Kniha Mizící hmyzíci

Příběh mizících hmyzíků je pohádka, která dětským čtenářům pootevře okénko do tajemného světa dobře známých drobných živočichů. Poznává jejich vlastnosti a řeší jednoduché otázky připojené za každou kapitolou. Mezi nepatrnými stébly trav se odehrávají velké příběhy pro malé (i větší) děti. Stačí se začíst.

Kniha je určena dětem mladšího školního věku, předškolákům a jejich rodičům. Poslouží také učitelkám v mateřských školách.

Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka, spisovatelka, za dětské knížky získala v letech 2003 a 2006 Cenu učitelů. V Portálu vyšly její knihy Putování za nejmocnějším kouzlem (2007), Zákeřné keře (2010), Rybí sliby (2011).

EAN: 9788026204701
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2013
Počet stran: 96
ISBN:978-80-262-0470-1
Autor: Krolupperová, Daniela
Vazba: pevn8
Knihu lze koupit na www.obchod.portal.cz

Ukázka z knihy:

Dobrá rada

Když se víly blížily k altánu, znovu na ně padl velký smutek. Altán býval nádherný. Měl zdobenou mramorovou podlahu, špičatou střechu a měděné okapy. Před ním stála socha děvčátka z bílého mramoru. Mramorové děvčátko drželo v rukou knížku a četlo si. Usmívalo se a tvářilo se zasněně. Byla radost dát si v altánu odpolední čaj a pozorovat děvčátko, jak sní nad knihou. Jenomže teď vypadal altán docela jinak. Střecha se začala bortit, okapy se sesunuly k zemi. Voda, která po nich měla odtékat, do altánu naopak stekla a vytvořila v něm smrduté jezírko. Socha děvčátka zarostla trávou. Mezi vysokými stébly prosvítala část mramorové tváře. Byla zkormoucená, protože neviděla do knihy, kterou plevel docela zakryl. Růžové víly se zastavily.
„Kdo ví, jestli se krtonožka dávno neodstěhovala,“ lekla se víla ze stolisté růže. „Když je to tu teď tak smutné…“
„Krtonožka přece žije pod zemí,“ namítla víla z popínavé růže. „Nemuselo by jí to tolik vadit.“ Víly jemně zaťukaly na zem.
„Paní krtonožko, jste doma?“ zavolala víla ze sadové růže. Nikdo se neozval. Víly tedy zaťukaly znovu, teď už silněji. Země se pohnula, hlína se odhrnula a na víly vykoukla žížala. Překvapeně povytáhla obočí.
„Copak, děvenky? Jakpak to, že mi ťukáte na dveře?“ Víly žížale vysvětlily, že hledají krtonožku. „Krtonožka? Ta se ze zahrady vystěhovala, je tu na ni moc neveselo,“ odpověděla vílám. „Ale naštěstí nebydlí daleko, doběhnu pro ni!“
Žížala znovu zmizela pod zemí. Netrvalo však dlouho a vrátila se. Za ní se ze země vynořila krtonožka. Měla velké přední nohy, které připomínaly krtčí tlapy. Široké a mohutné, aby se s nimi dalo dobře hrabat. Bylo to zvláštní, protože krtonožka je malý hmyzík, ale přesto vypadá trošičku jako krtek. Teď si přední hrabavé nohy pohodlně opřela a rozhlédla se kolem sebe. Potom si povzdychla. „Ach, to je ale smutný pohled! Málem bych to tady ani nepoznala.“
„Prosím, krtonožko, poraď nám, jak zlomit tohle strašlivé prokletí a zachránit naše království! Co můžeme udělat? Uděláme všechno na světě. Už jen pár dní a zlo nás všechny dočista zahubí.“ Krtonožka smutně pokývala hlavou. „Ano, vidím, že zlá moc vaše království už skoro zničila. Kéž bych vám dokázala pomoci.“
Potom se krtonožka hluboce zamyslela. Přemýšlela tak dlouho, až žížala, která byla zvědavá, co se bude dít, a zůstala s krtonožkou, usnula.
Nakonec se krtonožka zatvářila téměř vítězně. „Myslím, že už to mám!“ oznámila radostně. Růžové víly se rozzářily nadějí.
„Jednou jsem něco podobného viděla, když jsem si ryla své podzemní cestičky u lidí na kraji města. Ano, bylo to ono. Přišlo tam stejné malé zlo. A lidé na něj pozvali berušku. Toho červeného broučka se sedmi černými tečkami. Přinesli ji tam večer a do druhého dne bylo zlo pryč. Bylo ho ovšem podstatně méně, nestihlo se tak rozšířit. Ale i vám by beruška určitě pomohla. Jedině ona dokáže zničit zlo, které přepadlo vaše království, a zlomit zlé prokletí.“
Růžové víly krtonožku bez dechu poslouchaly. Tak beruška, malý brouček se sedmi tečkami! Ale kde ji vzít? Na zahradě ani v jejím okolí se nepohybovala. „A kde bydlí ta beruška?“ zeptala se víla z šípkové růže. „Na louce,“ odpověděla krtonožka.
Louka byla od zahrady velmi daleko. Víly zesmutněly.
„Na louku se žádná z nás nedostane,“ zašeptala víla ze stolisté růže a pokusila se zakrýt slzu, která jí stékala po tváři. Na růžové víly opět padl veliký žal.
Krtonožka se znovu zamyslela. „Tak pro ni pošlete prince,“ řekla nakonec vílám. „Každé království zachrání nějaký princ, je to tak ve všech pohádkách. Princ určitě berušku najde a přivede vám ji. A jestli je louka daleko, tak na ni dojede na kobylce.“
Potom se ozval cvrkot. To manžel volal svou krtonožku domů. Proto se s vílami, které jí děkovaly za dobré rady, rozloučila a odhrabala se zpátky k rodině. Žížala dál nerušeně spala.
Víly se mlčky vrátily ke svým keřům. Každá z nich přemýšlela o tom, kde vzít prince. Bylo to asi tak stejně těžké jako dostat sem z louky berušku.
Víly se posadily u svých nemocných keřů. Byly tak smutné a unavené, že ani nemluvily. Jen tiše seděly a dívaly se do země. Až víla ze sadové růže řekla: „Možná mám jeden nápad.“

1. Má krtonožka všechny nohy stejné?
2. Žije krtonožka na listech?
3. Jak na krtonožku volá manžel?
4. Proč se krtonožce říká krtonožka?
5. Má krtonožka křídla?

1. Nemá, přední pár je rozšířený, uzpůsobený pro hrabání.
2. Ne, krtonožka žije pod zemí.
3. Sameček krtonožky přivolává samici zvláštním cvrkáním (třením křídel).
4. Krtonožka dostala své jméno podle tvaru předních nožiček, Kterými připomíná krtka.
5. Ano, má a dovede létat.