi kamarády do ohrady.Vybrali jsme si místo něho krásnou, dlouhou sviňku, kterou jsme si již v klidu a ve vypůjčeném pytli dovezli domů. Sice jsme ji vyměnili s nářadím, takže jela v kufru ona, ale celou cestu byl klid. Káča byla úžasná, nakonec jsme si ji nechali jako matku budoucího stádečka sviňátek.